Sněhulák

,, Proč na mě tak zíráš? " věnovala ostrý pohled ledové soše s černými uhlovými kamínky co připomínaly oči a křivý úsměv, ,,nedívej se na mě" to už se zlobila, když procházela kolem dětského hřiště zasypaná studenými, bílými vločkami sněhu a měla pocit, že ty černé oči jí snad pořád sledují.
Pochmurná nálada prosincové neděle se s ní táhla až k místní tmavé kavárně.
Posadila se, u číšníka si objednala silné dvojité espresso a přestože se potřebovala soustředit na svůj román, který psala vždy v neděli u téhož stolu, měla neustále před sebou siluetu bílého sněhuláka a prázdného hřiště na sídlišti.
,, Nesnáším Vánoce " říkala si pro sebe. S podepřenou hlavou sledovala z okna lidi, matky a otce se svými dětmi, babičky a dědečky, milenky a milence. Nenávidí je, ale je jí smutno. Otevřela svůj notebook a začala psát.
... ,, Máš mě ještě rád? "
,, A ty mě? "
,, Já ano, ale u tebe si nejsem moc jistá "
,, Hele, víš co, probereme to až doma, ok? "
,, Trochu se v tobě nevyznám"
,, Promiň, ale musím se soustředit na řízení"...
Z nedaleké křižovatky se ozvalo zapískání pneumatik. Škubla sebou, v očích strach. Poslední řádky co napsala, jedním tlačítkem smazala.
,, Ne, nechci aby se zabili" opakovala se v duchu, pronásledovaná svou vlastní zlou představou, černými myšlenkami, které zaručeně nechtěla přenášet na své hrdiny románu. ,, Dobře, pohádají se, ale dojedou domů v pořádku a společně oslaví Štědrý večer, nechci, aby dopadli jako já " přesvědčovala se se slzami v očích. Rychle je otřela, aby jí nikdo neviděl.
... Ten den, dvacátého prosince, bylo všude bílo, slunce svítilo, oba se procházeli zasněženu krajinou malého městečka. Jako děti stavěli sněhuláka, smáli se, měli jeden druhého. Sněžilo, sněžilo víc a za chvíli už nebylo vidět na krok. ,,Nic nevidím".
,, Tak budu řídit já".
,, Já už to odřídím, už tam stejně budeme".
,,Vážně nechceš?" naléhal.
,,Připoutej se miláčku" usmála se na něho.
,,Pozór" Před nimi jen bílá světla a ohromná rána. Bylo mrtvolné ticho...
Hlavou jí proběhl celý život. Byl slyšet sníh, jak lehounce dopadá na zničenou kapotu auta, jinak nic, nic víc.
,, Lásko?" sténala.
A zvuky sílily, byly to sirény, houkačky...
,, Je tu žena, a je na živu" slyšela vzdáleně. ,,Splujezdec muž - mrtev".
... Neudržela slzy. Dopila studenou kávu, zaklapla notebook a odešla. Když se vracela opět kolem sněhuláka, na vteřinu se mu podívala do očí. ,, Ty za to nemůžeš" řekla a podala mu kolem ledového krku svou pletenou šálu...