Nějakej komunikační šum

Nějakej komunikační šum

Včerejší večer nebyl zrovna příjemný. Vpadla jsem do obýváku v botách a kabátě a celá nedočkavá zmáčkla velké tlačítko power na bedně počítače. Bude můj milý přítel na skypu? Má dnes svátek! Musím mu popřát, říkala jsem si. Počítač jsem nahodila a hned taky prubnula spojení.
Přítel mi odpovídal, ale vznikl nějakej komunikační šum. Náš rozhovor dostal křeč a naše slova byla plná hniloby, nikoliv citu. Musím se přiznat, že jsem to rozpoutala já. Pocity viny a selhání z toho plynoucí už ale neřeším. Člověk je bytost chybující a někteří chybující lidé jsou bohužel nepoučitelní..
Naše komunikace skončila s tím, že jsem nedůtklivá a on urejpanej.
Bylo mi nanic.
Hlad mě ale přinutil jít k lednici a připravit si něco k snědku. Žel, co se stalo, bylo již dávno očekáváno a předpovídáno. Malá černá skotačící šelmička se mi motala pod nohama a já na ni šlápla! Naštěstí ne na hlavu, ale „jen“ na tlapku.
Vydala bolestný skřek, podobný zraněnému ještěru rodu Caelophysis, a bleskově svistla pod pohovku.
Klekla jsem si, omlouvala se jí, ale Glumi stále udržovala svou pozici pod gaučem, pouze na mně valila své vyděšené zelené oči.
Nějakou dobu trucovala. Pak ale přiklusala a skočila ke mně na pohovku. Přikrčila se na ovčí deku a ..! Začala močit! Zařvala jsem! Nechala toho a zmizela.
Okamžitě jsem naškubala z role hrst papírových kapesníků a nechalal do nich teplou páchnoucí žluť vsakovat.
Při mnutí deky v octové vodě jsem se pomalu zklidnila. Vzpomněla jsem si také na to, že se mi možná kočička mstí za to, že její záchůdek už není růžová zahrada. Hned jsem ho proto vynesla a vymyla. Umístila jsem jej zpět do zádveří a na dno nasypala hnědé granule. Pak jsem Glumi uchopila a demonstrativně ji umístila do lavůrku. K mému velkému udivení ihned podřepla a konala!
Pozdě, ale přece.
Pro příště už vím, že moje micinka je princezna, ale pokud se jí něco nelíbí, dovede být zákeřná a chovat se jako prase.