Všední den

Byl srpen roku 2008. Krásný, horký, nevědomý. Takový… takový srpnový. Válela se a četla, opalovala se a kvetla. Přemýšlela nad nesmrtelností chrousta a nad tím, že zítra určitě zase přijde do práce pozdě, a on se jí vlastně docela líbil…Přemýšlela nad všemi těmi směšně všedními problémy lidí, ale občas si uvědomila, že je možná jinde a jiná než ostatní.
Ráda utíkala pryč od všeho, hlava plná myšlenek jí povznášela, unášela vzduchem jako balónek naplněný héliem, až se její nohy vlastně vůbec země nedotýkaly. Ráda lítala. Letadlem a taky z jednoho vztahu do druhého. Nikdy nic nedodělala do konce, byla prostě taková do větru.
Někdy dělala hlouposti, plakala a smála se. Přemýšlela, jak je asi těžké zabít člověka a naopak věděla, jak je lehké zabít něčí Já. Byla kreativní a vlastně neuměla nic, byla krásná, byla jiná, byla.
Jednoho dne z našich životů navždy zmizela. Nechci tu popisovat, jak k tomu došlo, najděte si to v srpnových novinách. Stoprocentně to bude na prvních stránkách, protože lidi prahnou po smrti, všechny je děsí a všechny jednou čeká. Možná jsou rádi, že tentokrát unikli oni. Nebo je to prostě zajímavější než vyměňování receptů na třešňovou bublaninu.
Co z toho, lidé umírají, řeknete si. Jenže já jí viděla. Viděla jsem jí, když umírala. Mluvila na mě a držela za ruku. Nikdy na to nezapomenu.

„Proč jsi tady?“
„Nevím, něco se stalo. Něco jsem zapomněla. Cítím se najednou tak hrozně nesvá, něco mě obklopuje a dusí. Nedokážu to definovat, pojďme pryč, děsí mě to.“
„Dej mi ruku.“

A tak jsme šly a vůbec né tunelem za jasným světlem… Šly jsme po chodníku, ruku v ruce, nad námi obloha barvy toho nejšedějšího odstínu šedé šedi. Přesně taková, z které bude za pět minut pršet zrovna, když sebou nemáte deštník. Šly jsme mlčky netušíc kam. Z mlhy vystupoval panelový dům. Zastavila se.

„Nechci.“
„Bude to jako dřív.“
„Ne, radši odejdu teď, shořím a nevyhasnu. Vždycky jsem nad tím přemýšlela. Víš, jací jsou, jací jste, jací jsme. Lidé, co jsou spokojení s málem, i když vlastně vůbec málo nemají. Mají toho mnoho, mají domy, mají byty, auta, svůj sladký život, jednou za rok jedou do Chorvatska na dovolenou. Myslí si, že mají vše, ale v mých očích nemají vůbec nic. Mají materiál, ale nemají idee. Jejich život nemá hloubku.“

„A ty si snad byla jiná?“
„Stejná, ale přece jiná, uvědomovala jsem si mnoho věcí.“
„A proč si to nezměnila, když si mohla?“
„Nemohla, neměla jsem odvahu. A proto teď zemřu, takový život pro mne životem není.“


Toho rána pršelo, nezavřela jsem okno a nateklo mi pod plovoucí podlahu. Nadávala jsem. Nebe bylo šedé. Volala jsem jí, jestli půjdeme plavat, účastník byl ale nedostupný.