Kočka a autobus

Vyšla jsem z domu a prošla zahradou. Felix přiběhl, prolezl dírou v plotě a šel krok za mnou. Řekla jsem si, že mi půjde v patách maximálně ke staré trnce, jak už je zvykem. Ale on se mnou šel dál. Zaujal místo po mém pravoboku jako pejsek. Pokusila jsem se jej setřást.
Použila jsem metodu rychlé chůze, ale ta měla dopad pouze takový, že se Felix dal do klusu. Nedala jsem se odradit neúspěchem a zkusila kočku přemlouvat. V praxi to vypadalo tak, že jsem dřepla a čekala, že Felix bude chodit v dostředivém směru kolem mě, přičemž se občas zastaví a otře se o mně svým mokrým čumáčkem. Ale kdepak! Kocour vážným krokem poodešel a tvářil se, jako že je na procházce.
Vzdala jsem to a vydala se směr zastávka. Přišla jsem k silnici, s kocourem v závěsu. Přešli jsme bezpečně po přechodu pro chodce (Felix se klidně může ode dneška titulovat „chodec“, protože předpisově dodržel dopravní značení a navíc použil; na rozdíl od mé stopařské; chůzi ladnou, hezkou na pohled.)
Stanuli jsme na zastávce.
Přečetla jsem si jízdní řád. Super, za pět minut mi to jede. Podívala jsem se, co na to kocour. Seděl na chodníku, a kdyby nebyl kočka, řekla bych, že se každou chvíli netrpělivě dívá na hodinky.
Když uplynulo několik minut, Felix uznal že bude lepší sednout si doprostřed vozovky. Zřejmě proto, že se odtamtud bude lépe vyhlížet přijíždějící autobus.
Na zastávku přišla starší dáma. Zahlédla Felixe, a to jí vykouzlilo úsměv na tváři. Přistoupila ke mně a říká:“Já normálně kočky nemusím, ale tenhle macík je fakt hezkej!“ „Děkuju,“ odpověděla jsem jí pyšně. „Jé, on je Váš?“ smála se stará a paní a mě se chtělo smát také. Prý „Váš“. Ten nepatří nikomu. Je svým pánem.
A taky že byl!
Nerušeně seděl uprostřed silnice a začal si olizovat tlapku. Na přijíždějí auto jsme nemuseli dlouho čekat. Kocour se tvářil, jakože je neviditelný a řidič auta jel, jakoby Felix opravdu neviditelný byl! Přeběhla jsem cestu a na Felixe zavolala. Naštěstí poslechl a poodběhl si lízat packu na remízku. Co teď s ním, hazardérem.
Ale jak bývají nešťastné náhody, pak bývají i náhody šťastné. Snad na pokyn samého Felixova strážného anděla, objevilo se zčistajasna na silnici auto, a v něm moje maminka s přítelem. Zaparkovali kousek od zastávky, vyměnili jsme si pár vět. Výsledkem našeho operativního jednání bylo, že maminka vzala Felixe do náručí s tím, že poodjedou do pole a tam ho vysadí.
V okamžiku, kdy nasedli do auta a zamířili směr pole louka les, přijel očekávaný autobus.