Na konci cesty

Na konci cesty

-,,Tohle město ztratilo na zajímavosti."
Říkával táta. Matka už tak věděla, že má balit kufry a odhlásit nás ze školky. Pokaždé, když ona doba nastala, bylo potřeba jen pár měsíců. Pak jsme nadobro opouštěli místo našeho současného bydliště. Táta totiž pracoval jako novninář a nejvíce inspirace pro redaktorskou i vlastní tvorbu čerpal z nových míst a zážitků. My všichni ho na jeho cestách za prací doprovázeli. Celé dětství a dospívání. Já, můj o pár minut mladší bratr Vojtěch a starší sestra Alice. Celá rodina vždy poslechla tátův popud. Ten popud, který ho nenechal na jednom místě déle, než pár let. A díky kterému jsme získali všelijakých zkušeností a objevili velká tajemství života.

Alice se narodila v Aši. Ovšem jen narodila. S mámou a tátou bydlela v Chebu do té doby, než jsme přišli na svět my, v tomtéž městě. Výchova dcery a narození dvojčat přišlo tátovi tehdy zřejmě dost inspirující na to, aby v Chebu zůstal nejdéle, co kdy naše rodina pamatuje. Jakmile jsme
však s bratrem začali sami chodit a Alici odbil pátý rok života, ozvaly se tátovy touhy po nových zážitcích vůbec poprvé. Poprvé nastal – nám již tak známý – shon okolo balení, hledání nového bytu a prodávání starého.
-,,Nemáme auto."
Prohlásila matka, která na tátův nápad pohlížela se značnou skepsí. Musí se jí nechat, že onen argument s autem byl dost silný, tátu to každopádně neodradilo.
-,,Odnaučíme dvojčata plenkám a koupíme si takové, aby dojelo z Chebu do Písku. Tam ho prodáme a bude po problému."
Rozhodl táta, načež si oblékl černý kabát, vzal si krabičku zápalek, pár cigaret a zmizel v podzimním Chebu. Matka si sedla a otevřela rozečteného Thomase Manna v naději, že se za chvíli vrátí. Když knihu po dvou hodinách úplně dočetla, klidně si sundala brýle a pustila se do vaření večeře. Dnes si říkám, že matka musela být na tátův způsob života zvyklá snad ještě dřív, než se s ním vůbec potkala.
Když jsme všichni usedli ke stolu, ozval se z pod oken nezaměnitelný zvuk motoru. Alice pustila svou lžíci do talíře tak prudce, až rajská omáčka několika kapkami dostříkla na Vojtovu ruku. Vojta sestru napodobil a započala omáčková bitva. Alice mezitím doběhla k oknu a radostně hlásila:
,,Táta přijel autem!"
,,Nesmysl, Alice, okamžitě se posaď a utři ten nepořádek ze stolu. Táta přeci nemá řidičák."
řekla zlostně matka ačkoliv dobře věděla, že Alice nelže a zlostná byla proto, že si právě uvědomila neodvrátitelnost odjezdu z Chebu.
Naše nové auto, křiklavě oranžovou Škodu 120, jsme pracovně pojmenovali "Barča" a v den, kdy jsme já s bratrem definitivně přivykli nočníku, jsme do něj naskádali všechen skromný majetek, sestávající z několika krabic s knihami, tátova psacího stroje a matčiny milované sady nádobí. Příbor, s hnědými vyřezávanými úchytkami, vybledlý nekonenčým umýváním, měla Alice po celou dobu cesty zabalený na klíně. Máma, která měla samozřejmě s tátovým řidičským osvědčením pravdu, usedla za volant a hlásila nám:
,,To si piště, že v této rodině řídím já!"
Správější by však bylo podotknout, že má na mysli řízení auta. Celou rodinu totiž, úmyslně i nevědomky, vždy řídil táta.
Byt v Písku, v Nádražní ulici, vypadal kupodivu mnohem líp než byt chebský. Byl sice ve třípatrovém panelovém domě s hlavním vchodem do rušné hlavní cesty, ale tim to vevnitř bylo útulnější. Panelový dům měl z druhé strany veliký dvůr s rozlehlou travnatou plochou, pískovištěm a nespočtem klepačů na koberce. Pod našimy okny v přízemí byly garáže pro vlastníky bytů a dvůr byl z jedné strany obehnán vysokou, šedou zdí, po jejímž obvodu rostlo množství kopřiv. Táta celý dvůr i s příjezdovou cestou a pískovištěm několikrát důkladně prošel a prozkoumal a poté matce i nám oznámil, že je dostatečně bezpečný a že si na něm můžeme klidně hrát i bez dozoru. Zároveň nám přísně zakázal používat vchod do ulice a Alice, která již chodila do nedaleké školy sama, dostala klíče jen od dveří do dvora. A tak se stalo, že Alice denně obcházela celý dům, prošla se napříč dvorem, na trávníku si pravidelně ušpinila boty a když se táta díval z okna, trucovitě si cestu zkrátila přes pískoviště. Matka pak nadávala, že se jí zcela jistě kamínky písku ucpe pračka. Já a bratr jsme na kliku od hlavního vchodu nikdy ani nesáhli, do školky nás vodívala matka; ovšem – stejně jako Alice – i my s mámou chodili pouze vedlejším vchodem. Dosud nevím, jestli jí táta klíče od hlavního vchodu neupřel stejně jako nám.
