Království za hrnek horkého kakaa!

Už ráno bylo kouzelné. Po otevření hlavních vchodových dveří, včetně otevření deštníku nad hlavu a po patnácti krocích v dešti mi mé nové kecky prozradily své tajemství. Protékali. Jelikož jsem vždy vycházela tak, abych si hezky pospíšila na autobus, už jsem se vykašlala na šplhání po schodech a výměnu botou a rozhodla jsem se tento nepříjemný fakt protrpět. A tajně jsem snila o Kanadách. Jelikož mi žížaly začaly koukat do kalhot a byly tedy odporně mokré(ty kalhoty), odmítla jsem si je byť jen málo ohrnout.
Fajn, ranní běh na autobus zvládnut jen tak tak. Milostivý pan Řidič si už zvykl, a proto už mi jen podával jízdenku a já na oplátku své peníze. Ale jeho úsměv mě jako vždy po ránu krásně vytočil.
Vytrpěla jsem cestu kodrcákem a vystoupila na zastávce, kde jsem zase přestupovala. Obvykle čekám deset minut ale dnešní den byl výjimečný, ve městě se stala bouračka a proto autobus nejel. Po zmíněných deseti minutách jsem se rozhodla vykonat trasu o 25 minutách pěšky. Musela jsem samozřejmě přes obrovský most, který upřímně nenávidím.
Moment! Nenávidím já náhodou všechny mosty a vížky a věžičky a věže a schody a cokoliv co je jen trochu ve vzduchu? Náhodou ano!
Přede mnou ležela obrovská kaluž. Proto jsem přistoupila k plánu číslo jedna: Kaluž obejít. Jenže se vyskytl háček číslo jedna: Kaluž byla obrovská. Napadl mě plán číslo dva: Kaluž obejít po patníku. Úkol splněn. Udělala jsem jeden jediný krok od patníku a najednou: ŠLÍCH!
Umíte si představit Cholerika kříženého s Melancholikem? Já ano. V tu chvíli jsem se tak cítila. Ano. Já Flegmatický Sangvinik jsem pocítila chuť nepoznaných temperamentů. Zastavila jsem se a podívala jsem se na mé nynější oblečení. Černé kalhoty byly ještě černější a to všude, nepromokavá bunda byla mokrá. Nemluvě o mých vlasech.
Jako mokrá slípka jsem pokračovala v cestě do školy.
Dost lidí mi mou image pochválilo. "Strašně sexy!"
Navíc, v naší škole netopí. Nikdy. A zvlášť v tento vydařený den. Teprve když si mě matikářka vytáhla k tabuli všichni krásně poznali po jaké straně silnice jsem šla. Ano hlavní model, neboli Já, bylo pocákáno vodičkou.
Na řadu přišla cesta domů. Dobře, ruce mi umrzaly, stejně jako pravá polovina mého těla. Včetně noh. Přede mnou jsem viděla nějaké Bárbínky v růžových kalhotečkách. Kolem jelo nákladní auto, ale jelo pomalu tak je jen maličko ošplíchalo - to jste měli vidět ten randál. Jak začaly ječet...
A v tu chvíli jsem se začala smát na celé kolo.
Domů jsem dorazila už v tom stavu, v jakém jsem byla. Naštěstí. A mí kamarádi, sprcha a horké kakao mi velice pomohli v překonání tohoto překrásného dne.