Mám rád štafle a sluchátka občas taky

Potřeboval jsem cigarety a skla. Víkend má občas tendenci se pořádně vlíct a bejt nezáživnej. Tráva mi pomáhá zapomenout na denní sračky a odpoutat se od toho všeho zla, do vlastního světa, kde jsou jen moje nápady a moje blbost. Ničí jinou blbost nepotřebuju.
Zalezl jsem do první trafiky která byla po cestě. Vevnitř to bylo větší, než v klasickejch trafikách. Dalo se tam koupit i jídlo, pití (alko, nealko), nějaký menší suvenýry. Dokonce tam stála i směnárna. V pozadí hrála hudba.
“Červený pallmallky a tři skla. Nějaký obyčejný.“
“Dělá to stovku.“ Zaplatil jsem a strkal si to všechno do kapes a baťohu. Před východem byly takový malý šoupací vrátka s modrou šipkou ve směru ven. Jasně vám dávali najevo, že chcou, abyste tudy vypadli a zmizeli jim z očí. Samozřejmě hned po tom, co jim zaplatíte nechutnou částku za pár drobností. I prodavačka se tvářila podobně zhnuseně. Zapnul jsem kapsu na zip a odcházel. Těsně vedle těch vrátek stála starší dáma se synem. Jí mohlo bejt něco přes padesát, jemu tak deset.
“Běžte odsaď pryč. Tady nemáte co dělat.“ vyhrkla prodavačka na tu dámu a jejího vnuka, nebo co to mohlo bejt.
“Dobře, my už jdem.“ odpověděla, chytla chlapce za ruku a vyšla ven, kde byla zima jak prase. Několik stupňů pod nulou, zataženo, padaly sračky vzdáleně připomínající sníh.
“Babi, proč tam nemůžeme stát? Mě je tady zima.. mám zmrlý ruce, babi..“ zeptal se chlapec dámy.
“Nesmíme tam být. Nechou nás tam.“

Zapálil jsem si cigaretu pofidérním zapalovačem. Nikdy nefungoval na první pokus. Potáhl a podíval se na ten zkurvenej Svět, kterej mi dával čím dál tím menší smysl. Když už se ani dítě nemůže ohřát chvíli v obchodě, kde nikomu nepřekáží, jak můžeme řešit další, větší problémy. Nejdříve musím začít chápat a respektovat základní věci, abysme si mohli troufnot na ty větší, mnohem zkurvenější. Den pomalu končil a já šel na vlak s pocitem, že se pobleju.