Pan doktor Ian Zimmerman

Povím vám historku o mojí poslední návštěvě mého lékaře. Ten doktor, Ian Zimmermann, je vážně zvláštní člověk. Pokaždé, když tam přijdu, tak se něco stane. Teda něco… no však uvidíte sami. Ian o sobě tvrdí, je bývalý žid. To nechápu. Podle mě je to stejný, jako kdyby černoch přestal být černochem… ale to je jedno, nerad bych někoho soudil.Ten doktor taky říká, že jsem hypochondr. A já tvrdím, že mi neumí pomoct anebo nechce.
Tehdy jsem tam přišel a sestřička povídá: „Posaďte se, pane Borowski. Pan doktor má teď pacienta.“
„Jistě,“ odpověděl jsem a posadil se na židli. Začal jsem číst týden starý noviny. Nic lepšího tam prostě nebylo. Čekárna byla prázdná. Najednou se rozlítly dveře od záchodu a z nich vyběhl doktor Zimmermann s napůl nataženýma kalhotama.
„Sestři, sestři, na hajzlu neni papír. Doplňte ho a pošlete mi dalšího pacienta.“ Ve snaze přeběhnout do ordinace mu spadli kalhoty až po kotníky. Rychle si je opět navlíkl
a zalezl do místnosti. Já se jen podíval na sestřičku a lehce se pousmál. Asi tak za minutu mě poslala dovnitř.
„Dobrý den, pane doktore.“
„Ááá, pan Borowski. Zdravim.“
„Děkuju,“
„Tak so Vás trápí dneska,“ zeptal se mě.
„Ono toho je víc, víte?
„Ach tááák, tak to bude asi zase na dýl, co?“
„Zřejmě jo.“
Pan doktor se zvedl ze židle a otevřel dveře do čekárny.
„Prosim Vás, jedno kafe, tři chlebíčky, koblihu a panáka,“ řekl a opět zavřel dveře, „tak jsem zpátky. To víte, musim se na Vás připravit.“
„Chápu,“ řekl jsem trošku nevrle.
„Tak co Vám je? Vemte to třeba podle abecedy.“
„Dobře, čili první je cirhóza jater, pane doktore.“
„Jo takhle. No, přistupte si k dalšímu bodu. Tohle sme snad už vyléčili minule, ne?“
„V zásadě ano, ale…“
„Tak vidíte, že mám pravdu. Dál.“
„Hemeroidy,“ odpověděl jsem já.
„Pořád?“
„Ano.“
„A používáte tu mast?“
„Ne, nedělá mi dobře. Svědí mě to pak ještě víc.“
„Tak si nestěžujte. Musíte jí užívat. Dál.“
Dveře se otevřely a vešla sestřička s podnosem a položila ho na stůl. Pan doktor do sebe obrátil panáka a zakousl se do chlebíčku.
„No tak dál,“ řekl s plnou pusou, že mu ani nebylo rozumět.
„Nedostatek sexu.“
Pan doktor se začal dusit chlebíčkem.
„S timhle Vám nepomůžu.“
„Jak to?“
„Já mám radši ženský, chápete?“
„Tak jsem to samozřejmě nemyslel…“
„No tak se posuneme od tohohle ožehavýho tématu pryč. Dál.“
Já jen zakroutil hlavou.
„Prasklý tlustý střevo, pane doktore.“
„Vážně? To tu ještě nebylo.“
„Někdy to muselo přijít.“
„Dobrá. Vyhrňte si košili. Podíváme se na to.“
Začal mi prohmatávat břicho.
„Bolí Vás to?“
„Ne.“
„A teď?“
„Nic.“
„Tak sme to už zase vyléčili,“ povídá doktor Zimmermann.
„Že by?“
„No sichr. Dál“
„Revma“
„To mám taky. Takže popojedem.“
„Ale co s tím?“
„Jo, tak to vám nepovim. Můžu Vám dát prášky co užívám já, ale nepomáhaj mi. Chcete je?“
„Když tak ano.“
Vyndal ze šuplíku krabičku prášků a podal mi ji. Trochu mě zmátlo, že datum výroby byl 1987.
„Dál, Pane Borowski.“
„J-jo, jistě. Svědění řitního otvoru.“
Doktor Zimmermann se napil kávy a ukousl z koblihy.
„Dobrá, dobrá. Sundejte si kalhoty a předkloňte se dopředu.“
Udělal jsem co mi řekl. Za necelou minutu mi něco strčil do zadku. Nebolelo to, jen studilo. Vytáhl to ven.
„Můžete se oblíct.“
„Hm, tak co to je?“
„To nevim, musí to na rozbor. Ale ze zadku Vám táhne jak z prasečince. Čím se utíráte?“
„Novinama.“
„Ahááá, tak to bude ono. Kupte si kvalitní hajzláč. Dál.“
„Počkejte…“
„Dál!“
„Zlomený ušní boltec.“
„Cože?“ vyhrkl ze sebe pan doktor a chopil se chlebíčku.
„Říkám zlomený ušní boltec.“
„To je blbost. V ušním boltci není kost. Tam se nemá co zlomit.“
„Aha, ale mě to bolí.“
„Ukažte, podivám se na to.“
Začal mi brnkat prstem do ucha.
„Jáááu, to bolí.“
„Dobře, a teď?“
„Pořád, přestaňte!“ zařval jsem já.
„Fajn.“
„Tak co to je?“
„Štípla vás vosa, to je celý.“
„A co na to mám brát.“
„Co na to člověče chcete brát? Ledujte to. Ještě něco?“
„Jo, žlučník.“
„A co s nim?“
„No, mívám záchvaty.“
„A jak se to projevuje?“
„Že mě děsně bolí.“
„A kdy?“
„Co kdy?“
„Kdy Vás to bolí?“
„Když sním nějaký těžší jídlo.“
„Tak to nic nebude. To má moje stará už deset let. Víte co Vám pomůže?“
„Ne.“
„Nejíst ty těžký jídla. Dál.“
„To bude všechno.“
„No výborně. Tak se mějte a naschle.“
„Počkejte. Takže jsem zdravý nebo co?“
„Přesně tak, jako rybička.“
„Mě se to nezdá.“
„Ale jo, je to tak. Věřte mi trochu, chlape, jsem doktor, tak tomu snad rozumim, ne?“
„A-asi jo,“ řekl jsem. Přišlo mi to logický.
„Dneska jsme byli mimořádně úspěšní. Opravdu jsme udělali kus práce. Tak nashledanou.“
„Naschle a děkuji.“ Zvedl jsem se ze židle a šel pryč. Kroutil jsem hlavou až domů. Vůbec jsem nevěděl co si o tom mám myslet. Opravdu by mě zajímalo, co se bude dít až k doktoru Zimmermannovi přijdu příště.