Ty tiché kroky zněly tak hlasitě.

Jak krásný den, pomyslela si, když pozorovala to nádherné nebe. Úchvatná, modrá, světle modrá obloha vládla dnešnímu dni. Málo který člověk by věřil, že těch pár rozmazaných mraků symbolizuje, jak hrozný ten den byl.
Byl odporný, ačkoli se i smála.
Nejhorší na něm, byla ta nevědomost. Nevědomost a bezmoc. Nejhorší pocity, pohromadě.
Tiše kráčela po zámecké dlažbě. Dolů, z mírného kopečku. Její tvář, schovanou za brýlemi jemně ozařovalo slunce. Byla jako z porcelánu. Bílá hrůzou. Hrůzou a strachem. Její ruce se chvěly. Nohy pod náporem jejího hroutícího se těla pochodovaly velmi pomalu. Chtěla se vznést.
Zašla se dům. Do míst, kde slunce nestívilo. Byl tam stín, bylo chladno. Procházela šedou chodbou a potom konečně - uviděla dveře. Velmi opatně odemkla.
Vším praštila o zem, zamkla za sebou pro pocit bezpečí. Opřela se o dveře. S pocitem úlevy. Všechno zůstalo venku. Nemusí se bát, alespoň na chvíli.
-
Stála jsem bezmocně na chodbě, spolu s několika dívkami. Nevěřícně jsem koulela oči na tu, která v košili a legínách stála naproti mně. Musela jsem se opřít o zelenou plechovou skříňku. Zdálo se mi totiž, že upadnu. Padám. Chtěla jsem spadnout. Nevěřila jsem tomu.
Ona, která se mu vždycky postavila čelem. Ona, která ačkoli z něj měla strach, vždycky šla sama za sebe. A teď? Teď se právě Ona, chystala za ním vyrazit, jako malý ztracený pejsek. Chyběla jí důstojnost, sebvědomí, chybělo jí vše, čím pro nás, pro její nejbližší, byla vždycky tak vyjmečná. Bála se.
"Až přijde, nechci abyste tady stály, zvládnu to," říkala. Věděla jsem že to nějak zvládne, musela. Ale ty její oči. Značily strach, bezmoc a začínaly se podlévat slzami. Roztřásla jsem se po celém těle. Měla jsem chuť za ním jít a říct mu to. Všchno. Jak ho nenávidím za to co jí dělá, jak ho nesnáším za to že je. Nadávat mu. Ale ona řekla ne.
Viděla jsem její modrou košili, vlající v chodbě. Hubené nožky, armádní krok, vypnutá hruď. Šla do toho se sebevědomím.