Dospěním ke smrti

Dnes se stanu mužem. Dnes mě poprvé bere můj otec do lesa. Otec je dřevorubec. Miluji přírodu a hrozně mě bolí, když ji někdo znásilňuje, ať už kdekoli a kdykoli.
Otec mi podal sekeru a hrdě pravil: „Vem a tenhle statný strom zdolej svou silou a vytrvalostí.“ Poté se vrátil zpět ke své práci.
Jakoby snad přestali zpívat i ptáci. Sekl jsem jednou, sojka a další okřídlení obyvatelé dubu utekli. Sekl jsem podruhé, strom bolestí zašuměl, drobné lístky se otřepaly. Zahleděl jsem se do jeho velkolepé koruny. Nechtěl jsem zklamat svého otce, ten nářek a slzy mízy jsem přehlížel. Bojoval jsem s tím tak dlouho, až mě zmohla únava. Přestal jsem.
Jeho pláč jsem slyšel až v duši, drásal mne a nedovoloval nadechnout. Polilo mě horko, kdoví zdali vynaloženou silou či snad něčím jiným. Strom plakal. Plakala i zvířátka, kterým dub patřil.
Tím pocitem nicoty oproti tomuto velikánovi, kterému jsem každým seknutím bral naději na život, se mi zamotala hlava a tu jsem se zeptal otce: „Proč mám hrubou silou dokázat, že jsem muž?“
Otec se zarazil, s pozvednutým obočím na mne pohlédl.
„Proč musím někomu jinému rozbořit dům proto, abych měl z toho dům já? V každém tom domu žije stovky obyvatel. Různý hmyz, ptáci, savci…“ pokračoval jsem.
„Podívej, přiletěl datel, aby dub ošetřil. Kdybych zdolal dub, zemřel by hmyz, zemřel by i tento datel, který ten hmyz požírá. Zemřela by i liška, která by byla sežrala datla, zemřela by třeba i vlčice s mláďaty, které by je v nouzi krmila touto liškou… A podívej, veverka přeskočila z jiného dubu na tento a rovná si houby na zimu k sobě do komůrky. A tady mravenci šplhají kamsi nahoru za potravou a zásobami. Cítíš jak krásně ty stromy voní životem, ale tento umírá. Otče, nechci přerušit jednu velkou etapu zázraku přírody. Proč mám ničit koloběh života?“ Tázal jsem se.
„Vždyť po tobě chci, aby jsi k zemi položil pouze jeden jediný strom, synu?!“
„Ano,“ odpověděl jsem „ale kdyby pokaždé vždy řekl dvojnásobek otců svým synům, aby pokáceli jeden strom, nezbyl by tu pak žádný.“
Otec odsekl klín lýka ze svého stromu a pak si mě dlouze prohlížel. Upřený pohled střídal mezi mnou a dubovým lesem. Poté to chladné náčiní upustil. V tom však náhle strom, který jsem nasekl, se pomalu začal lámat směrem ke mně.
Nešlo již zabránit tomu, čemu by zabránit bývalo šlo. Mlčky ohromeni jsme oba s otcem sledovali klesající kmen, jež svou tíhou padal rychleji, blíž, rychleji, blíž až…
Zaznamenal jsem ztuhlý výraz v otcově tváři. Jediné na co jsem myslel bylo to, na co asi v tuto chvíli myslí otec. Naposledy.
„Mám tě rád, tati,“ ještě jsem stihl říci.
A pak už jen ten strom, ten mohutný krásný dub a tma. Mé tělo usmrtila otcova vůle a malí brouci a ptáci a veverky a to všechno. Otec se slzami v očích klekl ke mně do mechoví.
„Teď je z tebe muž, synu.“ Řekl.