Kvůli očím kolií

Z podpalubí sledovala vzdalující se vlnky moře, které skákaly na skalní pobřeží. Vypadaly, jako když se člověk doprošuje návratu někam, kam nemůže. Stejně tak se cítila ona, dívka s uslzenou tváří a rty přivřenými úzkostí. Jak moc by se chtěla vrátit, položit své rudé vlasy na hřbety černých chlupů a pohladit pod bradou hlavy kolií. Jak moc je milovala! Ona a její kolie!
Z přemýšlení ji vytrhl její otec, který si všimnul, že zase pláče. „Však my ti koupíme vlastního psa.“ Řekl, ale předem znal odpověď své dcery: „Já jiného psa nechci.“ Nemohl taky čekat nic jiného, dlouhotrvající láska se jen tak nevypaří a ještě ke všemu ta zakázaná, která je pro mladé lidi tak atraktivní. Vždyť jeho dcera se kvůli téhle lásce dennodenně vloupávala na panský dvůr. Až do té doby, než jí na to přišlo služebnictvo, mohla trávit veškerý volný čas tam, kde jí bylo k srdci nejblíže. A co si teď má počít?
Uběhlo několik dní od doby, kdy se přestěhovali do nového domu za mořem. Dívka trávila volné chvíle ve svém pokoji a nespouštěla oči ze zdi. Když tu se ozval telefon svým starobylým skučením. Po chvilce zvolala chůva, ať holka sejde dolů, že má hovor. Znuděně zdvihla sluchátko a ozval se ustaraný mužský hlas: „Přeji si, aby ses vrátila zpět do Midway. Ode dne, co jste odjeli, mé kolie strádají, vyjí a teskní u vrátek. Zprvu jsem si myslel, že patříš mezi nějaké holomky a snažíš se dostat mezi bohaté, teď jsem si uvědomil, že jsi mým psům dávala hlavně lásku, po jejich tvrdé práci u stád.“
Strasti spojují dvě srdce těsnějšími svazky než štěstí; společná utrpení vytvářejí silnější svazky než společné radosti.