Smrt neklepe

Bylo to cítit ve vzduchu. Ten smutek. Všichni se sice smáli, ale sem tam na mne někdo pohlédl a hledal v mé tváři slzy. Nic takového u mě nenašli. Asi bych měl brečet. Měla by to být dojemná scéna plná soucitných obětí a hlavně slz. Můj obličej je jako z kamene.
Kráčíme v řadě. Lidé okolo mě se příliš hlasitě baví, příliš hlasitě se smějí a příliš dlouho hledají slova, kterými by se vyhnuli jakémukoliv sebemenšímu náznaku té „zprávy“. Jdeme domů. Ani nemyslím na to, kde všude jsme dnes byli jen proto, že tomu nikdo nechtěl věřit. Každý měl pocit, že to se prostě stát nemůže! Ale já se s tím smířil. Mlčím. Nic neříkám jen přikyvuji nebo se usmívám. Vše co řeknou já do minuty zapomenu. Na otázky odpovídám krátce, nebo vůbec. Už se mě ale skoro na nic neptají. Jen tak jdou a hovoří o sportu, o módě, o dětech, zkrátka o všem, co je z úplně jiné stránky než té, co plula okolo nás. Otírala se o všechny a bylo jen otázkou času, kdy to ten nejslabší nevydrží a začne se zdlouhavě ptát. Budou to otázky plny lítosti. Nechci. Budu slyšet, jak všichni zmlkly a budu cítit ty napnuté uši. Tak napnuté, že se div neodtrhnou od té hlavy a bezvládně neupadnou na rozpálený chodník.
Už jen chvíli a budeme doma. Už cítím tu útulnost až se zamknu v pokoji a nepopsatelná vůně, jenž se po něm rozlévá, mě uklidní. Budu ve svém útočišti. Ještě kousek. Teta se náhle zastavila. Asi deset krků od vchodu. Napětí v ní bublalo a její ruka mě strhla k sobě. Přivinula si mě k tělu a já se začal dusit. Tiskla mě k prsou a já se ne a ne vyprostit. Snažil jsem se. Napínal jsem ruce a cukal sebou. Ona si toho nevšímala a propukla v plačtivou přetvářku. Nikdy mě neměla ráda a právě tento den byl pro ní jak vyslaný z nebe. „Co budeš, ty můj chudáčku, co budeš dělat?“ kvílela a drtila mě nadále ve svém náručí. „Rozhodně se nebudu tisknout u tebe ty stará ochechule,“ hučelo mi v hlavě, ale má ústa se ani nehnula. Konečně jsem se dostal ven a zhluboka se nadechl. Všichni na mě hleděli. Vběhl jsem do baráku a běžel jsem až do pokoje. Klíčem jsem zoufale zamkl dveře a otočil se. Dýchal jsem jako o závod. „Jsem tu,“ ujišťoval jsem sám sebe „ je to v pořádku.“ Sedl jsem si na postel a chvíli jen stražil uši. Dveře bubnovali, jak do nich naráželi pěsti mích příbuzných. Pomalu jsem v tom nalézal jednoduché tempo. Nevědomky jsem pohupoval nohou a soustředil se na to stálé klepání. „Sem nemůžou, tady jsem jen já,“ usmál jsem se a lehl si na postel „jen já.“