Odhodlání

Jeden jeho známý kdysi řekl: „Vy zemědělci jste prostě nesmrtelní parchanti.“
Radek neznal nic jiného než práci a tvrdou práci. V jeho životě se nestalo příliš zajímavých událostí. A proto, kdybyste se ho zeptali, na co ze svého života nejvíc vzpomíná, odpověděl by jasně. „Na svatbu svý jediný dcery.“
Před zimou, když mu bylo čtyřicet devět, přišel o otce a to znamenalo pouze jediné, o jednu pracovní sílu méně. Nyní bude muset každé léto někoho najímat nebo žádat své známé, aby mu vypomohli.
Když už je člověk jednou předurčen pracovat celý život na poli, začne rozdělovat lidi do dvou skupin. Ti, co mu pomáhají, a ti ostatní.
Každé ráno pro něj začíná stejně. V pět ráno se probudí, na což už dávno nepotřebuje budík, protože to má naučené, vstane z postele od své ženy tak, aby ji neprobudil, kartáčkem přeletí své zničené, napůl umělé zuby a navlékne se do těch samých špinavých hadrů, které nosil poslední dva dny. Udělá si snídani, která obsahuje dva chleby namazané paštikou a hrnek té nejsilnější turecké kávy, která chutná jak převařená voda ze stoky. Ale stejně jako voda z kanálu, tak i hrnek téhle příšerné břečky ho postaví pevně na nohy. Vyjde z domu, který pomáhal před třiceti lety přestavět ze starého statku, který se nachází uprostřed polí, zastaví se na letitém, původním zápraží a podpálí si jednu z nejlevnějších cigaret v prodeji. Poté uklidní Rafana, malého jezevčíka, který začne páníčkovi štěkat na pozdrav. „Ty se mnou nemůžeš, kamaráde.“ Pořádně si potáhne z cigarety a otevře vrata velké garáže, v níž skladuje všechny zemědělské stroje. Vhodí dokouřenou cigaretu do přeplněného popelníku na ponku a začne připravovat vše potřebné pro další náročný den.
Když už má vše přichystané, nasedne do nového traktoru, který bude splácet ještě dvacet let po své smrti a těsně před svítáním vyrazí na pole.

Už od svého prvního pracovního dne, který mu přichystal otec v jeho třinácti letech, miloval východ slunce na Vysočině. Pokaždé to pro něj byl nezapomenutelný zážitek. Dokonce říkával, že východ slunce tady je mnohem působivější, než na plážích Itálie, kde se ocitl pouze jednou - na krátké dovolené.
Slunce pomalu vylézalo nad obzor a on je pozoroval ze svého vyvýšeného sedadla v traktoru. Přejel několik silnic, než dorazil na kraj pole, které dnes musel sklidit. Bylo docela rozlehlé, ale v plánu bylo sklidit jej do oběda, aby se odpoledne mohli pustit na jiné.
Opatrně sjel ze silnice na kraj pole a šlápl na brzdu. Traktor i valník, který táhl, se zastavily. Na poli už stál připravený kombajn a u jeho předních kol stál muž ve stejném věku a pokuřoval.
„Když sme tu dneska na čas, tak to snad stihnem.“
„Dík, žes ten křáp dotáhnul. Snad se na něm dneska nic neposere.“
„Co blbneš, to je nezničitelnej stroj, poslouchej, jak pěkně přede,“ vysvětloval kamarád a upozorňoval na vybroušený zvuk motoru.
„Ten už má svý dny dávno za sebou, stejně jako my dva… Chci to do oběda celý sklidit, tak se s tim chlastem klidni,“ oznámil Radek svému padesátiletému známému, který už načínal pivo o ohnutý plech na kombajnu.
„Hel buď v klidu, já svojí práci vždycky dodělám, tak se nestarej, jestli chlastám nebo ne. Jedem!“ vyštěkl na svou obranu a s pivem v ruce se usadil za volant. Radek nasedl do traktoru a bok po boku vyrazili na širé obilné pole.
Domů se vrátil až kolem osmé večer. Jeho žena, menší baculaté stvoření, už byla dávno z práce doma a pobíhala od plotny do špajzu, aby dodělala večeři.
Radek se svlékl ze špinavých šatů, které tentokrát nechal v garáži na věšáku, aby z nich doma netáhlo a vlezl si do vany. Snažil se ze sebe sundat všechen ten bordel, který se na něj za celý den nalepil, ale moc dobře to nešlo. Oblékl se do čistého, políbil ženu na tvář a sedl si k večeři, která už byla na stole.
„Jak bylo v práci?“ zeptal se Radek ze slušnosti.
„Dneska to uteklo jako voda. Co ty?“
„Nakonec jsme to všechno sklidili, i když se Franta samo sebou zase vožral, jak dobytek.“
„Já pořád nechápu, proč mu říkáš o pomoc, když je takovej,“ kárala Radka žena.
„Vždycky udělá to, co má… Navíc nám vždycky pomáhal, takže už vím, co od něj čekat.“
„A jak se ti jezdí s tím novým traktorem?“
„Kdyby táta neplatil celej život tu posranou životní pojistku, tak bych si ho nikdy nemohl dovolit. Kdyby si ten starej dědek dával pozor a ty zpropadený brzdy nebyly v hajzlu, nikdy by ta práce nešla tak lehce a rychle.
„Dneska jsem mluvila s Anetou a Honzou. Stavila jsem se u nich, když jsem jela z práce. V neděli se máme stavit na oběd, takže si uděláš čas, protože jsi naší dceru už dva měsíce neviděl.“
„Neboj, v neděli bude času… Ráno musím ještě do prasečáku, Jarda prej zítra nemá kdy, takže jim nemá kdo dát nažrat…“


