Opravdové přátelství

Anotace: Chtěl bych ukázat, jak dokáže být přátelství na nic. Když už má člověk nějakého přítele může se stát, že z loajálnosti k němu udělá něco, co nepovažuje za správné.

A nastal další víkend. Většina z nás, včetně mě, by jej jistě nazvala požehnaným. Odpočinutí od školy, práce a všech starostí, které nás provázejí den za dnem. Víkend je výjimečný čas, kdy všechny naše starosti hodíme za hlavu, odreagujeme se, vyrazíme ven pokecat s přáteli, a i přesto, že všechno vypadá tak nevinně, naděláme si další, někdy i mnohem větší problémy, od nichž jsme si chtěli za ty dva dny odpočinout.
Nastartoval jsem auto a topení vytočil na maximum. Zapnul jsem světla a čekal, až se topení uráčí spustit. Interiér se náramně leskl novotou. Toho auta jsem se nemohl nabažit. Všechno bylo tak perfektní, ale i přesto jsem se nedokázal zbavit pocitu vinny. Do toho auta jsem nepatřil. Jenom další buran z venkova, který si takový dárek nikdy nezaslouží. Dostal jsem ho k Vánocům od své matky a jejího přítele, protože své předchozí jsem měsíc před Vánočními prázdninami poslal do škarpy.
Samozřejmě jsem měl radost, ale ne takovou, jakou bych měl, kdybych si jej opravdu zasloužil. Pomalu mi začínalo docházet, jak se lidé nadměrně rozmazlují… Copak to nikomu nedojde? Kdy to někoho zarazí? Kde je ta hranice?
Myšlenky na tyhle kraviny se najednou rozplynuly, protože v tu chvíli se zapnulo topení. Sedačka mi začala příjemně hřát stehna i obě půlky. Stěrači jsem odstranil vysoký nános sněhu na předním skle, zapnul jsem automat a ten začal přeřazovat jednu rychlost za druhou. Zahnul jsem dvakrát doleva a byl jsem na návsi. Tři sta metrů, které jsem nemohl dojít pěšky. Hlavně že mám na sobě tu koženou bundu, ve které se vůbec necítím jako já. Na co si to tu hraju?
Vystoupil jsem z auta, zamknul a vkročil do místnosti v přízemí Obecního úřadu, kde jsme měli s kamarády ze vsi takzvanou klubovnu. Byly to dvě středně velké místnosti vymalované oranžovou a zelenou, vybavené televizí, DVD přehrávačem a hlavně pohovkou a množstvím křesel, v nichž se velice dobře spávalo, když už člověk nevěděl, jak správně chodit.
Na dvou křeslech seděli kluci a nahlas se hádali.
„Já ti na to seru. Nikam nejedu. Co tam asi budem dělat?“ prohlašoval Honza
s cigaretou v ruce.
„Dáš si pivko a…“ snažil se Honzu přesvědčit Josef.
„Pivko si dám i tady a s Dejvem se vožerem, jako minulý týden. A nemusíme
lítat za nějakýma kravkama. Co Dejve?“ Honza se otočil ke dveřím, v nichž jsem stál a snažil se získat moji podporu.
„Taky vás zdravím,“ prohlásil jsem nezaujatě a s upřímným úsměvem jsem se usadil do nejbližšího křesla.
„Jojo… Že nikam nechceš jet?“
„Já bych klidně někam zajel. Každou sobotu tady sedíme jak pitomci a pak nás napadaj takový kraviny, jako minulý týden. Vám říkám, že dneska na žádnym křesle s lyžema jezdit nebudu, ani kdybych tu flašku Napoleona vypil sám. Kam chceš jet, Josefe?“
„Do Jeníkova, je tam jedna holka, se kterou si píšu, a má tam kámošku. Co na to říkáš?“
„Dneska tady stejně nikdo není. Jarda je s Míšou, Miras se s Milanem někde sjížděj a Jantar s Tondou jsou někde na montáži… Je tam kulečník?“
„Ty vole tebe v poslední době vážně nic jinýho nezajímá. Chlast a kulečník. Budou tam holky… Pěkný holky,“ Pepík se postavil a došel si do bundy pro cigarety.
