Metafora pro redaktora Pepu

Seděl jsem v pokoji a čekal až přijde. Hodiny se táhly. Děsně dlouho. Strašně moc dlouho. Několik hodin jsem se díval z okna. Potom si uvařil kafe a doufal. Chtěl jsem vidět ty její dlouhý nohy. Kurva mám těsný kalhoty. Musím si vyhonit nebo prasknu. A je to tu. Na chvíli jsem se uspokojil a teď?

Znovu čekám. Čekám proklatě dlouho. Minuty mi připadají jako roky. Hodiny jako století. Jsem totálně k ničemu. Jsem uplně zbytečnej. Co když už nikdy nepřijde? V hlavě mám vymeteno. Jako feťák čekající na svou drogu já čekám na Tebe. Konečně. Konečně všechno ve mě křičí. Něco slyším. Cítím. Že by ona? Zase nic planej poplach. Jdu do práce. Nebudu čekat. I tady sedím na prázdo a čumím do stropu. Chvíli počítám i vlnky na rohožce. Je jich tam přesně 72. Ať už sakra přijde. Ale teď opravdu. Cítím ji. Já ji cítím a uplně ji vidím. Je tady. Konečně přišla. Chtěl bych ji obejmout. Sedá si na mě. Pěkně obkročmo. Kdes byla tak dlouho ty potvoro.
Vítej můzo.
Konečně můžu napsat ten zasranej článek...:0)

Stejně jako Pepovi i moje můza občas stávkuje. Děkuji za přečtení