Nehoda

Jirka stál s kornoutem zmrzliny v ruce na kraji chodníku a s nataženým krkem vyhlížel autobus, kterým jezdil denně ze školy. Aby přes projíždějící auta dohlédl trochu dále, ještě se maličko vyklonil do vozovky. V tom ztratil rovnováhu, zapotácel se, celý kopeček zmrzliny sjel z kornoutku rovnou na silnici a Jirka spadl na něj. Chvíli poté bylo slyšet urputné pištění brzd a Jirka pouze zahlédl řítící se automobil a slyšel křičet svou sestru Jitku. Co volala, tomu už nerozuměl.
Vzbudil se až v nemocnici. Když otevřel oči, stál u postele doktor a Jitka, která se ho opatrně zeptala: „Jak se cítíš?“
Jirka neodpověděl. Rozhlížel se po místnosti a snažil se zvyknout si na to světlo, které ho nepříjemně pálilo v očích. Najednou spatřil staršího, asi třicetiletého, hnědovlasého muže střední postavy. Ten postřehl, že se na něj dívá a hned mu odpověděl na nevyřčenou otázku.
„Já jsem Jakub Špaček. Ty jsi mi teda dal. Proč skáčeš do vozovky, když vidíš, že jede auto?“
To už ale doktor oba posílal ven na chodbu, obrátil se k Jirkovi a pravil:
„Teď by sis měl odpočinout...“
Jirka stále nevěděl, co se vlastně stalo. Jediné, co si pamatoval, je to, že čekal na autobus a...to je vše. Proto se hned zeptal lékaře: „Proč jsem tady? “
Dospalo se mu patřičné vysvětlení. „Nic vážného to není, měl jsi slabý otřes mozku a na ruku jsi dostal sádru. Ale za pár dní tě pustíme domů. Teď si odpočiň.“
Jirka zůstal v pokoji úplně sám. Co teď? Spát se mu nechtělo, a tak si začal prohlížet místnost. Jeho oči se zastavily u obrazu ve zlatém rámečku. Osoba, který na něm byla vyobrazena, mu byla nějak povědomá, ale nedokázal si ji vybavit. Pod portrétem bylo napsáno J. Špaček. Kde to jméno zaslechl?
Z úvah ho vytrhlo zaklepání na dveře. Podíval se tím směrem a spatřil v nich Jitku. Posadila si vedle něj na postel, chvíli mlčela a pak se zeptala:
„Cos to vyváděl za hlouposti? Víš, jak jsem se o tebe bála? “
Jirka mlčel. Neměl sílu se o tom teď bavit. Hlavou se mu neustále honilo jméno Špaček.
Jitka ale pokračovala „Máš štěstí, že jsem tam byla a zavolala ihned sanitku. Jsem zvědavá, co ti na to řekne máma.“ Po chvíli si Jitka všimla, že ji bráška vůbec, ale vůbec neposlouchá. Podívala na ten obraz, který Jirka po celou dobu, co vstoupila do místnosti, nespustil z očí, a musela uznat, že je opravdu nádherný. Ale ten muž, to je přece ten, kdo srazil Jirku! Nahlas už myšlenku ale vyslovit nestihla, protože do místnosti vtrhla máma a už Jirku objímala.
„Ty trdlo jedno, cos proboha dělal? Víš, jak jsem se o tebe bála, když mi Jitka oznámila tu hroznou zprávu?“
Doktor pomalu dorazil k posteli a ujišťoval paní Kubicovou, že to nic vážného nebylo.
„Nemějte strach, váš syn měl slabý otřes mozku a měsíc mu necháme sádru na ruce. Pak už to bude dobré. Pár dní si ho tu necháme ještě na pozorování a pak už ho pustíme domu.“
Maminka koukla na Jirku a s úsměvem na rtech řekla: „Tohle už vícekrát nedělej!“
Rozloučili se a lékař je vyprovodil ven.Předtím však Jitka musela Jirkovi slíbila, že se za ním zítra po škole zastaví.