Nos, Huba a hovno

Přišli v přátelském hovoru. Jeden se jmenoval Robert Nos a ten druhý Tomáš Huba. Den byl hned veselejší.
Co se mi ale stalo večer, to už legrace nebyla. Myslela jsem, že si ukousnu hlavu, rozžvýkám ji a vyplivnu. Takže od začátku.
Jela jsem z práce domů a všimla jsem si, že nemám klíče od domu. Zuřivě jsem vystoupila z autobusu, vynadala si a vydala se na zastávku na opačné straně silnice, a přitom jsem si přestavovala hovadský svazek klíčů, jak rozplácle a líně leží v teple na mém pracovním stole!
Jsem ještě kus od zastávky, když vtom už se blíží můj autobus. Pro zbylých sto metrů jsem se proměnila v tornádo, ale jakmile jsem přiblížila k vozu, řidič si mě takříkajíc; vychutnal; a v klidu odjel. Zuřivost jsem si vybila na odpadkovém koši, jemuž jsem se ale obratem omluvila (vložila jsem do něj slupku od banánu.)
Svazek ležel, jak jsem očekávala, vedle klávesnice. Klíče se svorně držely kolem ramen jako opilci a někteří už vinou gravitace polehávali mezi svorkami. Měla jsem chuť dát jim pár po čuni.
Vyšla jsem z budovy už docela klidná a počkala na další spoj. Během chvilky jsem se ocitla na přestupním uzlu, kde jsem vystoupila z vozidla a rozplácla jsem se na hovně.