V domě na Nádražní ulici se všem náramně líbilo. Když jsme se vrátili ze školky, posílal nás táta rovnou na dvůr. Vojta, který měl vždy více energie než já, celé dlouhé hodiny honil fotbalový míč, houpal se na klepadlech nebo donekonečna stavěl hrady z písku. Já si na dvoře našel tajné místo. Pod nejzašlejší a nejopuštěnější klepadlo jsem si nosil všechny poklady; nalezené šnečí ulity, kamínky nejrůznějších barev, ztracený Alicin knoflík z blůzy. Pohřbil jsem tam našeho prvního křečka, zabalil jsem ho tehdy do stránky jedné tátovy reportáže.Chodíval jsem na to místo docela sám i když všichni věděli, kde jsem, nikdy tam za mnou nikdo nepřišel. Pozoroval jsem ze své skrýše hejna motýlů sedající na voňavé listy kopřiv a donekonečna se divil, čím to, že je rostlina nepopálí.
-,,Nejspíš mají docela kouzelné nožičky."
Myslíval jsem si a v duchu si představoval, že jsem bílý motýl, nejkrášnější a s nejkouzelnějšíma nožičkama, že sedávám na kopřivách, tajně a důmyslně, že ani máma s tátou neví, že jsem to já. Má nejmilejší činnost ve skrýši však byla docela jiná. Den co den jsem si představoval, co je za tou velkou betonovou zdí. Byla vysoká, studená a nepřístupná, že ani táta určitě nemohl vidět co nebo kdo za ní je. Často jsem slýchával šplouchání vody, údery míče, smích dětí a volání dospělých. Všechno však jen z druhé strany. Večer, když nás táta uložil do posýlek, těsně poté, co nám přečetl další kapitolu knížky, usínal jsem v představách o tajemném světě za zdí.Za zvuku projíždějících aut pod našimi okny jsem se noc co noc nořil do svých snů o tom, že jsem malý kouzelný motýl, který přeletí zeď a jako jediný z celého dvora uvidí, co se za ní děje. A pak, ve chvíli, kdy se z nedaleké železniční tratě ozve tlumený rachot projíždějícího vlaku, se chytnu Vojty za ruku a usnu nadobro.
Táta vždy pracoval doma. V ložnici měl velký stůl a na něm psací stroj, který, v mých dětských očích, snad nikdy neumlknul. Psával pořád. Když jsme přišli ze školky, když máma s Alicí psala domácí úlohy v kuchyni; psával dlouho do noci i poté, co nám přečetl poslední slovo z příběhu na dobrou noc. Nad kuchyňským stolem býval na zdi připíchnutý široký papír a na něm spousta a spousta šipek a jmen, cizích i známých. Prosil jsem jednou Alici, aby mi četla, co je na něm napsáno, ale nechtěla. A když jsem se naučil číst já, už mě to tolik nezajímalo. Jen jednou jsem slyšel, jak se Vojta ptá mámy, co to vlastně je a co si tam táta píše. Řekla mu tehdy:
-,,To je pavouk tátových postav o kterých píše, víš? Vždycky, když ho napadne nová osoba, dá jí jméno, vlastnost a tady takovou šipkou ji přiřadí k nějaké starší postavě. Tahle červená jména, ta jsou hlavní a vidíš, zrovna toto jméno připsal tatínek dnes po obědě."
-,,A mami, jsou ty postavy skuečné?"
Ptal se Vojta
-,,Nevím, některé snad ano."
-,,A ta nová? Jak se jmenuje?"
Mámu už vyptávání začalo unavovat.
-,,Sára."
Řekla a odešla.
-,,Tak pavouk."
Říkal jsem si v duchu. Jednou ráno jsem viděl ono malé zvířátko na záchodě a velmi jsem se polekal, že je to ten tátův pavouk a že mu chce utéct. S kalhotama u kotníků jsem doběl pro Alici a nutil ji, aby tátova pavouka chytla a znemožnila mu útěk.
-,,Blbečku!"
Řekla mi a pro klid duše pavoučka usmrtila ranou srolovaným denním tiskem. Mrtvolku jsem vzal opatrně do ruky a ten den odpoledne jsem ji zahrabal vedle křečka. Večer před usnutím jsem příhodu s pavoučkem povykládal tátovi.
-,,Tak ty jsi pohřbil mého pavouka?"
Ptal se mě
-,,Ano, táto, chtěl utéct, Alice ho praštila. Pak už utéct nechtěl."
Táta se zasmál a měl se k odchodu.
-,,A tati ... "
Nedalo mi to.
-,,Copak ještě?"
-,,Existují tvé postavy na tom velkém papíře v kuchyni?"
-,,Ano, některé doopravdy existují a teď už konec otázek a spát."
Odpověděl. Smířil jsem se s tím a přetáhl si peřinu přes hlavu.
-,,A existuje Sára?"
Vyhrkl najednou Vojta. Táta se zarazil.
-,,Ano, Sára je skutečná."
Řekl táta a úsměv z tváře mu nadobro zmizel. Mlčky nás všechny políbil na čelo, zhasnul lampičku a odešel. Po chvíli se ozvaly údery tátových prstů do psacího stroje. Rytmický zvuk mě ukolébal ke spánku a zahnal tak mé poslední myšlenky na pavouka i Sáru.