„Pěkný si můžou být, jak chtějí. Dneska na to nemám náladu.“
„Nevadí,“ oznámil Pepík a otočil se na Honzu. „Tak co Jeníčku, vezmeš auto?“
„Já budu řídit, ať se můžete pořádně zlikvidovat,“ prohlásil jsem rychle a zapálil si cigaretu.
„Hej a bereš to nový?“ Honza konečně ožil. Jeho oči svítily jak maják v temné noci.
„Jiný teď nemám… Takže jedem jenom my tři?“
„Čtyři. Dejve, to je Johan.“ Oznámil Honza a s cigaretou mezi dvěma prsty a ukázal na kluka v našem věku. Seděl v křesle u dveří. Nikdo tam většinou nesedával. Nebylo se čemu divit, že jsem si ho vůbec nevšiml. Určitě si myslel, jak nejsem arogantní a namyšlený… no to si ještě vyslechnu, jen co uvidí to auto.
„Ahoj, já jsem David,“ prohlásil jsem a podal Johanovi ruku. Málem mi tu moji titěrnou ručičku rozmačkal. Johan byl o půl hlavy vyšší jak já a ramena měl jednou taková.
„Kdy vyrazíme?“
„Do auta si pivo asi vzít nemůžeme, co?“ zeptal se s předzvěstí záporné odpovědi Josef.
„Jestli mi to nebudeš lít po sedačkách, jako v tom minulým, tak si ho klidně vem.“
„To byla nehoda…“ oznámil provinile a oba jsme se začali smát.
„Ale hovno nehoda, byl jsi totálně na močku a ještě sis s sebou musel vzít půllitr a hned jak sis sednul, tak jsi usnul a všechno to vylil. To musí páchnout ještě dneska. Ještě, že to auto nabořil, jinak by Davidovi smrděla celá garáž.“ Při vzpomínce na událost, o které Honza vyprávěl, jsem se málem zadusil žvýkačkou.
„Tak už se zvedejte vy alkoholici, ať vyrazíme dřív, než zmrzne celý svět. V noci má být dvacet pod nulou,“ otevřel jsem dveře a vyrazil k autu. Kluci ještě rychle dokouřili své lahodné tabákové sladkosti a nahrnuli se s lahvemi piva do vyčištěného auta.
„A kdo zamkne klubovnu?“ ptal jsem se, jakmile naskočil motor.
„Kurva,“ Honza vyskočil z auta a rychle dvakrát otočil klíčem v zámku. „Tak už můžem, ale nejdřív na to pořádně šlápni na prázdno, ať si užiju ten zvuk.“
Když už se konečně Honza s Johanem nabažili drsného zvuku motoru, který hýbal celým autem, mohli jsme vyrazit. Celou cestu řešili jenom auto. Jaký má motor? Kolik jede? Co zrychlení? Jestli v okolí jezdí ještě jiný… A to pořád dokola, když jim došli otázky na mě, začali se dohadovat o vlastních autech. Já si s tématem „auta“ vystačím nanejvýš tři minuty. Těm dvou to vydrželo něco málo přes půl hodiny. A poté, co jsme se seznámili se dvěma dívkami, za kterými nás Pepík vytáhnul na malou diskotéku na kraji Jeníkova, mluvili o autech dál. Kdyby nebyl Josef s Honzou kamarádi od dětství, těžko bych se s nimi bavil.
