Blbá rada

Na bar vysypal hromádku bílého prášku. Objednal si dvojitého panáka, patnáctiletého Glenfiddicha. Znalecky přičichl a kopl to do sebe. Bílou hromádku rozdělil na dvě úhledné linky – do jedné, do druhé. Síla. Vzal popelník a silou jej rozbil barmanovi o hlavu. Vyběhl ven z baru, venku bylo ještě světlo – teprve něco po poledni, na ulici bylo jenom pár lidí. Vrátil se proto do baru vypůjčil si jednu barovou stoličku. Byla docela těžká, ale stejně se mu podařilo mrsknout jí do výlohy klenotnictví, které stálo na druhé straně ulice. Několik lidí poblíž odskočilo, všichni kolem se otočili za tím neskutečným rámusem.
Klenotník z toho nebyl z rovna šťastný. Vyběhl ven, celý rudý vztekem a křičel: „Co si kurva myslíš, že děláš?“
V zápětí se ale rychle uklidnil, když si uvědomil, že na něj náš romantický hrdina míří devítkou. „Drž hubu a zalez dovnitř“
„Hele, klídek, nechci žádné problémy“ řekl nejistě klenotník když couval do svého obchodu. Šel za ním a zabouchl za sebou dveře. „Lehni si na zem, nebo tě odprásknu“
Následně vyprostil barovou židličku z hromady skleněných střepů, zvedl ji a začal s ní třískat do všech vitrín kolem. Ty se s hlasitým řinčením ochotně vysypaly a střepy padaly na zem spolu s prstýnky, náhrdelníky, přívěsky, hodinkami… hodinkami? „Chtěl bych si koupit hodinky, doporučil byste mi nějaké? Řekněme tak do deseti tisíc, víc si nemůžu dovolit“ řekl klidným hlasem.
„Prosím vás, vemte si co chcete, hlavně mě prosím nezabíjejte!“
Otevřel pokladnu a vytáhl poměrně slušnou hotovost. Mohlo tam být tak čtyřicet, padesát tisíc. „Vezmu si tyhle“ zvedl ze země hodinky s cenovkou 14.890.- „jsou sice trochu dražší, ale zamiloval jsem si je.“ Odpočítal z hotovosti patnáct tisíc a položil je na pult. Poté si hodinky nasadil na levou ruku, několikrát vystřelil do zbylých prosklených skříní a vyšel z klenotnictví. Venku už vůbec nikdo nebyl, jenom v dálce slyšel houkačky. Najednou se z vedlejší ulice vynořilo menší auto, za volantem nějaká blondýna. Vytáhl bouchačku, stoupl si na silnici a zamířil na auto: „Stůj“. Fungovalo to.
Vlezl do auta, blondýna seděla úplně bez hnutí a křečovitě svírala volant.
„Sundej si tričko a jeď“ přikázal jí.
„Co-cože?“ chvěl se jí hlas.
„Nevšiml jsem si, že bys měla na tom posraném autě značku, že jsi hluchá. Jsi hluchá?“
„Nejsem“
„Tak si sundej tričko a jeď, jestli teda radši nechceš umřít“
Blondýna poslechla, sundala si tričko, celá se třepala a brečela. Měla dobrou postavu.
„Dobře a teď jeď. Jeď, dělej!“
Jela. Míjely je tři policejní auta, s rozsvíceným majákem.
„Nemáš cigáro?“ zeptal se jí?
„Promiňte, já nekouřím“ vzlykala.
„Nevadí, pro tuto příležitost jsem si nachystal něco speciálního.“ Z vnitřní strany saka vytáhl dlouhé kubánské žváro, zapálil jej a začal bafat.
„Prosím, pane, nechte mě jít, můžete si nechat to auto, jenom mě nechte jít“
„Nechám tě jít, hned jak se pomilujem.“ Nahlas vzlykala, ale nebylo jí to nic platné. S bouchačkou u hlavy, v trávě za městem, za chvíli to měla za sebou.
„Skvělé. A teď vypadni.“ Blondýna spěšně nastoupila do auta, šlápla na to a byla pryč. V dáli už zase houkaly policejní sirény.
„Jo, pěkné to bylo“ řekl a s těmito slovy si strčil hlaveň do pusy a vystřelil.

„Žij každý den tak, jako by to měl být tvůj poslední“, to byla teda nejblbější rada, kterou mu kdo kdy dal.

- - -
http://motycka.blogspot.com