Radek se ženou už několik hodin spali. Byly dvě hodiny ráno, když se Radek probudil, protože venku slyšel nějaký rámus. Vylezl z postele a opatrně vykoukl z okna. U stodoly stál červený Favorit s otevřeným kufrem. Dva mladíci nosili ze stodoly, kde skladoval Radek staré nepoužívané stroje, železo a další kluk seděl za volantem a ze staženého okénka pozoroval dům. Naštěstí Radka nemohl vidět, protože za oknem byla zatažená záclona.
„Parchanti zasraný. Dneska vás dostanu,“ pronesl Radek polohlasem.
Rychle vytáhl ze skříně vzduchovku a seběhl ze schodů. Když sahal po klice u vchodových dveří, zaslechl, jak jeden ze zlodějů zabouchl kufr, a všichni nasedli do auta.
Radek rychle otevřel dveře a vyběhl na zápraží. Kluci už měli nastartované auto a pomalu se rozjížděli. Zadek auta seděl téměř na kolech, asi si naložili víc, než dokázali uvézt.
Namířil vzduchovkou proti autu a vystřelil. Nějakým zázrakem se mu podařilo trefit malé okénko na levé zadní straně a rozbít jej. Řidič sešlápl plyn a Favorit zabral. Vystřelil na příjezdovou cestu a zmizel na hlavní silnici, která vedla do města.
V pantoflích přešel ke stodole. Nový zámek byl přeštípnutý kleštěmi.
„Zkurvený zloději,“ znovu zaklel a mrštil zámkem do stodoly.
„Co se stalo?“ vykřikla manželka, která se zrovna objevila ve vchodových dveřích jen v noční košili.
„Zase nějaký děcka, co neuměj makat, se rozhodly, že si přilepšej na starym chlapovi, kterej má kůlnu plnou železa. O víkendu to odvezu a bude klid…“
„Prosim tě, pojď si lehnout. Zítra to vyřešíš.“
„Nejdřív zajedu na policajty.“
„No v těhle trenkách se s tebou budou určitě bavit,“ řekla žena a poukázala na manželův jediný kus oblečení, který měl na sobě.


