2084

„Pozor, pozor, soudruzi,“ ozvalo se z oboustranné obrazovky bytu Jana Nováka, „s lítostí vám musím oznámit, že se od příštího měsíce snižuje průměrný důchod z 250 na 150 Kč“. Jan si povzdechl. Takhle to šlo pořád. Co měsíc, to pokles. Nakonec to dopadne, že nebude žádný důchod a důchodci nebudou mít peníze na cigarety prosperity či na slivovici naděje. Prostě na nic. Stát byl na pokraji bankrotu a vypadalo to, že se snad nakonec obnoví i poplatky u lékaře.
„Pozor, pozor, soudruzi,“ zazněl najednou pronikavý ženský hlas, „nesu vám zprávy o vítězné bitvě ČSKR proti Západnímu království! Bylo to naprosté vítězství! Nepřátelská armáda byla zcela zdevastována a vyhlazena ze země! Tisíce válečných zajatců! Je mi velkou poctou vám sdělit, že válka brzo skončí!“ Z okolních místností ubytovny byl slyšet ohlušující jásot. „Ať žije Strana! Ať žije V. J.!“ skandovali všichni okolo. Jan Novák jen z donucení zatleskal. S ironií v duchu se pousmál nad tím, jak všichni hned zapomněli, že jim poklesl důchod. Byl jeden z mála lidí, kteří měli ještě normální mysl a rozlišoval lži Strany (i když to nesměl dát najevo, jinak by si pro něj přišla ideopolicie a byl by vaporizován). Ideozločin vůči Straně byl smrt. Podíval se na obrazovku, kde na něj zírala obrovská tvář, na které šla vidět nepodařená fotomontáž, která měla odstranit něco jako bradavici z mužovi levé tváře. Velký Jirka tě sleduje, zněl nápis pod obličejem.
Jan Novák pracoval na Ministerstvu Pravdy pravdoucí, kde měl za úkol pozměňovat současné události a dávnou historii ve prospěch Strany. Možná proto toho věděl tak moc a neměl ještě zcela vymytý mozek. Dokonce věděl, kdo to jsou tzv. „desáci“- lidé bojující proti Straně. Kdysi dávno prý dokonce byli společně ve vládě, ale záznamy o tom byly smazány hned poté, co se Strana dostala k moci. Desáci byli dnes zcela bez práv a někdy se o nich dokonce mluvilo jako o štvané zvěři. Jednou se Jan dokázal proplížit skrz hlídku a dostal se do zakázané zóny, jen aby našel tyto lidi. Kdyby ho přitom hlídka chytila, určitě by jej na místě zastřelili. Ale touha vidět něco protistranického byla větší než jeho pud sebezáchovy. Potkal muže, který místo dělnického ošuntěného oděvu měl na sobě černý kabát a klobouk na hlavě. Potkal ženu, která místo šarlatové šerpy měla na sobě make-up. Ta její rudá rtěnka jej uchvátila. A mluvili spolu bez omezení. Beze strachu - neustále kritizovali Stranu a její ideje, aniž by se báli, že si pro ně příští den příjde ideopolicie. Jan jím záviděl jejich volnost v myšlení a činech. Někdy by si přál, aby byl jedním z nich. „Jestliže vůbec je nějaká naděje,“ pomyslel si, „spočívá v desácích...“