Zdeněk

.


Jak by asi začali kronikáři – psal se rok 1997, první rok katastrofických povodní u nás. Do mého rodného Přerova přišla velká voda, přinesla neštěstí, ztráty a nadělala spoustu škod. Mimo jiné vytopila sklepy a přízemí základní školy, kde jsem učila, tak jsme, místo prázdnin, chodili vyklízet tu spoušť a z celé republiky se k nám sjeli vojáci, aby pomáhali, kde bylo třeba. U nás na škole jich taky dost působilo a já se kupodivu družila raději s nimi než s naším učitelským sborem - vytrhávala jsem s nimi parkety v tělocvičně, například... S jedním, Tonda se jmenoval, jsme si vyloženě padli do noty - povídali jsme si o všem možném, vážně i nevážně, a tak nám šla práce skvěle od ruky a čas jen letěl... Všechno se postupně zprovoznilo, nejen v naší škole a všichni pomocníci zase odjeli.
A pak někdy v říjnu byli ti vojáci pozváni městem k předání děkovných diplomů nebo památečních listů nebo něčeho podobného a bylo velké slavnostní shromáždění v centru – po skončení měli volno a mohli si jít kam chtěli. Tonda ještě se dvěma kamarády, které jsem neznala, šel pozdravit mne. Já měla zrovna angličtinu v 7. třídě, tak jsem jim zadala nějakou samostatnou práci a šla chvíli pokecat s Tondou na chodbu. Třídní grázlík a šašek Zdeněk za chvíli vykoukl ze dveří, cože já na té chodbě dělám... Poslala jsem ho zpátky a celé to proběhlo asi třikrát. Vykoukl počtvrté a mně došla trpělivost. Vytáhla jsem si ho na chodbu a dala mu náš klasický výběr - poznámka nebo facka (byla to jediná třída, kde jsem to tak měla s kluky domluvené - na férovku). Vybral si taky klasicky – facku. Přijal ji a vrátil se do třídy, ale jak za sebou zavřel dveře, spustil divadýlko: „au AUUUUU!“
To už mě vytočil, to se nedělalo, nikdy a tak jsem tam chtěla jít, ale Tonda mě zadržel; ať to nechám na něm. Vytáhli všichni tři pásky Vojenská policie, nasadili si je a vpochodovali do třídy. Zdeněk, který se tam ještě motal mezi lavicemi, hned vletěl do té svojí a sedl si, ale to už ho ti tři „vojenští policisté“ obstoupili a rozkročili se nad ním s rukama za zády:
„Tak mladej, koukej se sbalit, jdeš s náma!“
Zdeněk ztuhl a vrhl na mne zkoumavý pohled a já jen odevzdaně pronesla:
„Zdeňo, nedá se nic dělat, já tě zkoušela uklidnit, ale nedal ses... víš, oni dnes přijeli, aby z celé školy vybrali ty nejproblematičtější žáky a odvezli je na převýchovu do vojenského tábora...“
Ve třídě bylo hrobové ticho a já jen zírala, že mi na to skočili.
„Dělej, mladej, ať stihneš ještě z ředitelny zavolat domů, kam jedeš...“
"PANÍ UČITELKO!!"
„Promiň, Zdeňo, já už nenadělám nic...“
Vzal batůžek, dal si ho na rameno a šoural se ke dveřím a "vojenská policie" ho eskortovala, z každé strany jeden a Tonda šel za ním. Zdeněk se ještě otočil: „
Paní učitelko, já už budu hodnej...“
Zůstala jsem „tvrdá“ – „Děti, rozlučte se se Zdeňkem...“
Odvedli si ho až do šaten ve sklepě:
„Ostatní ještě nedorazili... no, mladej, jestli nám slíbíš, že už paní učitelku Martinezovou nebudeš zlobit, nahlásíme, že ve vaší třídě bylo všechno v pořádku a že jsme nikoho nevybrali...“
Slíbil by v tu chvíli cokoli. Přiřítil se celý šťastný zpátky a od té doby už nám to jen klapalo.

Dokonce mi byl později s několika dalšími studenty a žáky na svatbě a předal mi za všechny kytku. A tak díky svatebním fotografiím nikdy nezapomenu, jak jsem ho posílala „na vojnu“.



.