Žrout času

Můj život byl vždy uspěchaný. Jediný den bych nevydržela v klidu, neustále musím dělat něco nového. Ráda se pouštím do neznámého, přeji si od každého alespoň trošičku okusit. A to je můj veliký problém.
Začalo to již v dětství. Ve svých šesti letech jsem prodělala zánět mozkových blan. Důsledky měly být hluchota a opakování ročníku. Jako velký bojovník jsem vyvázla pouze s malou újmou – hyperaktivitou. V té době odstartovala má kariéra jedničkářky, kterou nic nerozhodí.
V první třídě se mou jedinou a největší láskou stal klavír. Jen on tu vždycky „byl“, když jsem se cítila tak sama, jen on mi vždy „pomohl“ i v té největší depresi, jen s ním jsem ztrácela pocit méněcennosti. Vždy byl a bude v mém životě jedničkou.
Postupem času rostl můj zájem učit se něčemu novému a hledala jsem víc a víc věcí, kterými se zabavit. Naštěstí jsem neztrácela nadhled a nepropadla jsem workoholismu, pokud se to v mém věku tak dá nazvat.
Velikou ranou pro mě byla šikana na základní škole. Cítila jsem se nezajímavě, „šprťácky“, jako by vše, co jsem dělala pro sebe i pro druhé, nebylo vůbec důležité. Snažila jsem se postavit své sebekritice, a proto jsem začala tancovat. Doteď vím, že velikou tanečnicí opravdu nebudu, ale hlavní je pocit uvolnění, radosti. Tanec mě vždy vyzvedne do výšin a vykouzlí mi úsměv na rtech.
Přijetí na gymnázium pro mě znamenalo pouze nárůst množství učiva a zkrácení volného času. Svých zájmů se ale nikdy nevzdám, a proto jsem to (doufám úspěšně) skloubila dohromady.
V rámci klavírní hry mi přibyla korepetice. Doprovázení dvou souborů mě opravdu vyčerpává, ale hraji ráda a to je hlavní.
Jakmile v mém životě přibyl přítel, pomyslela jsem si: „A jéj…“ Musím říci, že jen díky němu jsem poslední dobou držela své pocity na uzdě. Jsem mu opravdu vděčná za to, co pro mě dělal (a stále dělá) a jak se ke mně choval. Na druhou stranu – já jsem mu svým nedostatkem času a svým chováním přidělávala starostí a velice mě mrzí, když si jen vzpomenu na to, co si o mně musí myslet.
Rodinné problémy se u nás kupí už bezmála pět let. Alkoholismus mého otce nás odcizil natolik, že si spolu denně řekneme pouze „ahoj“, když tedy nepočítám hádky. Sestra s ním skončila už dávno, ale já se stále bojím. Žít s ním pod jednou střechou jsou muka. Dívat se, jak se každým den nalévá a ničí svou osobnost. Sledovat stále nekončící hádky. Přihlížet jeho výlevům, povídání si s televizí a ničení věcí. Dennodenně poslouchat, jak bezvýznamná pro všechny jsem…
A mezitím jsem si stihla najít také brigádu, vydělávat si peníze a učit se španělsky. Přátele mám (snad) taky, i když jsem jim nevěnovala jediný odstavec. Přátelé pro mě vždy byli vším a oni to (doufám) ví.
A jaké z toho plyne ponaučení? Nikdo nemůže dělat všechno. A když se o to někdo, jako já, snaží, zhroutí se a vše se mu začne sypat pod rukama…