Martine, nedělej to

Víte, jak se říká, že dostanete všechno, co opravdu chcete......
Ožral jsem se. Bylo to v hospodě U jelena. Pajzl, ale díky lidem, co tam choděj, je to tam dobrý. Klídek. V tý hospodě to šumí šššššššššššššš, jako někde u Modrýho moře. Pak se strhne bitka, která ale trvá strašně krátce. A pak to tam ztichne. Na chvilku. A pak se zase ozve ššššššššššššššššš. Je to jedna z těch hospod, kde se zdánlivě něco děje, ale vlastně se tam nic neděje. Proto nám je tam ta dobře..... ššššššššššššššššš, jako u Modrýho moře.
Ožral jsem se a začal jsem říkat kámošům u stolu a kámošům u ostatních stolů, že scháním piko. Když se ožeru, jsem strašně společenskej. Rozdal bych se. Víc, než normálně. A dělám píčoviny. Víc, než normálně.
Ten večer piko nikdo neměl.
Příští tejden, hospoda U jelena, hajzlíky:
chcal jsem. Pak přišel kámoš X. ,,Mám to piko.“ Byl jsem zase připitej a připravenej čelit všemu. ,,Za kolik?“, zeptal jsem se ho. ,,2 kila.“ ,,Beru,“ a vzal jsem to piko. ,,Ty, X, jak se to vlastně bere?“ ,,Natáhneš to do nosu.“ ,,Aha, jo, díky.“
Nosil jsem si to v peněžence, spolu s kapesným od rodičů, asi 2 tejdny. Pak jsem to natáhnul do nosu. Trošku to štíplo. Asi jako když se dloubeš v nose a zajedeš moc hluboko. Nic. Nic. A PAK JSEM ZAČAL FRČET! , znáte to.
Když začnete brát piko, ztratíte spoustu kamarádů. Ale taky se objevěj nový kamarádi. Nechlastaj, protože pivko a piko se nemaj rádi, a pijou sodovku. Když si toho daj víc, tak si škrábou držku a maj jí samej bolák. Když to dlouho nemaj, tak se můžou, kvůli každý píčovině, posrat. A škrábou si přitom držku. Jenže, když jste na piku, tak si kamarády nevybíráte. Berete, co je.
K Jelenovi už jsem moc nechodil. Bylo mi divný, sedět tam u sodovky. A to ŠŠŠŠŠŠŠumění bylo taky nějak moc intenzívní. Našel jsem si jinej bar. Většina lidí tam byla na sodovce, ale majitel měl pořád profit.
Do toho baru chodila i jedna ženská kolem 40, který všichni přezdívali Hulibába, protože vám ho za pivko vyblafla. No jo, no. Já to po ní nikdy nechtěl, ale prej to dělala. Jak bych vám ji tak popsal.... představte si ženskou, která kdysi bejvala strašně krásná. Fakt krásná. A pak jí doktoři řeknou, že má raka. Že ji zbejvá tak 1 rok. A tak jo. Byla z toho v píči. Kurevsky na dně. Ztloustla z toho stresu o 30 kilo a zestárla o 100 let. A přestala věřit na zejtřek. Dostalo ji to do těch nejhlubších sraček, jaký si ani nedokážeme představit. Máte to, jo? Jenže, pořád jsme ještě na začátku..... Pak jí ti doktoři, že se spletli.
Z krásný ženský se stala Hulibába. Ženská, která by pro trošku lidskýho tepla, udělala všecko. Protože to lidský teplo, bylo její piko. Připomínalo jí to, že žije. Vracelo jí to do života. Jenže ty sračky, ve kterejch byla, to nespláchlo.
Uf, nátěr, co?
Seděl jsem na baru a čekal na majitele. Škrábal jsem si držku, protože jsem to už fakt nutně potřeboval. A pak přišla Hulibába.
,,Pojď sem. Pojď mi ho vykouřit, ne?“ volali na ní od ostatnch stolů. ,,Co blbneš? Mě nevidíš? Je ti něco?“
Prošla kolem nich a sedla si vedle mě na bar.
,,Nemáš oheň?“
Zapálil jsem jí. Tak po staru, víte? Sirkou.
,,Díky,“ řekla mi, když do sebe natáhla prvního šluka.
,,V pohodě.“
Chvilku se na mě dívala a pak řekla: ,,Martine, nedělej to.“