Po půl hodině vysedávání v měkkých židlích jsem si myslel, že se ukoušu nudou. Nechápu, že jsem s tím souhlasil. Ještě před hodinou to byl báječný nápad, který sliboval zajímavé povyražení. Nyní jsem nevěděl, co mám dělat dřív. Zda se na jedné straně vyhýbat otázkám ohledně motoru v Golfu nebo na straně druhé otázkám na téma odkud jsem a co dělám. Rychle jsem si odešel pro pivo, abych stihl vystřízlivět dřív, než pojedeme, a hlavně abych se vyhnul těm pitomým otázkám.
„A co teda děláš?“ pokusila se ze mě znovu dolovat odpovědi jedna z dívek, když jsem se vrátil. Jak se jen jmenovala? Katka? Lucka? Petra? Kruci! Proč já je nikdy neposlouchám, když se představují?
Rychle jsem se vymanil ze spárů mladé slečny a vydal se společně s Johanem hledat kulečník. Honza zůstal a tím promarnil šanci utéct. Vrhla se na něj a pokládala mu ty samé zbytečné otázky.
Dohráli jsme druhou hru. Johan měl v sobě už páté pivo a znovu vyhrál. Štěstí spojené s alkoholem. Něco na tom asi bude. Ani jsme spolu nemuseli mluvit. Jediné, co jsem o něm věděl, bylo, že pracuje někde s Honzou.
Johan zrovna připravoval stůl na další hru, když v tom přišel Honza s… stou malou blondýnou. Jak jen bylo to jméno?
„Musel jsem se od nich dostat. Ten by na ní ani nepromluvil, kdybych tam ještě minutu zůstal. Hlavně, že jsme sem kvůli němu museli jet. Že chce vidět Báru. Pitomec. Kdybych chtěl, tak sem si jí už dvakrát odvedl sám,“ pronesl Honza a bylo mu úplně jedno, že ho slyší Bářina kamarádka. Byla dobře opilá, takže to pravděpodobně ani nepostřehla. Její obličej nevydával žádná zvláštní znamení pohoršení.
Pokusila se dostat ke mně a málem mě chytla kolem krku. Rychle jsem uhnul a začal se věnovat kulečníku. Už mi začala připadat zajímavější. Kdyby nebyla ale tak nalitá…
Johan se ovšem jejímu objímání nebránil. Chytnul ji za zadek a prohlásil: „Přišla jsi mi pomoct vyhrát?“
„Hm,“ odpověděla. Měl jsem takový dojem, že ani neví, kdo na ni mluví. Nemohl jsem si pomoct a musel jsem se nahlas zasmát. Johan si mě nevšímal a pálil.
Dvě koule? Ten si dělá srandu. A ještě jednu? Ona mu snad vážně přináší štěstí. Když Johan znovu vyhrál a má prohra byla již do nebe volající, oznámil jsem, že mě to nebaví a chci jet domů.
Honza byl štěstím bez sebe, ale Johanovi se příliš nechtělo, když jsem viděl jak je zakousnutý do těch jahodových rtů.
„Ty si ze mě taky děláš prdel,“ spustil Honza, když také spatřil, jak se ti dva k sobě mají. „Vy musíte prostě všechno nechat na půlnoc, když se mi chce spát. Jedem domů, ne? Dejve?“
Chvíli jsem neodpovídal, byl jsem zaujatý jejím uměním.
„Dejve?“
„Jo, jasný. Dojdu pro Pepíka. Počkejte venku.“
Ještě nikdy jsem nemusel někoho takhle přemlouvat, abychom odešli. Josef byl ve vášnivém objetí s Bárou. Normálně bych neměl to srdce je od sebe odtrhnout, ale byl jsem dost unavený.
Po deseti minutách přemlouvání jsme konečně znovu seděli v promrzlém autě a pomalu se vydávali na cestu domů. Johan s Josefem se ještě museli dlouze loučit s Bárou a… tou druhou.
Jen jsme vyjeli z města, spustilo se topení a já přestal přemýšlet, jak se jenom jmenovala. Během následujících patnácti kilometrů stihl Johan s Honzou, kteří seděli na zadních sedadlech, odpadnout a já si konečně mohl rozprávět s Pepíkem.
