Stín kopretiny

Jaro 2008. Já dvacetiletá holka, se spoustou přátel, každý pátek pryč. Vystřídala jsem několik kluků, ale po čase to vždycky skončilo, protože na každém bylo něco, co mi vadilo. S žádným z nich jsem si svou budoucnost neuměla představit. Na svých narozeninách mi pak Danny představil Martina. Měl dvaadvacet, dlouhé vlasy a ty nejkrásnější oříškové oči. Tančili jsme spolu celý večer a hodně si povídali. Zjistili, že máme spoustu věcí společných a začali se spolu stýkat více. Nikoho pak nepřekvapilo, když jsme spolu začali chodit. Říkali o nás, že jsme krásný pár a sluší nám to. Pro mě to byl ten nejdokonalejší kluk, jakého jsem kdy poznala.
Jednou, to jsme spolu nebyli ještě ani měsíc, jsme vzali kola a jeli se projet. Zastavil asi dvacet km za městem, kolo opřel o strom, pod který roztáhl deku a pak jsme už jenom leželi….Leželi, povídali si a koukali na ten strom nad námi. Hodně se líbali. Bylo mi neuvěřitelně krásně, když utrhl kopretinu a strčil mi ji za ucho…V podobném duchu byl tehdy celý náš vztah. Procházky, výlety na kole a do hor, akce s přáteli, posezení s kytarou, na kterou Martin uměl hrát velmi dobře…
Ke štěstí mi nic nechybělo. I s našima si sedli, měli ho moc rádi.

Když jsme se jednou sešli na u Dannyho na tradiční grilovací akci, bylo to poprvé, co jsem viděla Martina opilého. Motal se okolo, jazyk se mu pletl a skoro už nebyl schopen stát. Dost jsem se za něho styděla, když tam zvracel pod plotem a všichni ho při tom viděli. Odvedla jsem ho domů a uložila do postele, ale ani slůvkem mu nic nevyčetla, každý přece může občas přebrat. Jenže od té doby ho bylo vidět pod parou daleko více a daleko častěji než dřív. Zezačátku byl neškodný, zpíval opilecké odrhovačky a byl prostě veselý, ale později začalo přituhovat..V té době ho propustili z pozice programátora v jedné větší firmě. Miloval tu práci a chodil tam moc rád a když tam najednou nemohl být, chodil do hospody a řešil problémy alkoholem. Byl tam třikrát týdně a pokaždé se vrátil ve stavu, který se už dávno nedal nazvat střízlivým. Často jsem po něm uklízela, třeba ve 3 ráno…Snažila jsem se to s ním řešit, říct mu, že se stává závislým a to k ničemu nevede, ale Martin si do života nenechával kecat. Řekl mi, že to má pod kontrolou a že pije proto, aby se uvolnil a měl dobrou náladu. Pomalu mi začínalo být jasné, že ho alkohol stahuje ke dnu. Měla jsem ho ale hrozně ráda a bylo mi proti mysli se na něho vykašlat v jeho nejhorším období. Abych náš vztah zachránila, musela jsem ho z toho dostat.
Byly ovšem i chvilky, kdy byl střízlivý. To se pak choval pěkně, pozval mě na večeři, pustil film a pak jsme se milovali…
„Miluju Tě, Stelo…Když chceš, abych přestal pít, přestanu. Nechci, aby ses trápila…“ říkal mi a já mu chtěla věřit. Na důkaz toho jsme jeli na hory a on se opravdu snažil být na mě hodný. Užili jsme si to. Byl to jeden z posledních pěkných dnů.

Martin se opíjel víc a víc. Po bytě se povalovaly prázdné flašky od vodky a slivovice. Vzal zavděk i rumem do cukroví - když měl absťák, pil co mu přišlo pod ruku. Zatímco já jsem chodila do školy a do práce, on se povaloval doma, díval se na televizi a hrdlo lahve nedal z ruky. Když jsem mu jednou schovala všechen alkohol, dal mi takovou facku, až jsem druhou chytla o stěnu.
„Ty děvko!“ zařval, „Kam jsi mi schovala moje pití?“
„Musíš s tím přestat, Martine. Jinak se z toho už nikdy nedostaneš.“ řekla jsem se slzami v očích, které mi vytryskly nejen fyzickou bolestí, ale i z toho, že nic nebude jako dřív. Objala jsem ho.
„Ty mi nebudeš rozkazovat! Sám vím co mám a nemám dělat.“ odstrčil mě prudce od sebe a navztekaně bouchl dveřmi do ložnice. Seděla jsem v kuchyni neschopna slova a ani se nesnažila zadržet ten vodopád slz tryskající z mého nitra. Proč se tak změnil, říkala jsem si v duchu. Bylo to přece tak krásné, tak dokonalé…co ho přimělo chovat se takhle? Samozřejmě alkohol, krávo blbá, odpověděla jsem si sama. Ale co teď? Jak mu mám pomoct? Všichni mi říkali, že to s ním mám skončit a to rychle, jinak to bude ještě horší. Tohle už přece není to, co chceš, radila mi kamarádka Petra. Tohle už nemá cenu, budeš se akorát trápit, říkala. Proč jsem ji neposlechla?


