Pokoj v podkroví

Všichni mi záviděli můj pokojíček v podkroví a já je nikdy nechápala. V létě tam bylo vedro a v zimě zima. A taky se tam člověk občas fakt parádně praštil. Ale souhlasím s tím, že jinak to tam bylo docela fajn. Jako nejlepší mi však přišlo to, že nahoru vedla jen jedna cesta, po žebříku.

Ten pokoj zažil nesčetně přeměn, samozřejmě proto, že se měnil spolu semnou.

Když jsem byla ještě malá, bylo to mé království. Byla jsem opravdická princezna a čekáním na svého kovboje jsem proseděla celé měsíce u okna. To tehdy jsem si vydupala střešní okýnka, abych měla lepší výhled.

Potom přišlo období strašidelných hradů a útoků plyšových medvědů. Bojovala jsem proti nim svým černým dřevěným mečem a zachraňovala rodinný poklad, starý náhrdelník po prababičce.

Později můj hrad přemohli římané v čele s mým bratrem a já se z trucu stala indiánkou. Bylo to super, střílet z okna prakem po hejnu slepic. Párkrát jsem použila i luk a šípy, ale tato zbraň mi byla zabavena zlou čarodějnicí ihned poté, co jsem strefila souseda přímo do zad.

Přišla i má éra umění. Obrazy visely všude po stěnách. Některé s věnováním, jiné bez. Máti z toho šílela a já nakonec rezignovala a stala se baletkou.

Musela jsem trenovat a v půdních prostorách to šlo moc dobře. Po stěnách jsem rozvěsila místo obrazů zrcadla, které tam zůstaly dodnes. No jo, tanec byl a je má největší vášeň a věnovala jsem mu větší část pokoje.

Přišlo na mě i období chudoby. Udělala jsem z pokoje doslova chýši a žila v ní opravdu skromně. Spala jsem na seně, svítila svíčkama a chodila bosa. No a to až do doby, než dorazila velká francouzská revoluce. Což bylo docela brzy, protože jsem ze sena chytla dvě klíšťata a málem jsme vyhořeli...

Každopádně těch období, kterými jsem prošla, bylo opravdu hodně. Asi nejlepší období bylo období hříšného tance, charlestonu, módních přehlídek a sexu ve městě.

Tím to vlastně i celý skončilo.

Teď tu sedím na okně, vzpomínám na všechna ta období a připadám si fakt ujetě. Jo byla jsem hrozná divoška a bohužel pořád jsem.

Stará tajemství, která tu dodnes jsou, mě stále ničí stejnou silou a nedovolí mi v noci klidně spát. Iniciály muže, kterého jsem v osmnácti tolik milovala, jsou v trámu stále vidět, a to i přesto, že jsem tohoto úžasného muže už celých deset let neviděla. Rodinný poklad je stále na onom místě, které zatím nikdo neobjevil. Kříž s Ježíšem, který sloužil jako zarážka do okna, je stále pohozený za odpadkovým košem. Zrcadla se stále lesknou a vypadají jako nová. A na zdi mi visí stále jedna erotická fotka připíchnutá šipkou.

Jo, bude mi to chybět. Jenže už není cesty zpět. Ten barák je teď na prodej.