„Nebylo to tak zlý. Doufám, že sis to tam pořádně užil,“ spustil jsem na Josefa, kterému zorničky vydávaly oslňující zář.
„Dost. Jen nechápu, kam jste se všichni najednou zdekovali.“
„Ta holka mě trochu nudila. Zalíbila se mi, až když visela na Johanovi.“
„Cože? Na to, že jsme ho my dva dneska viděli poprvé, si myslím, že k nám docela zapadá, ne?“
„Určitě… Jen mi řekni, na co jsi tak dlouho čekal? Kdybys po ní skočil hned na začátku, už jsme mohli být doma.“
Josef se na chvíli odmlčel a díval se z okna. „Ten kokot se mi jí snažil přebrat. Aspoň že potom odešel i s tou Bářinou kamarádkou. Už jsem zapomněl, jak se jmenovala…“
Lehce jsem se usmál. „Já to jméno v hlavě neudržel ani, když mi ho říkala. Musím na záchod. Tady zastavím. Těm dvěma je to stejně jedno.“
„Taky musím,“ prohlásil a vystoupil zároveň se mnou. Každý jsme stáli na jedné straně auta a prováděli potřebu do nově napadaného sněhu, když v tom se z auta ozval křik.
Vrátil jsem k autu a otevřel dveře. Honza s někým telefonoval.
„Milane, ty dostaneš přes držku. Co máš co psát mojí holce, kde jsem nebo co celý dny dělám. Nemusím s ní být celý dny…“ Honza se na chvíli odmlčel a poslouchal, co mu Milan povídá. „Ty vole Milane, nelži. Nelži! Teď mi od ní přišla zpráva, že jsi jí to říkal ty. Tak mě neser! Tohle sis vážně podělal. Kde jsi? V Koberovicích, že jo? Ty tak kecáš. Jestli tam teď pojedu a ty tam budeš, tak ti ten tvůj prasečí rypák rozmlátim o podlahu. Nazdar.“
V tu chvíli jsme už s Pepíkem seděli v autě a čekali, až nám Honza vysvětlí, co se stalo. Mlčel, proto jsem se odhodlal zeptat.
„Co to bylo?“
„Psala mi Markéta, že jsem se na ní dneska vykašlal, a že prej jsem radši se svýma debilníma kámošema, než s ní. Ty vole jsem s ní každej posranej den. Taky chci mít někdy klid. A ten debil jí ještě dneska napsal na icq, že vždycky, když přijedu od ní, jdu ještě do klubovny a všechny možný sračky…“
„No a není to pravda?“ zeptal jsem se. Chvíli jsem čekal, že mi jednu napálí, ale nakonec promluvil. Už se pomalu uklidňoval.
„Jasně, že je to pravda. To mě tak nesere, ale sere mě, když mi ten vůl kecá. Ptal jsem se ho, jestli jí to řekl, a on mi odpověděl, že by mi to nikdy neudělal. Navíc mi Markéta před chvíli psala, že jí to řekl Milan. A on to bude pořád zapírat. Tak kde to kurva jsme?“
„Honza má pravdu. Milanovi se v poslední době práší od huby, jen jí otevře. Milan už to přehání,“ prohlásil Josef.
„Ať už jsme v klubovně. Chci pivo a panáka. Doufám, že tam ještě něco bude,“ dořekl Honza a zabořil se zpátky do sedačky.
„Nechtěl jsi jet náhodou navštívit Milana do těch Koberovic?“ přihodil Johan spíš ze srandy, ale netušil, že Honza se jeho návrhu chytne.
„A víš co… zajedeme tam. Davide, hodíš mě tam?“ Nebyl jsem z Honzova úmyslu vůbec nadšený. Navíc jsme byli jen kousek od domova.