Další den ráno u snídaně táta ke vší hrůze celé rodiny prohlásil:
-,,Toto místo ztratilo na zajímavosti."
Matka, která nejspíš něco podobného tušila, nasadila výraz, ze kterého nebylo možné cokoliv vyčíst. Alice se naoko zlobila, ale ve skutečnosti byla za ten nápad vděčná. Ve škole totiž nebyla ani trochu spokojená; naše sestra měla velmi zvláštní přístup k lidem a věcem kolem sebe. Byla po matce dost malá a drobná, příliš nevynikala v žádném sportu a všechny tyto fyzické neduhy musela vyrovnat zarputilým chováním, tvrdohlavostí a razancí. Ve třídě neměla mnoho přátel a snad po celou dobu našeho pobytu v Písku nosila nepřístupnou masku, spoustě lidem odpovídala mlčením a podnikala každou chvíli něco někomu na truc. Z plánovaného stěhování se tajně radovala a ten den dokonce dočetla dlouho rozečtenou knihu, kterou jí táta kdysi daroval.
Já s bratrem jsme z nápadu nebyli nikterak nadšení, těžko jsem nesl představu, že budu muset opustit svůj dvůr, své tajné místo.
I přesto jsem však po pár měsících přišel s Vojtou ze školky a všechny věci byly zabalené. Oranžová "Barča" stála připravená na dvoře, Alice do ní skládala kufry a matčino milované nádobí. Šel jsem do kuchyně, kde seděl táta na zavazadle, u nohou zabalený psací stroj; díval se z okna na Alici a kouřil. Pozoroval jsem ho potichu ze dveří. Dosud si mě nevšiml. Cigareta dohasla a tátovy zazvonil telefon.
-,,Ahoj, zlatíčko,"
Pronesl klidně. Podíval jsem se směrem k obývacímu pokoji a přes prosklené dveře jsem rozpoznal matčinu siluetu. S ní táta rozhodně netelefonoval. Vlastními dedukcemi o tom, s kým si asi volá, jsem celý hovor nakonec prošvihl. Pochytil jsem akorát něco o tátově práci a o knize, kterou před nedávnem vydal. Pak už jen rozloučení:
-,,Měj se krásně a až to domluvíš s maminkou, určitě se ozvi."
Táta odložil mobil vedle sebe a zapálil si další cigaretu. Přišel jsem k němu. Vzal mě do náruče a posadil na klín.
-,,Bude se ti tady po tom stýskat?"
Zeptal se. Chvíli jsem o tom přemýšlel. Bude mi chybět má tajná skrýš, ale – ačkoliv o ní všichni věděli – já osobně jsem to nikdy nikomu prozradit nechtěl. Ani tátovi.
-,,Mrzí mě, táto, že se nikdy nedozvím, jak to vypadá za tou zdí,"
prozradil jsem mu. Jen se zasmál, rukou mi projel vlasy a povídá:
-,,Tak se pojďme podívat spolu!"
A tak jsme, ruku v ruce, s tátou poprvé prošli hlavním vchodem. Tím, který vedl do ulice. Bylo to neskutečné vzrušení. Všechna ta auta, která jsem doposud jen slýchával, se najednou velkou rychlostí míhala těsně kolem chodníku, na kterém jsme stáli.
Táta mě vedl směrem doprava a poté už jsme zahýbali do dveří sousedního domu. Když jsme je za sebou zabouchli, stanuli jsme v tmavém krátkém průčelí. Po stranách byly vchodové dveře do jednotlivých bytů a na jeho konci byl dvůr. Menší než ten náš, bez věšáků na prádlo, bez klepačů. Na trávě stál dětský nafukovací bazének, po straně ledabyle rostlo několik ovocných stromů. Levou stranu jako had lemovala tatáž zeď, jako byla ta naše. Stejně šedá hrubá a nepřístupná. Zaslechl jsem Alici, jak si při nakládání auta zpívala!
-,,Alice! Alice, tady jsme!"
Volal jsem a byl jsem šťastný.
Až dlouho dlouho po této chvíli jsem si uvědomil, že mi táta dal má vysněná motýlí křídla; díky kterým jsem spatřil svět "za zdí". Díky křídlům, díky tátovi.

