Setkávání

„Don't Answer Me,
Don't Break the Silence,
Don't Let Me Win,

Don't Answer Me,
Stay on Your Island,
Don't Let Me In...“

- Alan Parsons Project - Don't Answer Me

Muži seděli vedle sebe na lavičce, opřeni o nepříliš umně tvarované opěradlo tak pohodlně, jak jen jim to dovolovalo. Lavička byla zapuštěna do nevelkého betonového kvádru, obklopeného hustou, nakátko posekanou trávou. Tu brázdily úzké, místy křivolaké cestičky. Vypadaly, že vedou odnikud nikam. Některé se skutečně jen přelévaly jedna do druhé, určeny pouze k tomu, aby procházka byla rozmanitější. Kolem cestiček stály rozesety další vybledlé kvádry, z nichž se tyčily další lavičky. S pečlivou symetrií rostly vysazeny v mírně svažitém terénu stromy a okrasné keře. V patě svahu, kde mírný sklon přecházel v dokonalou rovinu, se rozkládalo malé umělé jezírko.
Muži na něj beze slova hleděli.
Byl nádherný letní podvečer, jeden z posledních dnů, kdy se nadechnete a víte, že léto už křehne a brzy přijde podzim, dny se zkrátí a noci prodlouží. Zhluboka nasajete vzduch a ta vůně je všeobjímající, mocná a jaksi životodárná. Je to sice jen přelud, ale vždy bdue příjemné takhle snít a vdechovat znovu a znovu.
Oba muži tu vůni vdechovali každý po svém. Jeden byl už moc starý, vedle jeho poklidně odpočívajícího těla ležela opřena vycházková hůlka, obyčejná, potlučená, ohmataná. Na první pohled bylo vidět, že již dlouho tvoří nerozlučný pár. Stařík měl na sobě oblečeny stejně skromné šaty, jako vypadala jeho hůlka. Hlavu mu pokrývalo několik jemných pramenů vlasů, které by možná mohly být trochu víc přistřiženy. Konečky se v tom lehkém, voňavém vánku zachvívaly, jako by dýchaly.
Druhý muž byl mladší, možná o dvacet, pětadvacet let. Jeho vlasy byly dosud husté, tmavé, pečlivě učesané. Místo hůlky vedle sebe měl položen malý kufřík, na první pohled drahý, z pravé kůže, ruční práce.
Stařík se nadechoval pomalu, vychutnával svěží lahodný vzduch, oči se mu lesky.
Jeho mladší společník měl oči přivřené a pozoroval nehybnou hladinu jezírka, kde ležely rozprostřeny obrovské lekníny, sytá kombinace zelené, bílé a žluté.
„Pamatuju si, jak jsem měl rád tyhle skutečně poslední letní dny,“ promluvil stařec a zasněně přimhouřil oči, snad aby se do těch dob mohl přenést. Chvíli bylo ticho, nenarušované vůbec ničím. Mladší muž nic neříkal, věděl, co přijde. Tyhle okamžiky probíhaly vždy téměř stejně.
„Také jsem míval syna,“ oznámil stařík podle plánu a pokusil se svou vrásčitou, nejistou rukou otřít slzy z očí. „Myslím, že by teď byl asi tak ve vašem věku.“
Další odmlka, ticho, které přímo vybízelo k tomu, aby se mladší muž zeptal, co se asi synovi stalo, že se toho věku nakonec nedožil. Ale muž už věděl, kam se hovor stočí a promluvit by bylo k ničemu. Mlčel a dál pozoroval pestrobarevné obrazce na jezeře.
„Vždycky jsem chodil domů z práce dost pozdě,“ pokračoval stařec a oči pod zvrásnělými, převislými víčky byly stále plné slz, které nebylo možné utřít. „Když bylo léto, vzal jsem synka do náruče a hráli jsme si na létání. Nebo jsme chytili autíčko a vyjeli do letního večera za dobrodružstvím. Když ale byla zima, obvykle jsem dorazil tak pozdě, že už jsem si ho mohl prohlédnout jen v kolébce, ve které usnul pár minut předtím, než jsem domů dospěchal já.“
Stařík zakroutil hlavou a znovu se odmlčel. Ani tentokrát mladší muž ticho nepřerušil.
„Byl by teď tak ve vašem věku,“ zopakoval stařík, jako by o tom sám sebe ujišťoval.
„Měl nádherný obličej, hebké vlásky a krásný úsměv. Pokaždé, když jsem ho zvedl nad hlavu a podíval se vzhůru a on dolů a naše oči se setkaly, tak se usmál. Už v té chvíli jsem litoval, že o ty úsměvy přijdu. Už když se na mě smál, jsem o ně přicházel. Byla to přítomnost a minulost zároveň.“
Staříkův hlas zakolísal a trochu přeskočil. Muž vedle něj natáhl ruku a položil ji na jeho kostnaté rameno, které bylo cítit pod jemnou látkou omšelé košile.
„Když přišly ty dlouhé zimní dny a já se vrátil tak pozdě, do ztichlého bytu, přišel jsem po špičkách k jeho postýlce a díval se, jak spí. Byla to nádhera.“
Ruka po jeho rameni se pomalu sunula tam a zpět, hladila. Stařík jako by to ani necítil, před jeho nyní doširoka otevřenýma očima se objevil nový svět, svět již prožitých, dávno pohaslých chvil.
„Kam odešel? Proč? Proč odešel?“ Strach, panika, úzkost.
V té chvíli se muž ke staříkovi naklonil a objal ho. Celého ho svým objetím zakryl, zůstala jen jeho hlava, brada a část levé tváře opřená o mohutné rameno. Trvalo to jen chvíli, ale strach a zmatek zmizely.
„Lezli jsme spolu po čtyřech po zemi, dokud neuměl chodit a někdy i potom. Vždycky jsem lezl první a když jsem se na něj v půlce pohybu náhle otočil a řekl „baf!“, zasmál se. Pokaždé. Tvář se mu úplně rozzářila. Bylo to dokonalé. Všechno bylo dokonalé.“
Staříkovy rty se roztáhly do tichého úsměvu, který se odrazil i v jeho očích. Na okamžik vypadal zvláštně, ani starší, ani mladší, jen docela jiný. Pak si znovu pokusil otřít oči a ten okamžik pominul.
„Myslím, že vypadáte úplně jako můj syn,“ řekl stařík potichu, jako by se to bál vyslovit nahlas.
Oba muži dlouho mlčeli a hleděli před sebe, na jezírko, na lekníny, na pár kachen, které zpoza rákosí připluly mezi ně.
Nakonec mladší muž pomalu vstal a zvednul svůj kufřík. Zaváhal, jako by chtěl něco říct, pak se jen sklonil k sedícími staříkovi a pohladil ho po ruce.
Potom odešel po úzké, bělostnými kamínky vysypané cestičce a ani jednou se neohlédl.
Cestička ho vedla do mírného svahu, kolem řady vzrostlých cedrů až k velké budově, před kterou se rozkládalo rozlehlé nádvoří s kašnou uprostřed a lavičkami ve dvou otevřených půlkruzích. Na půltuctu z nich posedávali starší muži a ženy, tváře natočené ke slunci, k sobě navzájem nebo sklopené ke knihám a časopisům.
Až tady se muž otočil a podíval se ze svahu dolů. Našel jezírko s lekníny i lavičku. Stařík tam stále seděl, hůlku teď držel v levé ruce a pravým loktem se opíral o lavičku, jako by se chystal každou chvíli vstát. Okamžik tu nehybnou scénu pozoroval, pak se otočil a vydal se k vysoké tepané bráně, kterou právě pomalu projíždělo dovnitř malé nákladní auto. Vedle brány byla malá, dokořán otevřená dvířka. Muž jimi prošel a zmizel za hustým porostem trnkových keřů, ve kterém se téměř ztrácel nízký ozdobný plot z tepaného železa.

