Dát na první dojem

Vracel jsem se ze školy tramvají. Cesta trvala věčnost. Slunce se schovalo za mraky a já si alespoň na chvíli oddechl od ohromného přívalu slunečních paprsků, které dopadaly na moje tělo. Většinu času ve škole jsem si připadal jako v mikrovlnce, ale tady, uvnitř tramvajové soupravy, s dalšími třiceti lidmi, to bylo ještě horší. Potil jsem se a nebýt toho, že jsem udržoval svůj rozum střízlivý ledovou vodou, myslel bych si, že se pomalu rozkládám.
Prohlížel jsem si všechny ty obyčejné světem ztrhané, pražské obličeje a nenacházel v žádném z nich ani nejmenší vysychající kapku zajímavosti.
Tramvaj zastavila u další zastávky. Lidé vystupovali a nastupovali, jak tomu už normálně bývá. A já se domníval, že je to jenom další únavná zastávka, ale mýlil jsem se. Mezi lidmi, kteří nastoupili, byla asi pětadvacetiletá dívka.
Posadila se na volné sedadlo k oknu. Seděla naprosto klidně. Hlavou pohybovala tak lehce, jako by jí nic netížilo. Vlasy měla tmavé, na krátko ostříhané. U tváří je měla delší než vzadu. V jejím obličeji se dal číst magický obraz romantiky a snu, který jsem naposledy viděl u malých, životem neposkvrněných dětí. Jako by svět kolem ní neexistoval. Její smaragdové oči zářily bytím. Nemohl jsem z toho nádherného stvoření spustit oči.
Vše se rozplynulo. Zůstala jen ona se svou nejmilejší tváří. Nic dokonalejšího jsem do té chvíle nespatřil. Byl to přesně ten okamžik, který se snaží zachytit ve filmech nebo v románech. Když potkáte někoho tak výjimečného, čas se zastaví. Taková krása. Byl to jeden z těch nezapomenutelných momentů v lidském životě. Láska na první pohled.
Dívala se na své hebké dlaně položené na překřížených nožkách a přejížděla po kloubech na svých prstech. Její tmavé kalhoty krásně tvarovaly její bezchybnou postavu.
Hned bych jí nabídl, zda by nechtěla jít se mnou. Prošukal bych s ní celé dlouhé noci i dny a miloval bych jí jako žádnou před ní. A dál… by se vidělo. Nikdy bych ji však nedokázal přestat milovat.
Starý prošedivělý muž s vrásčitým obličejem, který seděl vedle mé vyvolené, si všiml s jakým zaujetím, ji pozoruji. Naklonil se k ní a něco jí pošeptal. Dívka zvedla svou božskou tvář a pohlédla mým směrem.
Snažil jsem se sundat z ní svůj zrak, ale nešlo to. Nedokázal jsem změnit ani svůj výraz. Usmála se a mé srdce dostalo infarkt.
Tramvaj zastavila a dívka se s lehkostí jí vlastní, zvedla a přistoupila ke mně. Nedokážu slovy ani popsat, jak nádherně voněla a jak nádherná opravdu byla v mé těsné blízkosti.
„Já jsem Zuzka. Všimla jsem si, jak na mě koukáš…“ podávala mi ruku a lehce se smála. Měla tak krásný, jemně vybroušený hlas. Díval jsem se jí do očí a v tu chvíli jsem si uvědomil svůj obrovský omyl. To nádherné, lehce se pohybující stvoření s nejzajímavější tváří, kterou jsem kdy spatřil a svýma velkýma smaragdovýma očima, bylo sjeté. Zfetovaná jak dobytek.
A v tu chvíli se z mraků vynořilo slunce a já pocítil pozvolný rozklad svého těla.