Stěhovali jsme se do Zlína. Já a Vojta jsme měli opožděně nastoupit do první třídy, Alice do třetí. Ihned po příjezdu jsme prodali naši Škodu 120, matka si našla práci a táta si koupil počítač, kterému začal říkat Vetřelec. Táta nesnášel pokrokovou techniku; ne proto, že by jí nerozuměl, on prostě nechtěl, aby se vše kolem něj tak ukvapeně modernizovalo.
-,,Když jsem byl dítě, dýchal jsem čistý vzduch, z kohoutku tekla čistá voda a široko daleko jste neslyšeli zvonit jediný hloupý telefon!"
Zlobil se. I přesto ale jeho práce redaktora vyžadovala, aby přešel na praktické a rychlejší metody psaní.
Jak týdny míjely, táta u počítače sedával čím dál častěji. Téměř zásadně v noci, když jsme spali a nebo když jsme nebyli doma. Ten zvuk, jenž psací stroj vydával, mi dost chyběl. Jednou v noci jsem si šel do kuchyně pro vodu a zaslechl jsem matku, jak se táty ptá:
,,Komu píšeš?"
Táta bez jakékoliv známky provinilosti v hlase odpověděl
-,,Sárince."
Málem jsem se chladnou vodou polil. Copak to táta vůbec nebude tajit?
-,,Pojedeš za ní?"
Ptala se máma.
-,,Ano, tento víkend. Pojedu ranním vlakem a vrátím se v noci."
Oznámil a podle zvuku klávesnice jsem usoudil, že se vrátil k psaní zprávy. Byl leden roku 2007.

Následující sobotu táta opravdu odjel. Bylo mi z toho úzko. Sdělil jsem své pocity Vojtovi, který mi poradil, ať se zeptám matky. Na to jsem však neměl dost odvahy. Skrýval jsem slzy, kdykoliv jsem si na tátu vzpomněl. Tolik jsem se bál, že už se nevrátí, že si ho tam tajemná Sára nechá. Ale táta se nakonec opravdu vrátil a vypadal šťastně. Každému nám dovezl knihu, mně Malého prince. Trochu jsem se na něj zlobil, že mě nechal v nevědomosti nad jeho osudem a podoben své sestře, jsem knihu trucovitě založil do police v pokojíku.

