Prostě Ona, madame Svoboda

Zkuste se zeptat nějakého mého vrstevníka, co je pro něj nejdůležitější v životě.
První věc, co z něj automaticky a bez přemýšlení vypadne, bude slovo „svoboda“. Zní to ušlechtile co? Ale zkazím vám ideály, zkuste se ho potom ještě zeptat, co pro něj svoboda znamená. Krom nějaké naučené definice ze školy z něj nejspíš nic kloudného nedostanete.
Je to smutné, ale má generace smysl tohoto slova, pocitu a stavu nechápe. Máte opravdu malou šanci, že narazíte na teenagera, který by měl opravdu svůj názor a ne jen okopírované myšlenky, jenž nám, jako nějakou návnadu, předhazují masmédia.
Netvrdím, že jimi nejsem ovlivněna, ale pokusím se vám předvést úsudek, který je alespoň založen na vlastním rozumu a inteligenci.
Svoboda je dar, prokletí i samozřejmost zároveň. Volnost a nezávislost, jež nám byla darována spolu se svědomím; zodpovědnost a vzorce chování, jež často proklínáme; a absolutní dostupnost všude a kdekoliv – to všechno je Ona.
Není to něco, co by nám mohlo být sebráno nebo navráceno, existuje pouze v naší mysli. Svoboda znázorňuje naší originálnost, schopnost žít okamžikem a vychutnávat si maličkosti. Ukazuje nás nahé v krutém světě, dává na obdiv nebo na posměch naše psychické možnosti, naši představivost, náš morální kodex a naši víru sami v sebe.
Nemohou Ji zastavit žádné fyzické hranice, nemohou Ji spoutat žádné okovy nebo mříže. Jediné, co Jí může ublížit je náš strach a předsudky.
Může být zraněna, ale nikdy ztracena. Může být v nedohlednu, ale přesto poblíž. Můžeme Ji milovat, ale přesto nenávidět.
Ona je to, co z nás dělá lidi, kterými jsme, formuje nás k dokonalosti, dává nám možnost volby. Nic Ji nesmí omezovat, Ona totiž říká, že nezáleží na tom, co máme, ale na tom, co s tím co máme, dokážeme.