Nová cesta

Všude se rozhostilo ticho. Po dlouhé době v sobě nalezl ztracený klid. Kolik nocí před tím vlastně probděl nad její fotkou? Už sám nevěděl. Odešla. Bez jediného slůvka vysvětlení zmizela. Proč? Nemohl si vzpomenout, co jí to tenkrát řekl, když se ho ptala, jestli jí má vlastně rád. Jen si vzpomněl na to jak ho její slzy zastuděli na tváři, když mu dávala poslední polibek. Co by jí na její otázku řekl teď? Byl si jistý tím, že by řekl, jak strašně moc jí má rád. Teď, když zmizela, mu to konečně došlo. Věděl, jak pozdní bylo jeho zjištění. Byla pryč. Odešla z jeho života a nechala jen pár slov: ..Chtěla jsem ti být oporou a přítelem, jenže ty o to nestojíš, chceš být sám ve své temnotě, jenže já takhle dál nemůžu…. Sbohem.
Sbohem. To slovo ho zastudilo. Věděl že nemá šanci nějak vrátit čas. Všechno zkazil. Hlavou mu probleskla vzpomínka na to, jak jednou, to zrovna prožíval krizi, se ho ptala co se děje, z jejích očí jasně cítil, jak moc by chtěla pomoci. Tenkrát jí odbyl. Myslel jen na sebe. Myslel, že ho chce jen litovat. Jenže její zájem byl opravdový, chtěla mu pomoci s řešením, být mu oporou.
Kdy mu vlastně došlo, jak zle se k ní zachoval? Pár dnů po tom co zmizela se jen litoval ,zase se zabýval sám sebou. Ale pak se něco stalo. Našel její vzkaz. Když odcházela, zapadl za skříňku. Našel ho, až když chtěl zahladit všechny stopy po té, co ho tak zle podvedla. Vzkaz. Těch pár slov napsaných v naprostém zoufalství. Najednou začal přemýšlet. A taky vzpomínat. Začal vidět jejíma očima. Chápal. Kolik bolesti, zklamání a příkoří si od něj musela zažít? Proč tolik ubližoval ženě, která ho milovala víc než vlastní život? Nevěděl. Nebyl důvod.
Pak trávil večery nad její fotkou a v duchu se jí do nekonečna omlouval. Prosil.
Nezapomene nikdy na ten prosincový den, kdy se vydal na služební cestu. A taky nikdy nezapomene na tu malou holčičku, co jí našel na ulici celou umouněnou a zmrzlou. Její oči prosili kolemjdoucí o smilování, ale ti zůstávali slepí. I on by jí málem přešel, ale pak se na ní podíval a ten výraz v její tváři ho zastavil. Prosila o trochu lásky. Když se jí zeptal, jak se jmenuje řekla, že Angel. Vzal jí s sebou na hotel, nechal pokojskou, aby jí vykoupala a pak jí koupil nějaké nové šaty. Vypadala opravdu jako anděl. Povídal si s ní. Vyprávěla mu, jak jí zemřela maminka, prý to bude pět měsíců. Žili ve starém, opuštěném domě, byli bez domova. Její matka si přála, aby Angel žila lépe než ona, ale už to nestihla.
Večer jí uložil do postele. Sám pak dlouho do večera seděl nad fotkou té, které tak ublížil .Zase nemohl spát. To výčitky mu bránily v tom klidně usnout. Najednou se ozval z Angelina pokoje křik. Běžel tam, bál se aby se té malé něco nestalo. Měla noční můru, rychle jí probudil a otřel slzy které jí stékali po tvářích. Prosila, aby neodcházel pryč, vzal jí tedy do náručí a ona usnula. Jak spala, díval se na ní a začínal chápat. Dostal novou šanci. Šanci znovu žít. Šanci dát někomu svojí lásku a právo na život. Dostal Angel.
Tak teď, po půl roce ,na to vzpomíná. Konečně má svůj vytoužený klid. Pochopil, co znamená nežít jen pro sebe. Pochopil, co znamená dávat a přijímat lásku. Už není sám. V pokoji za ním spí malá Angel.