Samozřejmě, že na policii nejel, ani si o víkendu nenašel čas na to, aby odvezl staré železo do šrotu. Znovu ulehl a snažil se na celou záležitost zapomenout. Stejně ukradli železo maximálně za tisícovku, což by bylo bráno jako pouhý přestupek a ani by to nevyšetřovali.
Ráno se znovu probudil, udělal si kafe, na zápraží si zapálil cigaretu, tentokrát odvázal Rafana ze řetězu a společně nasedli do několika let staré Felície a zamířili do prasečáku, který si Radek zřídil v bývalém JZD. Sám Radek už několik let nechápal, proč vlastně stále pěstuje prasata, když se mu to téměř nevyplatí, ale co. Otec to vymyslel, pár tisíc za rok to hodí, tak proč v tom nepokračovat.
Zrovna, když kydal do kolečka hnůj, začal Rafan, který pobíhal po venku, hlasitě štěkat. Byl někde u vchodu. Radek odložil lopatu a za hlasitého prasečího chrochtání vyrazil ven.
Rafan stále štěkal. Byl za levým rohem budovy. Radek přešel kolem kdysi bílé zdi a podíval se za roh. Pes neustále štěkal a dorážel na mladíka v bílé mikině s kapucí na hlavě. Na chvíli se mu zakousl do tepláků, ale Radek zavelel a Rafan s vrčením odběhl k páníčkovi.
„Dobrý den,“ pozdravil vylekaně kluk.
„Co si myslíš, že tady ukradneš? V noci vám to nestačilo, vy bastardi?“ spustil Radek nepřátelsky.
„Já…? Proč bych tu něco kradl?“ snažil se bránit upocený chlapec.
„Volám policajty. Já se s váma srát nebudu. Kde máš ty svý kamarádíčky?“ Radek vytáhl z kapsy starý telefon a výhrůžně vyťukal telefonní číslo.
„Já nechci žádný problémy,“ začal chlapec. „Já si šel jenom zaběhat, než půjdu do práce. Nic víc.“
„A proč máš tu kapucu?“
„Není žádný teplo,“ pokusil se trochu zlehčit situaci. „Heleďte já nechci žádný problémy, chodím sem běhat skoro každý den. Většinou tady potkám pana Filipa, běhám tudy nahoru na kopec…“
„Jak se jmenuješ kluku?“
„Pecha.“
Radek se vylekaného chlapce začal nedůvěřivě prohlížet a začal se pomalu uklidňovat. Už viděl zloděje v každém klukovi, který se kolem jeho pozemků potuloval. „Znám tvýho dědu. Z Bojiště, co?
„Ano.“
„Promiň, že sem tě tak vyděsil.“
„Nic se nestalo… Já myslím, že jsme se vyděsili dost navzájem,“ prohlásil chlapec a lehce se usmál. Radka ten usměv úplně uklidnil.
„Nedáš si cigáro?“ zeptal se Radek a sám si jednu vložil mezi popraskané rty.
„To už bych nahoru nedoběhl, ale díky… Už musím padat.“
„Pozdravuj dědu.“
„Budu. Nashle,“ řekl mladík a mávnul rukou na pozdrav, když odbíhal.
„Zatracený zloději.“


V neděli dopoledne ležel Radek pod porouchanou sečkou. Poslední půl hodiny povoloval jeden jediný zatracený šroub a stále s ním nehnul ani o píď. Už několikrát ho polil pořádnou porcí oleje a nic. Celou dobu doufal, že neodešel celý motor, protože to by znamenalo koupit novou.
Už byl celkem naštvaný a nervózní, protože, když něco nejde od ruky, je to k zbláznění. Došel si pro půl metrovou tyč, usadil do ní klíč a pořádně zabral. Teď už to musí vyjít… Šroub se pohnul o pár milimetrů. Celý zarudlý a zpocený zabral ještě jednou. A šroub se utrhnul.
„Já se na to můžu vysrat, tohle není život…“ vykřiknul a rozzuřeně praštil trubkou o betonovou zem.
Rukou od oleje si projel vlasy a přemýšlel, co s tím, když v tom mu začal zvonit telefon.
„Prosim, Kadlec,“ zaprskal rozzuřeně do telefonu.
„Tady Jarda. Prosim tě Radku, asi by ses měl přijet podívat na svý pole v Údolí,“ ozval se nejistý hlas z telefonu.
„Hele já nemám čas. Musim tu něco dodělat a za hodinu jedu k dceři na oběd. Co se děje?“
„Ty dva velký rybníky, co jsou ve Vrbce, praskly. Ten vrchní se přes noc neodpouštěl a praskla hráz, a ten co byl níž, pak pod náporem vody prasknul taky… Spláchlo to celý tvoje pole, všechno je to dole v údolí a v řece.“
Radek mlčel. Už neměl ani sílu odpovědět.
„Tak jedeš sem nebo jak?“
„Už sedám do auta,“ prohlásil pomalu a položil telefon.