-,,Rozhodl jsem se,"
začal táta při jednom nedělním obědě,
-,,že navštívíme babičku a dědu v Chebu!"
A tak se stalo, že jsme následující víkend nasedli do vlaku a rozjeli se do západních Čech, kde jsme pobývali na střídačku u babičky "od táty" a u babičky a dědy "od mámy". U těch se nám líbilo víc. Táta psal, chodil s námi na procházky po zimním Chebu, vraceli jsme se společně na místa, kde jsme dříve bydleli. Z rozhovorů rodičů jsem často zaslechl jméno tajemné sokyně, která nám bere tatínka. Poslední den, když jsme se loučili s babičkou a dědou, vzal děda máminu ruku do té své a vtiskl jí do dlaně klíč. Pokynul hlavou směrem k bývalému vozu a řekl:
-,,Nechte si ho, jeďte opatrně a dejte o sobě vědět."
A tak se stalo, že zpátky už jsme všichni jeli novostarým autem. Máma řídila, táta kouřil a my, všichni do jednoho, celou cestu prospali.

Následující léta ve Zlíně nám nepřinesla nic nového. Já s bratrem jsme chodil na první stupeň školy, kde učila i máma. Alice se dostala na víceleté gymnázium, ale byla víc doma než ve škole. Tátu povýšlili na šéfredaktora, čímž se pro něj změnilo hlavně to, že mnohem víc pracoval,
hodně kouřil a byl neustále unavený a vysílený. Přes léto a jaro vypadal dobře, ale s každou nadcházející zimou se jeho stav jen zhoršoval. Nikdy se to však neodrazilo na píli, kterou věnoval práci a už vůbec ne na lásce, kterou projevoval nám. Za tajemnou Sáru jezdil pravidelně a denně jí psával. S mámou se o ní bavil naprosto otevřeně a myslel si snad, že to nevidíme. Pravdu měl v tom, že Vojtěch a Alice tomu skutečně žádnou váhu nedávali.

Ten večer, kdy se mělo vše změnit, jsme šli s tátou do kina. Začínala právě zima a na tátovi jakoby se podepsal každý ubývající stupeň a každá vráska se, s příchodem ročního období, prohloubila. Co jsem byl schopen vypozorovat, tátovi ubývalo sil. Při delší chůzi musel zastavovat a popadnout dech; někdy zůstával celé dny ležet v posteli; četl si, psal a kouřil.
Toho večera, seděli jsme už v kinosále, mu zazvonil telefon. Na plátně zatím běžela jedna reklama za druhou a diváků kolem nás zatím také mnoho nesedělo. Proto táta hovor přijal.
-,,Ahoj Sári,"
zpozorněl jsem
-,,Ano, jistěže jsem ten článek četl! Povím ti k tomu své až se uvidíme."
Chvíli poslouchal, co Sára říká.
-,,My jsme zrovna s Honzíkem v kině."
a pak:
-,,Dobrá, večer ti zavolám. Jsem na tebe pyšný, dítě."
Řekl táta a zavěsil.
Cestou z kina mi pak najednou, ve chvíli, kdy opět musel zastavit, aby nabral dech, povídá:
-,,Až příjdeme domů, chci ti něco prozradit."
Tušil jem v tom Sáru, ale po onom dnešním telefonátu jsem byl zmatenější než kdy předtím.
-,,Pověz mi to teď, tati, už jsi to načal!"
Naléhal jsem.
-,,Ne, až příjdeme domů. To bude lepší."
-,,Ale to není spravedlivé, já teď budu napjatý!"
Nedal jsem se.
-,,Nech toho nebo se nedozvíš nic!"
Zlobil se táta a já se urazil. Tomuto jsem nerozumněl. Celou cestu jsem pak mlčel a když táta občas zpomalil, nečekal jsem.
Tím vším jsem však docílil jen toho, že mi doma opravdu tajemství nesdělil. Já už se neptal, ale že oslovil Sáru – ať už byla kýmkoliv – "dítě", mi vrtalo dlouho hlavou.

