A takoví jsme

Nad ostrovem Hvar, v Jaderském moři se slunce pomalu chystalo vykouknout nad obzor. V tomto čase se dalo předvídat počasí pro nadcházející den. A předzvěst vypadala velmi slibně. Měl to být den Nového světa. A tento neobyčejný den, zde začínal pro jednoho starého muže velmi obyčejně. A to dělalo z Jelsy v tuto chvíli druhé nejdůležitější místo na planetě.
Žil zde muž českého původu, který měl své nejlepší dny dávno za sebou. Byl skeptický ke všemu, co říkali v televizi nebo v rádiu. Nikdy se nezajímal o názor většiny, na všechno měl svůj vlastní. Za celý život si nenechal rozkazovat. Vždy se dostal do pozice, v níž rozkazoval on. Proto si dnes mohl žít v krásném domě na pobřeží Jadranu s vlastním molem, u kterého kotvily dvě jeho lodě.
Celý svět hořel nedočkavostí u televizních obrazovek, protože dnes byl ten den, kdy se měla napravit část lidských chyb.
A i přesto se starý muž, s pomocí své vycházkové hole vydal z domu před východem slunce a usadil se do houpacího křesla, na své oblíbené místo, na konci mola. Slaměný klobouk si sundal, aby se mohl podívat na možná poslední východ slunce ve svém dlouhém životě. Rozepnul si košili a pohlédl k východu. A přitom mu kolem prošedivělých vlasů i chlupů na hrudi prolétal lehký teplý větřík.
Slunce pomalu vycházelo a stařík se zaposlouchával do jazyku moře.
V tu chvíli se z vily za jeho zády ozvala žena středního věku. „Tati už to každou chvíli bude. O tohle přece nechceš přijít. Pojď dovnitř!“ Neodpovídal ani se nehýbal.
„Tak tati. Tohle už nikdy neuvidíš. Slunce tam bude každý den, tohle ne!“ Stařík se ani nenamáhal na svou dceru ohlédnout. Pozvedl vrásčitou ruku a mávnul směrem k domu, na znamení odmítnutí. Neměl zájem dělat něco jiného. Miloval svůj stereotyp, protože věděl, že i když je východ slunce stále stejný, vždy cítil, že jeho pocity, které má při tom hřejivém opojení, nejsou nikdy stejné.
„Tati. Už se na to chystá.“ Křičela znovu žena a vzápětí zmizela do útrob domu.
Muž stále seděl ve svém křesle a lehce se pohupoval. Nic ho nerušilo…
„Chjo, čert jí vem… a to má bejt moje dcera… kurva! A navíc bych se neměl rozčilovat,“ Stařík vytáhl z kapsy svých volných kalhot přenosnou placatou televizi a naladil kanál pět.
V televizi vysílali záběry z vrtulníku. Ukazovali oblast někde v jižním Rusku. Byla tam rozlehlá, pláň, která byla vybrána, jako to správné místo. Zem byla pokryta nepronikavou látkou a pod látkou byl navíc beton, který taktéž pokrýval celou, několik desítek kilometrů rozsáhlou pláň.
Na okrajích planiny postávaly desítky tisíc lidí. A uprostřed toho všeho stál osamocený muž. Celý svět s napětím sledoval jeho pohyby a z malé příruční televize se ozýval hlas.
„Tak už pomalu nadchází čas, kdy mistr kouzel předvede podle svých slov poslední část své pravé magie. Lidé celého světa pozorují jeho počínání…“ Starý muž vyšťoural z kapsy u košile cigarety a jednu si zapálil. Na hlavu si posadil slaměný klobouk, potáhl si z cigarety a znovu začal poslouchat reportéra v helikoptéře.
„…koukejte na to světlo, které se kolem něj vytváří. Už přichází závěrečná fáze… Bože buď s námi, ať vše vyjde.“ Obrazovku zaplavilo modré světlo.
Když konečně odeznělo a bylo znovu něco vidět, slyšel starý mu křik své rodiny z domu i křik reportéra z televize.
„…on to dokázal. Přesně, jak říkal.“ Na obrazovce byly vidět záběry na rozsáhlou vyztuženou pláň, která už nyní nebyla vůbec prázdná. „Tak to vidíte na vlastní oči, on to dokázal. Právě prolétáváme kolem ohromné hory odpadků a chemikálií, které jsme mi, lidé vypustili do moří lesů, řek a celé přírody. Všechno, co zde vidíte, se bude následných několik let likvidovat těmi nejekologičtějšími způsoby… On se obětoval, aby prodloužil život naší planetě a dal Lidstvu druhou šanci. Vím, že jste všichni nadšeni tím, že splnil své přání, ale nesmíme zapomínat na to, že obětoval vlastní život pro záchranu planety i nás všech…“
Stařík dál neposlouchal. Začal příšerně kašlat, když natahoval poslední zbytky cigarety.
„No to mě poser…“ prohlásil a hodil filtr z cigarety do moře.