Válka barev

Procházel jsem pustým městem. Byl jsem na cestě už nějakou dobu a zatím jsem nikoho nepotkal. Nikde ani živáčka. Co se stalo? Kde jsou všichni? Nevěděl jsem, kam se všichni vypařili, a to mě dost děsilo. Ale najednou jsem stál před majestátní bílou budovou s nápisem Volby 2010. Co to znamená? Nikdy jsem o tom neslyšel. A tak jsem se rozhodl jít dovnitř.
Vešel jsem skrz masivní dřevené dveře a objevil se uprostřed neuvěřitelně velké místnosti, která připomínala pravidelný osmiúhelník. Stál jsem v rohu s jedinými dveřmi a rozhlédl se. V každém ze sedmi zbývajících rohů stály obrovské rozdílné legie lidí. Nikomu z nich nešlo vidět do tváře, protože všichni měli na sobě masky. Než jsem si je stačil pořádně prohlédnout, objevila se u mě postava v hnědé kápi a oslovila mě: „Vítej, další potenciální voliči, jsem tuze ráda, že jsi přišel.“ „Kdo jsi? Co je tohle za místo? A co znamená, že jsem nějaký volič?“ zeptal jsem se jí. „Já jsem tvá Volba,“ ozval se hlas z pod kápi. Dosud jsem nebyl schopen určit, zda to byl muž nebo žena. „Tohle je místo tvé ultimátní Volby,“ pokračoval hlas, „tady se rozhodne, ke které z politických Stran patříš. Budu tvým průvodcem a ukážu ti tvé možné zástupce.“ Vzala mě za ruku a táhla mě k prvnímu rohu. Stáli zde lidé v modrých tunikách. Někteří z nich měli v ruce klícky s ptáky. Než jsem se stačil na něco zeptat, už mě vedla dál. Dovedla mě k davu v dalším rohu. Zde někteří byli oděni červeně, někteří modře a zbytek bíle. Každá z barev nesla před sebou jednu ceduli s hesly Tradice, odpovědnost, prosperita. V dalším rohu na mě čekali muži a ženy v žlutých talárech, které měli na místě u srdce malý křesťanský křížek. V následujícím rohu mezi rozkvetlými stromy a květy stáli polonazí, kteří na hlavě měli věnce ze čtyřlístků. Vedle nich seděli muži v oranžových oblecích, mezi nimiž chodily ženy držící rudé růže. V šestém rohu se povalovaly osoby v rudých a růžových dekách. Pojídaly třešně. A v posledním rohu stáli šedí. Od ostatních skupin se lišili, neboť vypadali, že nepatří všichni k sobě.
Najednou jsem si uvědomil, že stojím uprostřed místnosti u zvláštní kovové krabice a v ruce mám prázdný kus papíru. „Nyní je tvá možnost si vybrat svou Stranu,“ řekla mi osoba v kápi, „ale nezapomeň, že si můžeš vybrat jen a pouze jednu.“ Zaváhal jsem. Co když si vyberu špatně? A tak jsem se zeptal: „A opravdu si nemohu vybrat víc Stran?“ „Ne,“ zazněl ostře hlas, „můžeš jen jednu, protože až si vybereš, staneš se jedním z jejích přisluhovačů. Budeš oděn v její barvě a budeš se muset řídit jejími zásady. Tvá skupina tě za to bude milovat a obdivovat. Ostatní řady tě budou nenávidět a budou tvými nepřáteli. Do příští tvé Volby.“ Stál jsem tam a nevěděl, jaká skupina je ta pravá. Jaká je pravděpodobnost, že si zvolím správně? Když si zvolím špatně, budu jen trpět a litovat své volby. A tak jsem se rozhodl jinak – vzal jsem kus papíru do rukou a roztrhl jej. Naposledy jsem se podíval na Strany a odešel. Rozhodl jsem se, že raději nebudu volit. Nechci se stát dalším ze vzteklých psů bojující tuhle Válku barev…