Dlouho až do onoho dne, kdy jsme s Vojtou přišli ze školy a v kuchyni našli uplakanou Alici. Samo o sobě už to bylo dost nezvyklé, protože Alice velmi zřídka a velmi střídmě dávala najevo jakékoliv city. Byla silná osobnost a na prudké projevy emocí, na to jsme nebyli zvyklí. Tím spíš se mé obavy při tom pohledu na vzlykající sestru znásobily. Venku začínalo jaro.
-,,Táta je v nemocnici."
řekla Alice a znovu se rozplakala. Odložili jsme s bratrem aktovky a sedli si k ní, abychom vyslechli, co se stalo. Věděli jsme, že táta už delší čas objíždí doktory, pokaždé s jiným problémem. Nikdy se však žádná příčina nenašla. Nyní mu však doktoři na plicích nalezli nádor; pokročilý a zhoubný.
Z nemocnice se táta vrátil po dvou týdnech vyšetřování a rozhodování. Vedrikt byl takový, že se stěhujeme do Prahy, kde je pro tátu vyhlídka na kvalitnější léčbu chemoterapiemi. Celá rodina byla na stěhování zvyklá a tak jsme se opět loučili se svými přáteli, balili knihy a nádobí. Zlín mi pak nikdy nechyběl, byl jen přestupnou stanicí.
Večer před odjezdem si nás táta zavolal do prázdného, dříve obývacího, pokoje. Zbyl z něj už jen vyklizený a zametený prostor a já měl pocit, jakoby se od holých stěn odrážel každý můj nádech. Všichni jsme mluvili potichu, sedíce na zemi a rozmýšlejíce naši další cestu. Po asi hodine debatování se Vojta zvedl, že jde spát. Táta si připálil další cigaretu a matka si nad tím už jen pozvdechla.
-,,Nikam nechoď, Vojti, ještě si musíme něco důležitého povědět."
Promluvil táta a Vojta se vrátil na své místo. Kdyby v pokoji byly hodiny, odbily by desátou.

-,,Musím vám všem říct,"
začal táta
,,že je tu ještě někdo, o kom dosud nic nevíte. Možná jsem vám o ní něco párkrát řekl, zmínil se před vámi. Není a nebylo to nic tajného, jen jsme s maminkou čekali na tu správnou chvíli."
Podíval se na mámu, jakoby čekal, že to řekne za něj.
-,,Dramatizuje."
Pomyslel jsem si v duchu.
-,,Vždycky to dělal."
Chvíli bylo ticho, které táta prolomil větou:
-,,S jinou maminkou než je ta naše, mám dceru. Jmenuje se Sára."

A od té chvíle jsme si všichni, každý úplně po svém, zvykali na myšlenku, že máme nového člena rodiny. Sára byla nejstarší z nás všech i když ji táta měl jen chvíli předtím, než poznal naši maminku. V té době, kdy jsme se o všem dověděli, bylo Sáře devatenáct let. A tak jsme tátu zasypávali nespočtem otázek ačkoliv do chvíle, kdy jsme se měli se Sárou setkat, uběhla ještě dlouhá doba.
Ten den si pamatuji. Byla půlka ledna, mně a Vojtovi bylo dvanáct let, Alici patnáct. Vojta měl zápas ve fotbale a my všichni kromě táty jsme se vydali ho podpořit. Táta s námi totiž od jisté doby nikam velice nejezdil, jeho léčba nebyla snadná, měl stále méně sil a i kdyby jich měl na rozdávání, takové masové akce stejně vůbec nemíval v oblibě. Turnaj skončil, Vojta byl unavený a my s Alicí jakbysmet. Přesto máma rozhodla, že jedeme ještě za tátou do kavárny. Už to samo o sobě bylo zvláštní, táta do kaváren chodil moc rád a často, ale mámu ani nás nikdy s sebou nepřizval.
Na jeho přání jsme se tedy rozjeli do obchodního centra na Pankráci, kde nás táta už podle všeho čekal. Požádal obsluhu kavárny, zda by nemohl dát k sobě více stolů.
-,,Bude nás víc."
Oznámil. Sáře samozřejmě nic nepozradil, tajnosti, to byl vždycky jeho styl; ona však jeho úmysl částečně prohlédla. Nicméně když jsme se ve dveřích objevili my, unavení a hladoví, její vyděšený a překvapený výraz byl naprosto pochopitelný. I my jsme byli zaskočení. Najednou jsem viděl vedle táty sedět jeho mladší verzi opačného pohlaví. Měla jeho oči, úsměv, celý obličej ... byli naprosto stejní. Hned jsem věděl, že je to ona.
-,,Tak kdo se bude představovat?"
Usmál se táta a já podal sestře ruku.

