Když uslyšíš dětskej křik, nic nedělej

Narodil jsem se do paneláku.
Jsem panelákový dítě. Vlastně jsem neměl jedny rodiče. Měl jsem jich několik. Bydleli všude kolem mě. V bytech vedle nás, v bytech po náma, v bytech nad náma. Vlastně jsem měl spoustu sourozenců. Žili s těma rodičema v bytech pod náma, v bytech nad náma a v bytech vedle nás.
Narodil jsem se do panelákový komunity.
Narodil jsem se do baráku plnýho lidí. A plno lidí pohromadě znamená žádný soukromí. A zůstat potichu. Dělat všechno tiše tiše, aby se sousedi nedoslechli, že se právě hádám se svojí starou, že právě poslouchám Mozarta, že právě píchám svojí starou, že právě myju nádobí. Jenže ticho je největší zabiják. Když je všude moc ticha, lidi začnou šílet.
Narodil jsem se do šílený panelákový komunity.
A mým ,,bráchou“ byl i Venca. Bydlel pod náma. Venca byl jinej. Byl blbej. Proč ztrácet čas na odbornejch výrazech? V tý době jsem je stejně neznal. Venca byl prostě kretén. Myslelo mu to pomalu, nechodil do školy, zakoktával se a byl samotář (nebo jsme z něj samotáře udělali my?) A byl Velkej. Venca byl kurevsky velkej kluk. Byl snad o metr větší než já a měl snad o 50 kilo víc než já. Pro tohle všechno z něj šel strach.
Pamatuju se, jak jsem Vencu vždycky pošťuchovali. On seděl na schodech před vchodem do paneláku a vyhřejval se na sluníčku. My jsem se kolem něj seběhli a začli ho pošťuchovat. Házet po něm malý kamínky, plivat na něj. Z dálky, samozřejmě, abychom stihli utýct, když se nasral.
Někdy se ale někomu utýct nepodařilo a Venca ho dostal. Asi dostal i mě. Teď si ale nemůžu vzpomenout, jak hodně mě zmlátil. Zmlátil mě vůbec?
Když Vencu mlátil jeho vožralej táta, slyšeli to všichni. Co taky s jedináčkem, kterej se narodí tak hrozně blbej? Mlátit, jasně. Vencův táta přišel vožralej domů a dal mu takovou facku, že upadnul na zem. Pak si mu kleknul na prsa a chytnul ho oběma rukama za vlasy.
Duc duc duc. Tak nějak to zní, když naráží hlava idiota na koberec.
,,Tatínku ne, tatínku ne,“ křičel Venca.
Jenže to nepomohlo. Celej panelák stál za jeho tátou. Co s jedním idiotským koktavým idiotem, že jo? Duc duc duc. Koberec do sebe nacucával dětský slzy. Vsadím se, že pak byl měkkej jako mech pod nějakým stromem.
,,Příroda Pé,“ křičeli jsme, když jsme v létě hráli kuličky. Byli jsme nevinnost sama. Byli jsem děti.
Tohle, o čem chci vlastně vyprávět, se stalo v zimě na hřišti, který bylo za tím naším panelákem. Na hřišti byl slabej led, kterej jsme patama rozbíjeli. Udělala se pak na něm taková pavučina. Já si vzal lyžáky. S těma to šlo o dost líp. Venca byl s náma. Blbnul s náma. Na chvilku byl jedním z nás.
Ale pak nás to pavoučení přestalo bavit. A došel led. Celý hřiště bylo posetý pavučinama. Ale pořád nám zbejval Venca. Obestoupili jsem ho a začli mu nadávat. Stačilo málo a Venca se rozzuřil. Když byl pořádně naštvanej, strčil si do pusy malíčkovou stranu dlaně a začal se do ní kousat. Fakt síla, to vám povídám.
Přiběhnul jsem k němu, když byl otočenej k někomu jinýmu a kopnul jsem ho tím lyžákem po koleno.
Venca spadnul na zem a začal brečet. Držel se za koleno a brečel. Brečel stejně, jako když ho mlátil jeho vožralej fotr. Ten den jsme poprvý dokázali Vencu dostat na zem. To, co dělal jeho fotr skoro každej den, se nám konečně taky podařilo.
Venca ležel na zemi a brečel. Venca ležel v pavučinách, který jsem na něj nastražili. Koukal jsem na něj.
Nevím na co jsem tehdy myslel. Určitě jsem byl rád, že je Venca na studený zemi, zatímco já stojím. Byl to přece Velkej idiot, kterýho vlastně nikdo nechtěl…
Takže, to by bylo asi tak všechno.
Pro dnešek.