„Nechceš se na to vykašlat? Už jsme skoro doma. Dáme si panáka a všechno bude v pohodě.“ Nevím, proč jsem se vůbec snažil. Sice jsem řídil vlastní auto a mohl jsem říci ne, ale nebylo by to k ničemu. Jak znám kluky, jen bych je vysadil, sedli by do jiného auta a klidně by jeli sami. Věděl jsem, že nemůžu odmítnout, pokud jsem nechtěl, aby se jim někde něco stalo. Všichni v sobě měli aspoň šest piv. Přesto jsem se pokusil jejich návrh odvrátit.
„Mně se tam nechce. Milan bude stejně nalitej nebo zhulenej a nic z něj nedostaneš. Jedu do klubovny.“
„Vyser si voko, Dejve.“ Prohlásil naštvaně Honza a obrátil se na Pepíka. „Josef, jedeš se mnou? Vezmu doma auto a vyrazíme.“
„Nejni problém,“ řekl Pepan.
„A vy dva se zatím posaďte v klubovně… My se za chvíli vrátíme a pak všechno povíme, když jste takoví srabi…“
V tu chvíli jsem se naštval. Zahnul jsem doprava a vyrazil směrem do Koberovic. „Na to vám kašlu. Ještě něco poděláte a budete mi to strkat pod čumák několik měsíců.“
„No vidíš, že to jde, kámo,“ začal Honza skrze přívaly smíchu a bušení do mé sedačky. „Jenom na tebe stačí trochu přitlačit.“
Během deseti minut jsme byli v Koberovicích. Ves byla zahalená tmou. Pouliční osvětlení bylo vypnuté a to se Josefovi a Pepíkovi náramně hodilo. Projeli jsme kolem domu s opadanou omítkou, v němž se v prvním patře svítilo, a Honza mě začal navigovat.
„Zastav za tamtou dodávkou. Aspoň nás neuvidí a nestihne se schovat. Pepíku, dojdeš dovnitř a dostaneš mi ho ven. Jasný? Nechci, aby byli poblíž ještě nějaký jeho zfetovaný kamarádi,“ Honza byl hlavou vklíněný mezi sedačky díval se na Josefa, který vstřebával jeho rozkazy.
„Nebude lepší, když tam vlítneme oba?“ zeptal se Josef.
„Tak jo, snad se nic neposere. A vy dva počkáte venku, kdybychom potřebovali pomoc. Tak jdeme!“ Honzu jsem už dlouho neviděl tak odhodlaného, jako nyní. Vystoupil z auta a spolu s Pepíkem vstoupili do baráku.
Já a Johan jsme také vylezli. Zamknul jsem auto a vykročil jsem ke dveřím domu. Johan mi byl v patách. Oba jsme si zapálili cigaretu a vyčkávali.
Natáhnul jsem si lahodný kouř a v tu chvíli se z domu začal ozývat příšerný řev. Nerozuměl jsem ani slovo, ale věděl jsem, že je to Honza. Najednou se ozvalo tříštění skla. A následně ticho.
Bouchnutí dveří. Honza se objevil venku. Nemohl popadnout dech. Klekl si do sněhu a pořádnou hrstí zmrzlé vody si protřel rozpálený obličej.
Znovu jsem natáhl cigaretový kouř. „Už můžeme jet?“
Honza zvedl rudý obličej od země a pohlédl na mě. „Dal jsem mu přečíst tu zprávu, co mi psala Markéta, a on mi pořád lhal. Ta sklenička si to možná nezasloužila, ale Milan jo.“
Vytáhl jsem cigaretu z úst a s obavami jsem položil další otázku. „Udělal jsi mu něco?“
„Ty vole, to bylo jako, kdybych tu sklenku rozbíjel o beton. Vůbec nic, ale aspoň se přiznal, že mi kecal.“
V tu chvíli se venku objevil Pepík. „Ty debile. Co si o sobě myslíš? Máš štěstí, že si mu s tím sklem nic neudělal,“ Honza neodpověděl, jen se sám pro sebe smál a Pepík pokračoval. „Jedem někam na pivo. Tohle je i na moje nervy trochu hodně. Ale jedno se ti musí nechat. Byla to prdel,“ prohlásil nakonec Josef a lehce se usmál. „Zasloužil si to. Tak pojď.“ Pomohl Honzovi vstát a o minutu později jsme všichni seděli v autě.
