Ze života anoraku RŮŽI

Ze života anoraku Růži

Jmenuji se RŮŽA (ručně ušitý žlutý anorak). Nechci, aby došlo k jakékoliv mýlce, takže říkám předem, že věřím v reinkarnaci. Vlastně, nejen že v n věřím, já jsem ji dokonce i prožil. Jen mi z mého minulého života na rozdíl do běžných kousků módního oblečení zůstalo mnoho vzpomínek.
Protože nemám nic lepšího na práci, povím Vám svůj příběh.
V minulém životě jsem byl průhledný, lesklý, pevý a obklopoval jsem temně hnědou tekutinu, kterou když miluješ, není co řešit. Stál jsem na reálu v LIDLU (líbivě ilegálnímu dlouhodobě lepivému úlu) a díval se prosklenou stěnou ven na pošmournou šedou ulici.
Každý den jsem snil o tom, že si mě nějaký zákazník koupá, ale dlouho nikdo nepřicházel. Až jednoho nudného, všedního úterka přišla nějaká tripl pé (pitomá, povýšená peroxidka) a když spatřila na mé běloskvoucí hrudi nápis „bez cukru“ okamžitě po mně natáhla pracku s dlouhými růžovými drápy.
Než jsem se stihl nadát, už jsem se houpal v růžové, latexové kabelce s diamanty se třpytícím nápisem D&G (digitální godzila) unášen do neznámých končin. Náhle bloncka zastavila, otevřela mě a několika hlubokými doušky vypila.
Poslední, co si v životě pamatuju je podrážka s jehlovým podpadkem a stále více se blížící nápis Baťa (bizardně anorektická ťáplá andula).

Když jsem se probral do své součastné existence, byl jsem v nějakém zcela neznámém obchodě s módním oblečením. Všude byly Kdákavé Strečové Červené Minisukně, Odulé Svetry, Často Slintající Seprané Džíny a jim podobné.
Zrovna jsem se věnoval svým filosofickým úvahám, když mě něco vyrušilo. Nějaká mladá, optimistická naivka říkala právě vysokým, jasným sopránem své matce, že to je ten nejrozkošnější žlutý kabátek, jaký kdy v životě viděla. Něčí ruce mě sundaly z ramínka a do mých rukávů vklouzly dvě útlé, do zlatava opálené dívčí paže. Byl to neuvěřitelně příjemný pocit, mít zase někoho v sobě. Takový... naplňující. Pak se holka postavila před blýskavý, stříbrný, věciodrážející předmět a já se poprvé mohl pořádně prohlédnout.
Byl jsem krásný! Rozkošný, kanárkově žlutý, zimní anorak. Úplně k sežrání! A za výhodnou cenu! Dívka se do mě zcela zamilovala (a upřímně řečeno, vůbec se jí nedivím).
„Mami, já ho chci!“ prohlásila s téměř pánovitým podtónem v hlasu. Matka zaváhala: „No já nevím, beruško, je celkem drahý“ (co to kecáš, ženská?!) „a navíc není ani moc dobře ušitý.“(uvrhněte někdo tu bezbožnou babu do klatby!!) Dívka naštěstí byla v období PMS, takže ji matčino odmítnutí málem dohnalo k slzám. To starší žen u natolik polekalo, že su svá pochybnosti nechala pro sebe, rychle mě sebrala i s věšákem a pevným krokem rázovala k pokladně.

V mém novém obydlí to bylo krásné. IKEA (infantilní komunisticky elegantní aeroplán) skříň ze světlé borovice nasáklá sladkou vůní naftalínu. Lepší to snad ani nemohlo být! No, vlastně mohlo... kdyby dívčino ostatní oblečení nebylo tak nafoukané... no ale člověk (tím spíše kabát) nemůže mít všechno. Jinak se mi tu vážně líbí. Myslím, že tu ještě dlouho zůstanu....

1. SEZÓNA
„Mami, ten kabát je úžasný.“ „Ten odstín je tak svěží a trendový!“ „Chci si jej obléct a už nikdy nesundat!“ „Myslím, že kanárková žluť je velmi vhodná barva pro babiččin pohřeb!“

2. SEZÓNA
„Jak to myslíš, že ten kabát vůbec nenosím? Podívej, právě ho mám na sobě.“ „Hmm...možná je ta žlutá do kina příliš zářivá.“ „Právě jsem si koupila modrý boty a ty přece ke žlutému kabátu nosit nemůžu. Teď si musím koupit šedý kabát...“

3. SEZÓNA
„Proč si nevezmu ten žlutý kabát? Jak to myslíš?! Ty snad nemáš oči nebo co!: Vždyť se na to podívej. Je uplně mimo, je nemoderní, v něčem takovém se nemůžu objevit na veřejnosti.“ „Co je na něm špatného? Uplně všechno. Ta barva! Kanárkově žlutá? Ta už se v dnešní době vůbec nenosí! Letos je in levandulově žlutá s nádechem velbloudí srsti. Vidíš tady nějakého velblouda? Vidíš na tom nějakého velblouda? Není tu ano mrtvá lama! Nevezmu si na sebe nic, co neobsahuje aspoň 50% stoprocentního velblouda!“

A tak, můj milý posluchači, se stalo, že jsem se najednou ocitl místo svého útulného, moly prolezlého příbytku ve smradlavé, vlhké popelnici. Zde jsem čekal na svou pomalou a bolestivou smrt rukou (nebo spíše tlamou) hladově vyhlížejícího pouličního potkana.
Znenadání jsem však pocítil naději, která mě prostoupila i do posledního místečka mezi mými záložkami. Popelnici totiž otevřel SANTUSÁK (smradlavý, agarofobní, neoholený, trapně usoplený arcikořen). Začal se prohrabávat smetím, doufaje, že najde něco užitečného. Narovnal jsem se, vypnul knoflíky a tvářil se neodolatelně. Chlap po mě hmátl nemytýma prackama a zvedl mě do výšky: „Hmm, pěkný kabát“ zahuhňal si pro sebe. „Ten by se mi mohl hodit... ale moment“ Vykřikl když si mě prohlédl pořádně: „Kanárková žluť?! Žádný velbloud? No co si ti lidi myslí? Že když jsem nezaměstnaná, hladová, špinavá na novinách spící existence, že vezmu zavděk každým nemoderním hadredm, který mi tu kdekdo pohodí?! Ani nápad! Nevezmu si na sebe nic, co neobsahuje aspoň 20% pouštního přežvýkavce!“ Tak vzkřikl ten rozhorlený SANTUSÁK a mrštil mnou zpět mezi odpadky.

Nu a to je vlastně konec mého příběhu. Druhý den přijeli muži v nemožných, oranžových kombinézách, sebrali mě a vyklopili na skládce.
Kdyby se mě někdo zeptal, co je nejhoršího na životě na úplném dně společnosti, musel bych upřímně říci, že nejhorší je ta nuda. Proto si tu také krátím čas psaním svých memoárů na bílou kůži jakéhosi kabátu s elegantním nápisem VERSACE (vysoce elegantí,ručně sazená, azurová, cestovní ertepla) na vnitřní straně podšívky. Netváří se zrovna moc nadšeně.
Na závěr bych chtěl vyjádřit skromné přání. V příštím životě bych se chtěl narodit jako něco roztomilého, něco, co lidé mají rádi, něco... trvanlivějšího. Jako třeba... hmm... jako třeba plyšový medvídek! Ano, to je ono. Pamatuji se, jak děti, které jsem vídal v obchodě vždy tiskly v náručí své plyšové miláčky.
Ano! Jsem si jistý, že jako plyšový medvídek bych na skládce skončit nemohl.