Sára byla zlom. Byla ranním větrem, který všem přivál svěží příslib nového života a zážitků.
-,,Ahoj, já jsem Sára."
Usmívala se na nás i ona, ale za tím úsměvem jsem na chvíli zpozoroval strach a nejistotu; obojí však v mžiku zmizelo. Dívala se na nás; v očích upřímný zájem.
-,,Neznám ji a přece jakobych ji vídal denně."
Říkal jsem si v duchu.
Jen Vojtovy pocity byly smíšené. Trochu nevěděl, co si má myslet, jak Sáru oslovovat. Alice prožívala totéž. Pomyslel jsem si, že to Sára nebude mít tak úplně lehké, mí dva sourozenci neviděli v očích naší nové sestry tentýž upřímný zájem, jaký jsem spatřoval já. Sára celý večer seděla velmi blízko k tátově židli, čas od času se na něj podívala pohledem, ze kterého jsem snadno vyčetl, jak moc ho má ráda.
A tak jsme trávili první večer se Sárou. Vojta s Alicí se nakonec také uvolnili, máma se široce usmívala, byla ráda, že je táta rád. A táta byl moc rád. Seděl, kouřil a díval se na nás.
Teď tu situaci vidím, kdykoliv zavřu oči. Musím myslet na to, co se asi honí v hlavě Sáře, když i mě při té vzpomínce mučivě zamrazí.
-,,Nemůžu uvěřit, že jste všichni moji!"
Řekl tehdy táta.
Následující večer, 23. ledna 2010, zemřel.
Těch pár hodin v kavárně byly pro Sáru poslední chvíle s ním.
Často se v myšlenkách vracím do té doby. Přes hustý, šedý oblak z tátových cigaret pozoruji znova a znova ty poslední dny. Probírám se vším, co táta řekl, snažím se rozpomenout, zda jsem ho před smrtí objal a kdy. Sužují mě výčitky. Tolik jsem toho nestihl. Stejný pocit, ba i tisíckrát horší, má i Sára. Čas od času si o tom povídáme. Když sedáváme u nás v kuchyni, v tom malém pražském bytě, kde je tátova přítomnost hmatatelná i tolik měsíců po jeho odchodu. Sára si udělá čaj a přes stěny konvice pozoruje, jak se v horké vodě barevně rozpíná, připomínající paprský jarního slunce.
-,,To se nemělo stát; tohle se nikdy nemělo stát."
Opakuje přitom a bere mě do náruče.
V té chvíli se vracím časem nazpět. Jsme v chladném chebském kostele. Ranní slunce si ještě neprobojovalo cestu skrze hustá sněhová mračna. Já, máma, Vojta, Alice a Sára. A před námi; blízko že bych se toho mohl rukou dotknout a přesto dál ode mě než nejvzdálenější hvězda vesmíru, leží malá, černá a až neskutečně bolestně krásná tátova urna. Sára mě chytí za ruku a pošeptá:
-,,Táta nás bude hlídat."
A já bych tomu moc rád uvěřil.
Sedě na jejím klíně u okna se vracím zpátky do reality. Jako bych cítil zimu onoho lednového dopoledne i v této cvhíli. A Sára ji cítí taky.

Na konci tátovy cesty jsem tak našel Sáru. Seděla u stolu, kde sedával on, jedla jeho příborem, který s námi putoval už z Chebu. Chodila kouřit na balkon, když nemohla v noci usnout a četla jeho knihy. Nikdy nezapomenu, jak na mě její blízkost působí. V té nejtěžší době nás jakoby vzala za ruce a vyvedla nás z toho temného a smutného období. Ukázala nám, že se dá žít i bez táty, jen musíme chtít. Musíme ho mít v srdci, mluvit o něm a nikdy na něj nepřestat myslet.

Přeci jsem však zjistil, po dlouhých letech vedle nové sestry, jaké jsme měli štěstí v neštěstí. Na konci svojí cesty nám táta stihl ukázat Sáru. Zanechal nám na pomoc tu, která mi podruhé v životě ukázala, jaký je svět za vysokou zdí. Díky ní jsem totiž zjistil, že nás táta doopravdy nikdy opustit nemůže, dokud budeme žít my, všechny jeho děti.