Jeho odchod pozorovaly dvě ženy v bílých stejnokrojích - hlavní sestra a pomocná ošetřovatelka.
„Ten muž chodí za panem Willardem?“ zeptala se mladší z nich.
„Ano,“ odpověděla druhá.
„To je jeho syn?“
„Nevím.“
„Jak to?“ zeptala se pochybovačně ošetřovatelka a otočila hlavu směrem k jezírku.
„Záznamy pana Willarda jsou tak trochu... nekompletní. O rodině nevíme nic. A on nic nepoví. Když něco řekne, stejně se tomu nedá přikládat velká váha. Sedmdesát pět let, postupující Alzheimerova nemoc.“
„To přece vím. Ale proč se ho nikdo nezeptal? Toho „syna“, myslím.“
„K čemu by to bylo? Kdyby to nebyl jeho syn, možná už by nepřišel. Možná by pak nepřišel, i kdyby byl. Pokud by s námi chtěl mluvit, přišel by sám.“
„Třeba je to podvodník. Chce z něj dostat majetek. Musíme se ho zeptat, kdo je.“
„Vždyť ani nevíme, kdo je ve skutečnosti pan Willard. Dokonce se tak ani nejmenuje. Jediné, co má, jsou jeho šaty. A syn.“
„Ale přece...“
„Když mu ho sebereme, zůstane mu jen samota. Už tak jí má víc, než by dokázala většina z nás unést. Pojď, jdeme si dát dovnitř kafe.“

Muž u jezírka položil svou hůl zpět vedle sebe a znovu se opřel. Tváří mu na okamžik proběhl úsměv, takový ten vzácný, který se odráží i v očích.