Ztroskotanec

Hodila jsem její fotografii do koše. I s drahým rámečkem z Afriky. Sklo se kupodivu nerozbilo a ani ten dřevěnej rámeček. Kvalita.
V bytě jsem opět byla sama, jediné co osvětlovalo moje čité zoufalství s notnou dávkou zhnusení byla malá lampička v rohu místnosti. Začínala jsem být naštvaná na celej svět. Tak jako každý večer jsem z baru vytáhla nenačatou láhev vína, tu nejlevnější, která se dá v obchodě sehnat, a otevřela ji. Už ze zvyku jsem si pořádně lokla z láhve, jako by z nedočkavosti. Výrazem „moje hrdlo nedočkavě lačnilo po víně“ bych rozhodně nebyla daleko od pravdy.
V tichu a prázdnotě jsem si svoji láhev vypila do dna.
V ranním rituálu jsem při stažených roletách vykouřila půl krabičky cigaret a dvě naprosto černé silné a velice hořké kávy. Kouř za chvíli naplnil celý obývák a já se ani neobtěžovala otevřít okno.
Pomalu jsem se oblékla a zase v tichu seděla.
Jediné, co mě trochu vytrhávalo z toho naprosto hypnotického stavu, byl tikot starých hodin pověšených na zdi přímo přede mnou. Před očima mi ubíhala hodinová ručička.
Vzdychla jsem.
K poledni jsem se konečně dokopala něco udělat. Umyla jsem nádobí za poslední tři dny. Nebylo toho moc. Dva talíře, čtyři hrnečky a sklenička na víno. Pak jsem se podívala do lednice. Zela prázdnotou. Rozhodla jsem se, že vytáhnu svoji sociální dávku za tenhle měsíc a dojdu alespoň nakoupit.
Domů jsem přitáhla pár housek, máslo a sýr. Při cestě mi v tašce cinkaly tři lahve od vína. Ty naprosto nejlevnější břečky, který si člověk může dát.
Znovu jsem se usadila na gauči a koukala na bílou stěnu.
Při obchůzce bytu jsem si všimla plného koše. Vytáhla jsem pytel a vyrazila před barák k popelnicím. Sousedka, která venčila svýho psa, zakroutila hlavou. Dívala se na můj černej odpadkovej pytel. Tři metry od domu stály barevné kontejnery.
Je to má věc, kam si házím svůj bordel, ne snad? Všechna má špína leží v černém pytli. Nerecykluju. Proč taky? Nemám pro koho.
Došla jsem k popelnicím. Chvíli jsem před nima stála a rozmýšlela se. Vyhazovala jsem její fotografii. Předtím, když jsem s ní třískla do koše, to vlastně bylo jen takové gesto. Napůl jsem doufala, že najdu sílu ji opět vytáhnout a postavit na stůl. A teď jsem měla strach, že to opravdu udělám. Zvednout víko plastové krabice mě stálo víc sil, než jsem čekala a zbavit se pytle taky. Jako by najednou ztěžkl.
Rychle jsem zamířila domů a pro jistotu se zamkla.
Byla pryč. Definitivně.
Ona byla pryč, narozdíl od mé bolesti. Ta se mě držela jako klíště.
Mé pokusy začít znovu totálně ztroskotaly. Z pokusu velkého jako Titanic se pomalu stávala malá kocábka, která se už při pokusu o vyplutí se nebezpečně vratce kolébala.
Ztratila jsem práci, přítele v jednom okamžiku. Přátelé to po chvíli také vzdali. Nebylo mi pomoci. Už ve chvíli, kdy odešla, jsem se začala potápět. A teď jsem lokala vodu po galonech. Táhlo mě to níž a níž.
Má sestra...mé dvojče...

Zamířila jsem mezi regály s nákupním vozíkem. Nákup jsem zaplatila u pokladny a vydala se domů. Svítilo sluníčko. Nastavila jsem mu bledou tvář. A najednou mi bylo nějak lehko a teplo.
Pousmála jsem se.
Doma jsem vyndala nákup z tašky. Skoro až puntičkářsky jsem vyskládala barevné odpadkové pytle vedle sebe do šuplíku.
Přesunula jsem se do obýváku a chvíli pozorovala moje nové společníky v bytě. Rybičky mě uklidňovaly. Nasypala jsem jim krmení a sledovala, jak se honí za potravou. Jediným stiskem jsem zapnula rádio a pak si šla udělat čaj. Sedla jsem si na široký parapet u okna a vyhřívala se ve světle a teple paprsků jarního slunce.
Zima byla dlouhá....a skličující.

Zdá se, že má loď konečně vyplula na širé moře.