Oko mýho strejdy

Vlastně jsem tady chtěl psát o oku mýho strejdy. Je to jedna z těch věcí, která ovlivnila moje dětství. Něco, co se stalo a už se nedá odestát. Jenže, pak jsem si uvědomil, že se to sem nehodí. Že bych tentokrát zašel moc daleko. Opravdu moc daleko. Možná existujou věci, o kterejch prostě není dobře psát. Příběhy, který by neměly dostat šanci. Možná. Co já vím?
Radší budu psát o tom, jak jsem poprvý otevřel knížku.
Bylo to v 1. třídě. Učili nás číst a psát. Slabikář byl plnej Emy a masa. Prostě jatka. Slabikář do knížek nepočítám. Slabikář je něco, co jsem MUSEL číst. A to nikdy není vono. První knížka, kterou jsem otevřel sám od sebe, stála v babiččině knihovničce.
K babičce jsem s našima chodili v neděli. Nebylo to každou neděli. Spíš tak jednou za čas. A někdy se nás tam sešlo víc, protože moje babička měla hodně dětí. A po dětech přicházej vnoučata. A těch bejvá víc, než těch dětí.
Dostali jsme u ní něco k jídlu a pak jsme si hráli. A naši otcové a naše matky řešili, jak zachránit svoje vztahy. Ani v neděli nebyl čas si odpočinout. Pořád se něco dělo.
Když mě hraní s ostatníma vnoučatama přestalo bavit, vyšel jsem po dřevěnejch schodech do 1. patra, kde byl místnost s postelí knihovnou a kobercem. A tam jsem poprvý šáhnul na knížku, aniž by mě někdo nutil.
Lehnul jsem si na koberec a snažil se číst. Některý písmenka jsme ještě neznal a tak jsem si je snažil domejšlet. Aby mi to, co jsem četl, dávalo nějakej smysl. Tohle čtení spíš připomínalo luštění křížovky.
A pak do toho pokoje přišel strejda K. Měl zalepený oko. Myslím, že to bylo to levý.
,,Co děláš?“, zeptal se mě.
,,Čtu si knížku, K.“
,,Hm,“ pokývnul hlavou.
,,K, co se ti stalo s okem?“
,,Ale...............,“ Už si nemůžu vzpomenout, co mi na to řekl.
Pak začal chodit po pokoji a prohlýžel všechny hrníčky a skleničky, který tam měla babička vystavený.
Nepřestal jsem ho sledovat. ,,Co hledáš, K.?“
Otočil se ke mně a řekl: ,,Nemohl bys mi pomoct? Někde jsem tady nechal to voko a nemůžu ho najít.“
Pamatuju se, jak se mi to K. oko objevilo před očima. Jasně jsem viděl, jak leží na dně hrníčku a kouká se vzhůru. Vypadalo jako rozkleplý vajíčko. Kolem samej bílek a uprostřed něco bílýho a ještě víc uprostřed černá tečka. Přesně takhle jsem ho viděl.
Vstal jsem od tý knížky a začal mu pomáhat s hledáním. Věděl jsem, jak bude vypadat, až ho najdu, ale taky jsem chtěl, abych to nebyl já, kdo ho najde. Chtěl jsem, aby to byl strejda, kdo ho najde jako 1.
,,Nikde tady není, co?“, řekl K.
,,Hm, není.“
,,Zajdu se podívat dolů do kuchyně.“
Lehnul jsem si zpátky ke knížce a znovu jsem začal louskat a dosazovat. Jenže to čtení už bylo o něco jinačí. Najednou to byly víc než jen slova. Za těma slovama se začlo něco objevovat. Kousek po kousku. Teda, aspoň si to myslím.