O pár dní později mě ve 4 hodiny ráno vzbudil rámus. Identifikovala jsem ten zvuk a šla otevřít, než opilý Martin vzbudí sousedy. Odevzdaně jsem mu sundala boty a bundu a uložila do postele. Sama jsem si lehla na samý kraj své poloviny lůžka a přemýšlela nad tím, co mě u něj ještě drží. Po chvíli jsem ve tmě ucítila jeho ruku tápající po mém těle a jeho obličej přibližující se k mému. Snažil se mě políbit.
„Dej mi pokoj a spi. Táhne z tebe chlast.“ otřásla jsem se odporem a snažila se ho zbavit, avšak stiskl mi zápěstí a vrazil facku, že se mi až zatmělo před očima.
„Teď jsem tady pánem já. Nemluv a lež. Užijeme si to spolu jako kdysi.“ zašeptal a stiskl mi ňadro. „Já nechci, Martine. Jsem unavená a ty by ses měl taky vyspat.“odstrkovala jsem ho. Nedal se odbýt, chytl mi i druhé zápěstí a nalehl na mě. Cítila jsem, jak mi vyhrnuje noční košili a šmátrá po kalhotkách.
„Ne, pusť mě! Pusť, nebo budu křičet!“ vyhrožovala jsem se slzami na krajíčku, ale on už si rozepínal poklopec. Stáhl mi kalhotky a nasucho do mě pronikl. Pálilo to a řezalo, ale měl větší sílu a navíc byl posilněný alkoholem. Co jsem proti němu zmohla?
Když skončil, odvalil se a usnul. Já se otočila na druhou stranu a brečela do polštáře. Vždyť on mě znásilnil, letělo mi hlavou, měla bych to hlásit na policii. Byl opilý a nevěděl, co dělá, omlouvala jsem ho v duchu, ale sama jsem tomu už moc nevěřila…

Nenahlásila jsem to nikde, což byla chyba, protože se to nějakou dobu několikrát opakovalo. Pak už jsem nepřemýšlela a kopla ho mezi nohy, když se na mě sápal. Rozzuřil se a zmlátil mě opaskem tak, až jsem měla na zádech rudé pruhy. Stočila jsem se do klubíčka a neměla už na nic sílu. Zítra se odstěhuju, myslela jsem si, tohle už se nedá vydržet. Ten věčný strach z příchodu domů, strach jít do postele, aby nechtěl sex, strach cokoli říct…
Příštího večera jsem byla doma sama. Martin byl samozřejmě v hospodě a já ležela v obýváku a nechtěla myslet na to, až přijde a budu muset vstát a postarat se o něj. Tentokrát už ne, řekla jsem si. Pohár přetekl.

Když jsem se ráno probudila, Martin vedle mě nebyl. Vydala jsem se do koupelny a…uviděla ho ležet v předsíni v louži vlastních zvratků. Byl mrtvý.
Začaly mi téct slzy ulehčení i bolesti. Stále jsem ho v hloubi duše milovala, ale už to nebyl ten ideální, dokonalý kluk, do kterého jsem se tehdy před dvěma lety zamilovala a s kterým byla tak šťastná. Teď už mi bude líp.

Jaro 2010. Týden po pohřbu jsem se šla projít po lese. Bylo mi smutno. Vzpomínala jsem na všechny ty krásné chvíle, kdy to ještě klapalo a bylo tak pěkné. Sedla jsem pod strom a utrhla kopretinu… Otáčela jí v prstech a hlavou mi táhly slova jedné písničky od Devítky: Nikdy se netrap, nikdy neohlížej, kde si kdy nechal svoje největší nej…Nikdy se netrap tím cos neudělal... Všimla jsem si, že kopretina vrhá v odpoledním slunci stín. A v tom stínu jsem já celý rok žila, pomyslela jsem si…Ale je čas jít dál, za sluncem…utřela jsem slzy a kopretinu položila pod strom. Napořád.