Pondělky jen zřídka začínají dobře

Tak tu stojím a koukám na svou židli.

Zatraceně, jak já nenávidím tuhletu svou židli. Nejenom že je nepohodlná, je navíc nanejvýš ošklivá. Ani ta tmavozelená brčálová barva by mě tak moc nedráždila, kdyby látka byla čistá. Jenomže tuhleta židle na sobě shromáždila cákance od kávy, něčích holuby, ba dokonce do sebe nasála plyny ze zadků stovky předešlých lidí. A takovou jsem ji získala. No, abych řekla pravdu, ukradla jsem ji někomu, kdo sedí o dvě řady vepředu. Ono patetické bakteriální semeniště, tato infekce na pochodu, bylo ve skutečnosti nejčistší židlí v celé kanceláři. Můj zaměstnavatel musí mít celou dodávku židlí a počítačových pultíků ze smetiště. Neexistuje jiné vysvětlení. Můžete hledat po celém městě a nenajdete tak olezlý kancelářský nábytek. Tuhlety fleky se musí zvlášť objednávat. Firma není v provozu déle než pár měsíců, jak jsem se dozvěděla. Má za sebou teprve pár měsíců, ale vypadá jakoby prodělala přinejmenším dvě světové války.

Začala jsem zde před měsícem. Mám tu odmakané 4 týdny a nenávidím to tu snad jako by to byl můj celoživotní omyl. Nenávidím peníze. Je to kvůli penězům, že zde sedím a každý den lžu lidem. Mám za úkol tu nejnepoctivější práci v celé zemi. Pracuji v telemarketingu. Dealer po telefonu jinými slovy. Už jen to slovo má tak odpudivý zvuk, že často lžu lidem, se kterými se seznámím, a říkám, že jsem nezaměstnaná.

Stojím a stále pozoruji tu židli. V rukou mám šálek kafe. Kafe je sice zadarmo, zato chutná odporně. Cítím to slabé typické aroma. O zatracenosti kávy z automatu přitom přemýšlím nahlas. Nikdo však nereaguje. Jsou zcela zaměstnaní honbou za objednávkami. Tak to tady nazývají. Vidíme naše zákazníky jako pouhou objednávku. Taková mentalita panuje mezi těmito čtyřmi stěnami. Kancelář plná uhlazených telefonických náhončích.

Stále tu stojím a soustředím se na opěradlo mé židle. V rychlosti přepočítávám kolik se asi do jeho látky vsálo potu za předpokladu, že by se po dobu pěti let vsákla jedna kapka za den.

Sedm věder. K čertu s tím. Nemám vůbec v úmyslu se ve svých drahocenných věcech opírat o kus látky, která do sebe nacucla sedm věder potu. Děsím se takových slizkých představ a cítím při tom slabou žaludeční nevolnost.

Už tady stojím a pozoruji tu židli několik minut. Ostatní předstírají, že je nezajímám. Myslí si, že jsem divná. Téměř se mnou nemluví a já sama jsem také nepodnikla žádný pokus. Už jsem si také všimla, že i šéf prodeje se mnou mluví jen povrchně. Tento muž má smysl pro velikášství. Vystupuje, jako by byl ředitel nějaké mezinárodní obří firmy, a ne jen 2 měsíce starého podniku typu „káznice s telefony“. Dívám se na fleky a při tom přemýšlím, jak bych se mohla posadit na tuhle židli, aniž bych se jich fyzicky dotkla.

-Ty jsi se zasekla? Ptá se mně šéf prodeje viditelně arogantním tónem.

Nemohu se posadit na tuto židli. Ať si říká cokoliv, nemohu se posadit na tuto usmolenou židli. Ty fleky mě chtějí dostat. Ty fleky mě chtějí ušpinit až do té míry, že budu potřebovat pár let terapie u cvokaře, abych se dostala z těch krůpějí špíny, které dosáhly až do mé duše.

Ať si říká cokoliv. Ať se cokoliv stane.

I kdyby mi usekl ruce a vyrazil zuby. I kdyby znesvětil hroby a ve spáleniště obrátil celou zem. Já se odmítám posadit do téhle židle. Nepříjemné je, že jsem měla už šest hodin pracovat. Přišla jsem právě teď, pozdě jako obvykle. To první co jsem udělala bylo, že jsem si zašla pro kafe, jako obvykle. Vím, že všechny štvu. Přesto jsem tady ale jediná, která tu plní každý den prodejní kvóty. A to mně činí nepostradatelnou. Může si zatraceně říct co chce. Na mých dobře vymakaných lžích vydělává takové nehorázné peníze, že si nemůže dovolit mně vylít. Měla bych požadovat novou židli. Ano!! ŽÁDÁM novou židli.

-Ráda bych dostala novou židli, Peťane. Řekla jsem klidně.

-Nejmenuji se Peťan, jsem Petr!

-Ráda bych dostala v každém případě novou židli, Petře. Tahle vypadá jako namočená ve stolním oleji.

Podívej! Podívej se na ty fleky na opěradle. Čert je byl dlužen. Jsou stále a stále větší. Všechny nás jednou zhltnou.

Všichni na mně čumí. Nikdo z nich mi nerozumí. Všichni si myslí, že přeháním. Svalnatý kluk nalevo od mého místa na mně vyvaluje oči. Ostatní na mně koukají jako kdybych byla z jiné planety. Peťan vypadá unaveně. Vypadá, jako kdyby se měl rozbrečet. Asi také nesnáší pondělky.

Kdybych mohla jenom dostat novou židli, budu pokračovat. Kdybych jenom mohla dostat židli, která není hygienickým zabijákem. Pouze tohle žádám. Snad nežádám tak mnoho? Chci, abych mohla přijít domů z práce bez pocitu, že jsem prodávala své tělo. Chci, abych mohla přijít domů bez pocitu, že jsem znásilněná od všech těch mikrobů a bakterií, které žijí na blechách ze tvé židli.

No jo, Peťane! To mně nezachrání. Chci mít čistou židli.

Peťan se na mně dívá svýma unavenýma krvavýma očima. Cítím v nich silný odpor, když říká:

-Máme objednaný nový nábytek, přijde za pár týdnů. Byla by jsi šťastnější, kdyby sis zatím vzala mou židli?

Peťanova židle má velké krásné opěrky pro ruce. Má šéfovskou židli. My ostatní máme pracovní židle. Víte, je velký rozdíl mezi těmi dvěma druhy židlí. Je sice přinejmenším stejně špinavá jako ta moje, ale pohodlí dělá špínu jaksi snesitelnější.

Vydechla jsem, dívám se na Peťana a snažím se vypadat tak nespokojená jak jen to jde. Jdu k jeho pracovnímu stolu kdesi v místnosti. Mám s sebou svou flekatou židli. Vyměním židle bez jediného slova. Černá barva činí fleky na Peťanově židli stěží viditelné. Geniální, myslím si a dívám se na své černé šaty. Mám už na nich jistě fleky od kafe. Téměř vždy totiž kafe vyliji, když ho piji. Mé rty jsou tak velké, že kapalina se mezi nimi rozlévá ke koutkům, což způsobí, že ji vybryndám.

Sedám si na své staré místo se svou novou židlí. Brzy bude oběd, pomyslím si. Brzy bude oběd a já mám zcela novou židli, a navíc šéfovskou židli. Svalovec po mé levé straně na mně kouká. Dělám si pohodlí a rozvaluji se přes opěrky pro ruce. Cítím kolem sebe závist. Den začal dobře, myslím si. Oblila mně vlna samolibosti.

Dnešek se započal dobře.

Napsala © Sanna Solman