Profesor Dostál

Pan profesor František Dostál nás měl z dějin umění. Byl to předmět - dalo by se říct oblíbený, nebo aspoň našimi nezralými mozky tolerovaný. Ne, jako matematika, geometrie, fyzika, chemie či jazyk ruský, kterými jsme z hloubi duše pohrdali.

Díky jeho nekonvenční výuce a neotřelým výrazům, vymykajícím se zcela z odborné terminologie DU, byly jeho lekce lehce zapamatovatelné i pro ty nejzabedněnější středoškolské kebule. Jeho výrazy „pokrývka hlavy barokního šlechtice byla přímo operetně zdobená“, nebo na obraze se vyskytují „koupající se zcela obnažené děvy lepých tvarů“ - vešly do historie. Svá výraziva z dějin umění přenášel i do běžné komunikace s lidmi, potažmo i s námi žáky. Začátek hodiny, určené ke zkoušení učiva, zahajoval obligátním rčením: „Jsou zde nějací dobrovolníci? Nikoliv? No tak přijdou na řadu násilníci“... Musím ale přiznat, že občas se nějací „dobrovolníci“ přece jen našli - zejména z řad několika vzorných žákyň, mezi něž patřila například i Milada Jelínková. Tato hezká, nadaná dívka s tmavým drdolem - jeho oblíbená diskutérka, si pro svou sošnou postavu od něj vysloužila přezdívku „Miládka barokních tvarů.“ Škoda, že nás již dávno opustila a nedožila naší památné sešlosti...

Pan profesor František Dostál s námi, v rámci pestrosti výuky, občas vyrážel do brněnských ulic - po různých muzeích, výstavách a podobně. Musím ale přiznat, že jsme toho nebyli hodni, byli jsme cháska nezvedená. Kdysi např.. rozhodl, že namísto hodin dějin umění navštívíme výstavu v Domě umění. Poněvadž jsme měli před tím věcné kreslení, každý z nás nesl pod paží rýsovací prkno. Během cesty začal profesor Dostál diskutovat s oblíbenou Miládkou a ten hovor ho tak zaujal, že si nevšiml, co se děje za ním. Naše klasa ovšem nelenila. Někdo „moudrý“ totiž navrhl, abychom se za ty dva, za Miládku a pana profesora, zařadili do zástupu, dali si rýsovací prkna na hlavy a tak se husím pochodem ploužili přes město. A my ten nápad samozřejmě okamžitě akceptovali. Velmi vtipné, že ano? Bylo to zrovna na Náměstí svobody, když se profesor Dostál otočil - a zůstal stát jako solný sloup … Pak - celý rudý, pronesl památnou větu: „No, na vás je teda pohled... To když jde jeden vůl vpředu, ostatní ho musí okamžitě následovat?!“ Kuriózní na tom ovšem bylo, že jako první v zástupu šel on s Miládkou, což si chudák, v tom rozčilení vůbec neuvědomil...

Že těch příhod s profesorem Dostálem bylo povícero to je známá věc. Nezapomenutelný byl například tajný výlet na přehradu v Bystrci. Vzal nás tam kdysi v červnu před prázdninami. „Žáci, půjdeme jako kreslit do přírody - nezapomeňte si s sebou vzít plavky. Nikdo se to ale nesmí dozvědět, byla by z toho pěkná polízanice…“ Slíbili jsme mu to. Ovšem, tři naši spolužáci, zatím co my ostatní jsme se i s vyučujícím vzorně šplouchali a opalovali na přehradě, se v nestřeženém okamžiku z neznámých důvodů vydali zpátky do brněnských ulic. A nestojte - přímo před ŠUŘkou potkali ředitele školy... Ten se tomu prý velmi podivil - a následující den si pozval vyučujícího na kobereček. Tenkrát se profesor Dostál opravdu velice rozhněval, dokonce prý zapochyboval o zdravém rozumu těchto žáků a poctil vykutálený trojlístek výstižným titulem „volové čtyřrozí.“ I dnes, po létech, se mi zdá, že jim to tehdy skutečně sedlo.
Byli jsme, jak vidět, opravdu cháska nezvedená. Ale což - zanechme to raději vzpomínkám. Život letí jako smetí, dneska jsou z nás moudří kmeti... Čert aby to vzal. Hlavně se s tím nechlubit našim pubertálním vnukům...