„Tak jedem domů?“ zeptal jsem se a čekal, až se ostatní vyjádří.
„V Kejžlici je zábava. Není to daleko. Zajedeme tam na pivko, ať nedřepíme v klubovně. Je teprve hodina po půlnoci. Budu ti říkat, kam máš jet, Dejve,“ prohlásil Honza vesele.
„Vím, kde to je…“

„Dejte si jedno pivo a jedem do klubovny… Chci si taky dát jedno a nemuset řídit. Tak to neprotahujte,“ vysvětloval jsem klukům svůj záměr těsně předtím, než jsme vstoupili do sálu, kde se ještě náramně tancovalo.
„Není problém,“ odvětil Josef svojí oblíbenou hláškou a já pochyboval o tom, zda mě vůbec poslouchal.
Během pár chvil se mi Josef s Honzou ztratili z dohledu a já zůstal sám, protože Johan se dal do hovoru s nějakým známým, který stál u vchodu.
Vydal jsem se po kraji tanečního parketu k baru. Kluci už stáli u pultu a objednávali.
„Vezměte mi jednu vodu nebo něco,“ nadhodil jsem, když jsem se k nim připojil.
„Hele mladej, konec fronty je támhle. Tak si dej odchod,“ spustil rozhořčeně nějaký muž za mými zády.
Pepík se otočil a prohlédl si hubeného muže kolem pětadvaceti. „Dejv je tu s náma, tak si dej pohov…“
„Aha Lhoťáci, tak to bude ještě veselo,“ pronesl opile.
Josefovi se v obličeji objevil zvláštní výraz. Připadalo mi, že rudne.
„Buď v klidu, Josef. Tady máš pivo. Dejve, voda,“ Honza celou situaci vmžiku uklidnil. Byl najednou nějaký mírný. Asi si všechnu zlost vylil na Milanovi. Odešli jsme od baru a vydali se na kraj parketu pozorovat nejhezčí holky v sále. Nestáli jsme tam dlouho a oslovila nás parta kluků, s nimiž se Honza znal.
Konverzace o mém novém autě jsem byl naštěstí ušetřen, i přesto, že se mě Honza snažil zapojit. Rozhlížel jsem se po sále a pozoroval mladé dívky v krásných šatech s veselými obličeji. To bylo to pravé pohlazení na duši.
Všichni kluci, kteří stáli kolem, měli svoji hranici opilosti dostatečně překročenou. Začali se bavit o pitomostech všeho druhu, tak jak to už bývá. Když v tom mě jedna z jejich poznámek zaujala.
„Honzo dej si bacha. Je tady starosta a prý je na tebe pořád nasranej, jak ses tu naposledy porval a rozbil to okno.“
„Kde je? Ten vůl mi ukrad peněženku a vrátil mi ji bez občanky. Musel jsem mu to sklo zaplatit, abych ji dostal zpátky.“
„Někde támhle u těch stolů. Všichni víme, že ten to nikdy v hlavě mít v pořádku nebude, ale nedělej problémy. Já vím, že by si mu to zaplatil, ale on si to nenechal vysvětlit.“
Honza se začal rozhlížet po sále. „Neboj, problémy dělat nebudeme. Jenom ho chci vidět a pojedeme. Josefe, dopij to. Támhle je Monika s Verčou. Podíváme se za nima a můžeme vypadnout,“ Honza se díval ke stolu na druhé straně velkého sálu a nenechal se vyrušit ani kamarádovým naléháním, abychom šli.
„Jenom je pozdravíme a jdeme. Jdeš s náma, Dejve?“ zeptal se Honza a ani se neobtěžoval obrátit na mě svůj pohled.
