Yorikův smích a pláč: (kapitola .3.)

Byl krásný zimní den svátek vánoční, za okny se jako obvykle proháněly sněhové vločky honící se a smějící když dopadali na vše co nebylo schováno pod již tak bílou pokrývkou. A kdesi za okny se mělo stát to co osudem předurčeno bylo, co náhodu nechávalo ve stínu za dveřmi, něco co nešlo ovlivnit ničím a co stát se mělo. Dvá lidé, dvě bytosti, dva osudy se s němým odevzdáním spojili v jeden aniž by o tom mysl věděla. Jediné co o tom vypovídalo jak vše bude byl neustávající tlukot srdce, zvonilo na poplach varovalo před tím čemu se nedá uniknout. Vše začalo nevině, pohled do očí, pohled do duše. Souhra pojmů, faktů, souhra všeho co spojuje rozum co dává smyslnost. Plynul čas, každý problém který nastal byl řešen s bravurností špičkového chirurga, vše co nastalo bylo považováno za méně než smítko na perském koberci. I když by všichni milenci mohli závidět tuto souhru, a básníci psát o lásce věčnosti, nebylo to tak jak se zdá. Cit kteří tyto dva životy k sobě měli, by ten, co hraje si ze slovy popsal jako láska za hrob, tragické životy, platonickou lásku, ale na jeho slovech nezáleží jen ty dvá věděli že je to kouzlo mocnější než smrt. Jen ty dvá, věděli co srdce vědělo a duše šeptala, čemu mozek odporoval a zakazoval celou věčnost časů. Mozek který pravil : „Nesmíš ublížit!“ Jádro pudla bylo hlubší než propast na konci světa, láska těch dvou padlých milenců, anděla temnoty a démona světla , nemohla být vyslyšena né v tento čas, né v tuto dobu. I když oba věděli že soud jim přisoudil žít život společně, procházet jeho nástrahami po svých bocích, síla rozumu křičela a žádala si oběť. Jejich lásku! Vášeň, radost, láska spoutaná okovy povinností ke svým andělům. K těm jimž dlužili za svůj život před vypitím kalichu vzájemného poznání. Těm které jim osud dal před setkání pohledu jejich očí. Čas plynul jak voda, přehnalo se období rozpuku a vzniku nového, přehnalo se období sklizně, a byl tu opět čas kdy stromy, ptáci a vše živé hledá klid a odpočinek. Země se otevřela a časoprostor se zhroutil, události předbíhali události, jak závodník závodníka na trati. Stalo se to co stát se nemělo, rovnováha byla porušena, andělé napadnuti, bariéry věznící všechnu tu lásku zbořeny. Nic nebylo tak jak má být, a nemohlo se stát ani to co se mělo stát. Bylo to jak zemětřesení, které se prohnalo krajinou a změnilo její ráz, dřív než se tak mělo stát z jiných důvodů. Stalo se to, že anděl temnoty vypustil lásku na světlo, stalo se to že opustil svého anděla. Stalo se to čemu se říká rozchod mezi partnery, stalo se to, že láska k jednomu byla silnější než láska k druhému. A bylo to nezkrotné, Pandořina skříňka byla otevřena a věci se začali měnit. Démon světla věděl, že cit kterým je spoutám s andělem je silný, a výjimečný ale také věděl že osudová láska je někdo jiný. Mysl a srdce bojovalo, každý boj s láskou je předem prohraný! Věděl jsem, že ať udělám cokoli, vždy prohraji kousek své duše. Vždy zklamu toho, kdo je mě blízký. Vždy nebudu šťastný! Kladl jsem si stále dokola otázku: „Co mám dělat, co je zlo, co dobro?“ Otázka byla ovšem jiná a zněla: „Co je menší zlo? Být s tím koho budu klamat, nebo být s tím koho bych mohl odevzdaně milovat?“ A byla tu další dogmata, slib který jsem dal a nemohl porušit. Slib který jsem dal svému nejlepšímu příteli, slib který zněl: „Pokud se se mnou někdy rozejde, slib mě že si s ní nezačneš!“ Slib na který jsem odpověděl ano a nedomyslel důsledky. Když ho poruším, nikdy nebudu moct pohlédnout do zrcadla, nebudu se moct utopit v očích anděla temnot, zabiji toho kdo obětoval svoji lásku mě. Když ho neporuším, obětuji sebe, obětuji svoji duši, obětuji duši anděla temnoty. „Co mám dělat?“ říkal jsem si stále dokola, snažil se být silný, rozhodovat rozumem, ale každý kdo miloval ví, jak těžká je bitva mezi srdcem a myslí. Padlo rozhodnutí, takové na které si do konce života budu muset odpovídat, zda jsem udělal správně. Takové které po mnoho dní vyvolávalo nespavost, a slzy v očích. Rozhodnutí rázné, rozhodnutí které dávalo šanci, kterou jsem nedostal. Rozhodnutí které naplňovalo moji duši strachem tak velkým, který jsem nikdy necítil. Strachem větším než je vidina samotného pekla, strachem který měl podobu všeho zlého, co smrtelníka v životě děsí a dohání k šílenství. Byl jsem svobodný a přesto zavřený, držený ulicemi kterými jsem chodil, týraný lidmi které jsem potkával a mučen tím, co před tím mě dávalo to nejkrásnější co jsem zažil. Pocit jako když tělo trhá na cáry milióny démonů, kteří jsou vlastně vše co milujete. Jestli existuje peklo, pak už vím jakou podobu má. Musel jsem obětovat lásku anděla temnoty. Věděl jsem že dělám něco co mě nikdy nemůže odpustit, i to že na vždy ztratím smysl mého putování životem. Dlužil jsem však mnoho. Chtěl jsem aby vše zůstalo při starém, přál jsem si zůstat po jejím boku aspoň jako přítel, jako to bylo dřív. A znal jsem taky názor z druhé strany: „Pokud jí budeš dávat naději, budeš sobec, nikdy se pak nemůže osvobodit!“ Tahle věta bodala jak tisíce nožů, nožů které jsem cítil v srdci které tlouklo jen pro lásku k ní. Chtěl jsem aspoň jednou být sobec, chtěl jsem umět být sobcem, chtěl jsem utéct do svého snu. Bolela mě duše, a ze srdce zbyly jen cáry. Umíral jsem a při tom jsem byl nucen žít! Jak nezemřít když duše je mrtvá? Toužil jsem po doteku od Nimue. Zachránil jsem přátelství a nezhroutil svět pro anděla který mě věnoval vše. Ale bylo to správné rozhodnutí? Cítil jsem neskotnou touhu rozeběhnout se a políbit svůj osud, a zároveň držen okovy z lásky k ní. Věděl jsem že život bude milosrdný a dá opět naše cesty dohromady né teď ale jednou ano.