Západ slunce, Labe a on

Už vidím tu pomyslnou cílovou rovinku. Běží asi o paži přede mnou. Už sice běžím asi čtvrt hodiny, ale dám ze sebe všechno. Spozoruje moje nové tempo. Taky přidá, ale ne moc. Kolem naší „cílové" značky proběhneme společně. Začne tleskat. Svalím se do trávy, už vážně nemůžu. On pozoruje projíždějící vlak, je vlakofil jen tak mimochodem. Pomalu jsem se posadila v trávě.
„To by byla pěkná fotka,“ podíval se na mě s úsměvem.
„To pozadí je pěkné,“ otočila jsem se na mírný svah za sebou. Vlak už byl pryč.
„Celá ta fotka by byla krásná,“ podíval se mi do očí s naléhavou prosbou. Chtěl říct to co vždycky. To že pro něj jsem dost hezká, ačkoliv si to možná nemyslím.
„Ach jo,“ vzdechnu jen a hodím s sebou zpátky do trávy. Chvilku jsem pozorovala tu bezmračnou oblohu nad Saským Švýcarskem, byla perfektně bez mráčku. Za chvilku mě znudila, po očku jsem se mrkla co dělá on. Stál opřený o strom a koukal na klidné Labe. Stál tam opřený jako model. Asi jsem vzdychla nad tou krásou moc nahlas, protože se otočil. Chvilku na mě koukal. Pak ho to asi přestalo bavit.
„Jdeme?“
„No, tak jo,“ přikývla jsem a ztěžka se zvedla z trávy. Běžet se nám nechtělo. Tak jsem se procházeli a bavili se o korupci v oblasti výstav psů. Dokonalá debata. Nejradši bych mu skočila kolem krku, ale nemůžu. Najspíš bych ho zahnala na útěk. Je plachý jako polní myš, tak proč mi někdy říká věci, které nechce říct nikomu jinému...
„Poběž,“ pobízí mě na posledním kilometru.
„Už,“ rozběhnu se těžkopádně. Nemám kondičku, co si budu namlouvat.
„Počkám na tebe tam,“ ohlíží se na mě a za chvilku mizí za zatáčkou. Len si leť. Po chvilce se však taky rozběhnu. Už ho vidím, sedí tam na balvanu a kouká po projíždějícím vlaku. Když mě uvidí široce se usměje. „A přece běží,“ poplácá mě po zádech když se zastavím o balvan. Protáhnu si nohy a plácnu sebou do trávy, když si všimnu, že se opět rozhlíží po krajině. Zapadá slunce. Nádherně se zrcadlí v Labi. Odraží se od oken domků a chatek na druhém břehu. Strašně romantické. A my tu sedím metr od sebe a nevšímáme si sebe navzájem. Kouknu na něj. Má zavřené oči. Ano, je krásný. Možná ne na první pohled, ale pro mě bude hezký pořád. No dobrá má nějaké vady na kráse, rovnátka, brýle, ale je chytrý, milý, hodný... Náhle otevřel oči. Kouká na mě. Odvrátím pohled. Cítím jak se mi do tváří hrne krev. Nekontrolovaně se červenám. Znovu si prohlížím kopce a kopečky na druhé straně Labe. Cítím jeho pohled. Neustále se na mě kouká. Co se mu asi honí hlavou?...
„Jsi krásná, ať si říkáš co chceš,“ ozvalo se najednou vedle mě. Leknutím jsem sebou trhla. „Promiň,“ usmál se.
„Právě jsem si říkala to samé o tobě,“ pohladila jsem ho po tváři...

A pak se má představivost rozplynula v Labi. „Tak pojď, přece tu nebudem kempovat,“ podával mi ruku, abych vstala.
„Však máme ještě čas,“ zvedla jsem se s jeho pomocí a upřeně se mu podívala do očí.
„Jdeme,“ zavelil a já cupitala za ním na intr. Jaká krásná idylka to mohla být...