„Když budou hezčí, než ta blondýna v Jeníkově, tak není problém,“ asi jsem začal chytat Pepíkovi móresy.
Honza se vydal po kraji sálu směrem k holkám. Rychle jsme se s dívkami pozdravili a i přesto, že kluci namítali, že chtějí zůstat, obrátil jsem se směrem k odchodu. Přitom jsem se však široce usmíval na černovlásku, která seděla naproti mně. Kruci. Kdybychom přijeli dřív, určitě bych si s ní zatancoval… možná i něco víc. „Čekám v autě.“
„Dyť mi už jdeme,“ řekl uraženě Pepík.
Vycházel jsem ze sálu ke dveřím, kde byl stále Johan se svým kamarádem. Mávnul jsem na něj a oznámil, že už odcházím. Otočil jsem se, abych se přesvědčil, zda jsou kluci stále za mnou.
Poslední jasnou věc, kterou jsem zahlédl, byl Honza, který někomu prstem naznačoval podřezávání krku. Najednou mi to došlo. Ty holky byly jen záminka, aby se ke starostovi dostal co nejblíže.
Pepík byl téměř na schodech, ale když uslyšel řev, otočil se a oba jsme spatřili, jak se Honza drží s nějakým starším mužem pod krkem. Josef neváhal ani vteřinu. Přiběhl k Honzovi a starostu vší silou vyrval z Honzova sevření a převalil jej přes stůl.
Někdo přibíhal starostovi na pomoc. Honza ho praštil do břicha a rychle se přesunul na starostu. Stihl mu vrazit dvě rány, než Pepíka, který ho držel, někdo přepral a svalil se s ním na nejbližší stůl.
Nedokázal jsem pouze přihlížet. Zavolal jsem na Johana, který byl z nás největší, a sám jsem se vrhnul na pomoc Josefovi. Chlápka, který se snažil udeřit Pepíka jsem ze zadu zasáhl ramenem do ledvin a Pepan mu ubalil jednu do obličeje. Rychle jsem přiběhl k Honzovi a sundal z něj starostu, který přebral iniciativu.
Strhl jsem ho z Honzova hrudníku a všiml si, že starosta má zlomený nos. Někdo mě uhodil do zad a já strčil do starosty. Svalil se přes židli a rychle se snažil sebrat ze země, ale z nosu mu teklo tolik krve, že nevěděl, co dřív.
„Padáme pryč,“ vykřikl jsem rychle na Honzu a Pepíka. A v tu chvíli se mi zamotala hlava. Dostal jsem tvrdou ráno na oko.
Honza mě chytil a rychle jsme utíkali ven. Josef ze mě rychle setřásl nějakého muže a už jsme byli venku. Rychle jsem odemkl auto a kluci… se začali smát.
Nikdo za námi už nebyl. Honza, Pepík i Johan stáli napravo od auta a děsně se smáli. Johan vysvětloval, že to byla děsná prdel a že jsme ho ani nepotřebovali. Já stál na druhé straně a chtěl jsem nastoupit do auta, když v tom mě přepadlo zvracení. Kluci mě neviděli, ani neslyšeli. Stále se nepřestávali smát, pitomci.
Nevím, proč se mi chtělo najednou zvracet, snad z návalu adrenalinu. V tu chvíli mi to bylo úplně ukradené. Oko mi pulzovalo, jak kukuřice v mikrovlnce před vybuchnutím. Otřel jsem si pusu a nastoupil do auta. Nastartoval jsem a všechny okna otevřel. Vytáhl jsem poslední cigaretu z krabičky a rychle zapálil.
„Hej Dejve, já myslel, že se tu nesmí kouřit,“ prohlásil Josef, když nasednul do auta.
„Di do prdele a nech mě na pokoji. Že já debil s váma ještě někam jezdím,“ zařval jsem a z plných plic nasál cigaretový kouř.