Vrátil se domů po setmění. Manželka na něj čekala v kuchyni. Radek byl zdeptaný a vysílený. Boty od bahna nechal přede dveřmi a usadil se na židli v kuchyni.
„Tak jak to vypadá?“ začala žena, která nevydržela mysl ubíjející ticho.
Radek promluvil tichým monotónním hlasem. „Celý pole je v hajzlu.“
„Kolik to bylo hektarů?“
„Asi tak jedna třetina celý letošní úrody je pryč.“
„Tak to nám pěkně zaplaťej!“ zvolala rozhněvaná žena.
„Ti, co ty rybníky vlastněj, vydělaj za rok ještě míň, než my. Nemaj ani korunu. Musíme doufat, že nám dá něco pojištovna. Jinak…“
„Anetka s Honzíkem nám určitě pomůžou…“ začala žena.
„Ani omylem. Žádný almužny nepotřebujem. A nechci o tom už vůbec mluvit.“ Rozkřikl se na svou ženu. Hned poté si však uvědomil, že křik jejich situaci stejně nepomůže.
Radek se trochu sebral a uklidnil se. Chtěl aspoň na chvíli zahnat chmurné myšlenky. „Jak se mají?“
Manželka na svého muže chápavě pohlédla a začala vyprávět. „Už konečně dodělali zahradu. Až bude čas, musíš se na to dojet podívat. Je to tam hrozně hezký. Honza to nechal celý předělat.“
„Aspoň si nevzala žádnýho pitomce, jako sem já… Ten ví, jak se vydělávaj peníze.“
„Ale prosím tě… nech toho! Nikdy jsem toho, že sem si tě vzala, nelitovala. Navíc, ještě pořád máme nějaký peníze z pojistky po tvém otci…“ řekla a chytila manžela za ruku.

A dny utíkaly. Pro Radka se nic neměnilo. Každý den znovu a znovu vstával v pět ráno, čistil si zuby tou samou pastou, dělal si tu samou snídani, pil to samé kafe, oblékal se do těch samých, sem tam přepraných, pracovních hadrů a zdravil se se svým milovaným psem. Stále se každé ráno se zálibou díval na východ slunce ze svého vyvýšeného sedadla v traktoru a stále tvrdě pracoval. Domů se vracel téměř vždy za tmy a tak to šlo pořád dokola.
Snad jedinou výjimkou celosezónní rutiny byla návštěva dcery, kterou konečně uskutečnil tři týdny po události se zaplavenými poli.
„Máte to tu vážně moc hezký, Honzo,“ prohlásil Radek, když stál na krásně posekané zahradě rodinného domku své dcery a jejího muže, který se nacházel na okraji malého městečka v blízkosti lesa. „Hele co si používal za hnojivo k těm keřům? Když jsem tu byl naposled, tak tam snad vůbec nic nerostlo.“
„Žádný. Koupil jsem je v téhle velikosti. To než by vyrostlo, tak bych byl starej prošedivělej dědek,“ odpověděl Honza a nahlas se zachechtal.
Po chvilce Radkův zeť zvážněl. „Poslyš, o něčem bych s tebou chtěl mluvit…“
„Tak to vyklop a nedělej kolem toho takový cavyky,“ řekl Radek a zapálil si cigaretu.
„Chtěl bych ti dát nějaký peníze,“ Honza si pospíšil a mluvit rychle dál, protože viděl, že ho chce Radek přerušit. „A než odmítneš, tak si mě prosím tě vyslechni. Vím, že ti pojišťovna nic nezaplatila a asi ani nezaplatí, protože ta pojistka je pěkně na hovno. A jestli ty peníze nepřijmeš, tak těžko zaplatíš další splátku na ten traktor, nekoupíš novou sečku, když ta stará odešla a už vůbec nenakoupíš osivo…“
Radkovi se z obličeje vytratil pohodový výraz. „Dobře mě poslouchej. Nechci žádný tvoje peníze, ať už jich máš, kolik chceš, já se o všechno postarám sám a nepotřebuju ničí pomoc. Doufám, že je to jasný.“
Honza se vzdal dřív, než si před pár hodinami sliboval. Věděl, že nemá cenu se s ním hádat. Když si postaví jeho tchán hlavu, je konec.


