Normální noc zamilovaného nespavce

V tenhle čas už všichni normální lidi spí. Je velikonoční pondělí. Teda vlastně už úterý. Ani ne hodinka po půlnoci. Jak mám asi spát? Včerejší oslava mejch narozek byla úžasná. Opět se ukázalo, že mám hromadu skvělejch kamarádů. Navíc jsem jí strávil pod vlivem měkkých drog s člověkem mi nejblížším. Tak blízká a přitom tak vzdálená. Každej normální člověk by touhle dobou už spal, zvláště pak když jsem se do postele dostal až kolem sedmý hodiny ráno. Jenže co mám dělat. Pořádně už nespím minimálně čtrnáct dní. Těžko říct, co za to může. Možná to, že jsem nezaměstnanej a tím pádem nemám proč usnout, když nejsem unavenej. Možná proto, že mám hlavu plnou myšlenek a nevím co s nima. Možná proto, že to vypadá, že jsem se zase špatně zamiloval. Kdo ví jestli zamiloval, ale rád ji mám moc moc. Na spaní mi stejně nepomáhá nic. Zkusil jsem všechno – procházky, pivo před spaním a dokonce ani ten zasranej joint mi nepomohl. Stejně už si brzy koupím nějaký prášky i když je to svinstvo. Dneska si tu nespavost celkem užívám. Sednul jsem si před byt na schod, zapálil si doutník, co jsem dostal k narozkám, nalil si Famous Grouse, kterou jsem samozřejmě taky dostal a pustil si do uší Pixies. Připadá mi, že ta písnička (Hey), co mi hraje do uší už snad hodinu pořád dokola nejlíp vystihuje všechno, co se děje kolem mě. Připadá mi, že vše kolem mě se scvrklo jen do alkoholu, drog a sexu. Takový malý Beverly Hills. Každej má něco s každým. Gayové s holkama, zadaný se zadanýma a všem je to úplně u prdele. Nevím proč mě to tak sere. Vždyť je nám kurva kolem dvaceti a tohle bych si měl užívat. Asi jsem divnej. Chci konečně někoho jen pro sebe. Ale chci asi moc. Čím víc jsem pro ní udělal, tím víc mi připadá, že ji ztrácím. Ještě před dvouma měsícema mi záviděla, kolik mám kamarádů a jak mě mají všichni rádi. Tak jsem ji začal brát mezi lidi. No a samozřejmě čím víc chodí mezi lidi, tím víc mají lidi rádi i jí a já jdu pomalu stranou. Tak už to v životě chodí. Nevím co s tím. Vždycky si vyberu někoho, kdo mi pasuje tak moc až z toho nic není. A je úplně jedno na čem to ztroskotá. Jednou na škole, jednou na dálce mezi náma, jednou na její minulosti. Průběh to má většinou podobnej, konec stejnej. Člověk stále víc zjišťuje, jak mu je ten druhej podobnej a jak si s ním rozumí. Jenže pak přijde první ALE. Nejistoty. Otázky. A vše jde do háje. Teď mám ale pořád za co bojovat a rozhodně nepřestanu. Už chci bejt taky šťastnej. To, že se na vás směju na ulici neznamená, že jsem šťastnej. Chci se mít o koho opřít a chci být pro někoho oporou. Ne milion kamarádů a nula přátel. Chyba je ve mně. Já vím. Lidem nevěřím. A když už někomu věřím, tak se mi vzdálí. Tak ty to prosím nedělej. Mějme milion kamarádů a jednoho přítele. Jeden druhého. Pak třeba budu klidně spát.