O týden později se Radkovi špatně spalo. Do jedenácti se mu nepodařilo zamhouřit oka. A ani rychlý sex, který byl možná jeho posledním, nezabral. Když už konečně kolem půl dvanácté usínal, uslyšel chcípnutí motoru.
Otevřel oči a rychle vstal z postele. Žena lehce zachrápala. Radek se přesunul k oknu a zpoza záclony vykoukl na dvůr. Dva mladí zloději tlačili červeného Favorita k vratům stodoly.
„Dneska mi už neutečete,“ pronesl výhružně šeptem a rychle si oblékl tepláky a triko, který namátkou vytáhl ze skříně. Vzduchovku nechal ležet. Seběhl po schodech dolů a v kuchyni popadl sekáček na maso.
Opatrně vylezl oknem v kuchyni, na opačnou stranu domu, aby ho lupiči neviděli. Obešel dům a přeběhl za stodolu. Měsíc byl zastíněn mraky, což mu vše usnadňovalo. Pomalu se přesunul k vratům stodoly a ze stínu pozoroval, jak mladíci rychle nakládali ocelové trubky do kufru.
Ani ne patnáctiletý chlapec v autě pozoroval okna domu. Radek si počkal, až jeden z nich vyjde ze stodoly a poté se mu pomalu připlížil za záda.
Pevně ho chytil pod krkem a sekáček mu přiložil na ohryzek.
„Takže vy sráčové, konečně sem váš dostal!“ vykřikl a díval se na druhého zloděje, který zrovna vynášel část starého motoru. „Polož to! A dělej!“ zařval.
Radek najednou na nohách ucítil teplo. „Ty ses snad pochcal…“ řekl a podíval se na zem pod vyděšeného mladíka, kterého držel pod krkem. Na bosé nohy mu stékala čerstvá moč „Ty prase podělaný.“ V Radkově nitru se míchaly pocity uspokojení a zlosti.
„Chci vaše jména a dělejte… A ty z toho auta okamžitě vylez nebo tady poteče něco jinýho, než jenom chcanky.“
Chlapec se pomalu vysoukal z auta a opřel se o dveře. Ruce měl ve vzduchu a celý se klepal.
„Tak ty ména! Dělej! Nebo něco zažijete,“ vyhrožoval.
„Radku, co to prokrista děláš? Okamžitě ho pusť!“ vykřikla hystericky manželka, která stála na zápraží a rozsvítila venkovní světlo.
Radek chlapce nepustil, stále ho ohromnou silou držel. Ani sekáček nespustil.
„Já se tady celej život dřu, jako mezek a nenechám se vojebávat nějakejma parchantama.“ Radek stále supěl.
„Řikám ti, abys ho pustil! Jsou to jenom děti. Vyřešíme to v klidu. A už jsem ti stokrát říkala, že se nemusíš tolik dřít, když nám vyplatili tu pojistku po tvém otci.“
Radka náhle zaplavil pocit lítosti nad ztrátou otce. Sekáček upustil na zem a oběma rukama se chytil za prošedivělé vlasy. „Táta se zabil schválně. Nebyla to žádná nehoda. I ty pitomý brzdy byly v pořádku. Věděl, že tenhle život stojí za hovno, tak chtěl, abysme se aspoň my měli líp…“ po tvářích se mu pomalu koulely slzy. Klekl si na zem a dlaněmi si začal masírovat spánky.
„Padejte,“ řekl bolestným polohlasem. Kluci stáli jak zkamenělí. Nevěděli, zda je to na ně nebo si mluví jen pro sebe. „Vypadněte!“ vykřikl znovu a mladíci se probrali. Naskákali do auta, nastartovali a rychle odjeli.
Radkova žena přešla jen v noční košili a pantoflích dvůr a klekla si k plačícímu muži.
„Napsal mi krátkej dopis na rozloučenou… zničil jsem ho hned, když jsem si uvědomil, že je to pravda… Kdyby se dostal do rukou pojišťovny, nic bysme nedostali….“ Radek stále vzlykal.
Nevěděla, co na to říct. Mlčela. A objímala ho.


Dny plynuly jako voda a pro Radka se kromě přiznání své ženě nic nezměnilo. Nadále vstával v pět hodin ráno, čistil si zuby tou samou pastou, k snídani si stále mazal dva chleby s paštikou, pil tu samou odpornou ranní kávu, oblékal se do stejného několik dní nošeného oblečení, pokaždé zdravil svého milého psa a každé ráno vyjížděl pracovat na pole, kde ze svého vyvýšeného sedadla v traktoru, pozoroval nejkrásnější věc na celém širém světě, východ slunce nad Vysočinou.