Životní trať

Na okolních polích stály zástupy zčernalých slunečnic, které vzbuzovaly tísnivou atmosféru masového hrobu. Tam, kde nebyly (kdysi oslnivé) květy stály nizounké šiky velikého vojska – strniště obilí. Černá země s nimi tvořila ostrý kontrast až se dumajícímu pozorovateli zdálo, že snad není možné, aby byla země takto temná. Nad krajem se táhnou šedivá mračna, ostrý vítr rve lidem svrchníky – ha, kutálející se klobouk!, a míří přesně na pole vedle silničky. Z nedaleké zastávky právě odjíždí autobus. Lidé jsou ještě rozespalí a zima jim nesvědčí. Snaží se proto dostat co nejdříve do blízké vsi, kde na ně čeká práce. Jen děti příliš nespěchají. Proč? Není kam! Jak krásně by se teď pouštěli draci! Místo toho však musejí do lavic a přetopených tříd.

Hle, ořešák! Jako jediný už shodil téměř všechen letní šat a vyhlíží zimu připraven. Kolem něj se choulí zmačkané zahnědlé listí sloužící jeho dětem jako peřinka. Některé ořechy se dostaly na cestu a nemilosrdná kola z nich udělala štěrk, jiné napadaly do protilehlé brázdy netušíc, že budou také zničeny, ač později... Na pole ořešáky nepatří, dost na tom, že stojí jeden u krajnice!

Po nedávném děšti zbyly u svodidel kaluže a bláto. Lehounce a jednotlivě se teď na ně počaly snášet první sněhové vločky. Nebylo jich mnoho, ale dodaly tomu neutěšenému vzezření krajiny kousek naděje.

S ořechem na památku v kapse nyní zase blíž cíli – nádražní budova je již nedaleko. Dvě linky jdoucí stejným směrem, ze stejného důvodu a přesto dva samostatné, nezávistlé životy! Rezavé a rudé kameny pod nimi a kolem nich, ostře se rýsující sněhobílé patníky s černými čísly, hliníkové sloupky vedoucí elektriku, chlum s hradem na obzoru. Pravidelný rytmus zvěstující příjezd a odjezd.

Z vyvýšeného náspu se naskytl nový úhel pohledu – zlaté lány kukuřice, jabloňový sad, sedlové stříšky vzdálených domků... Prudce se zvedající vrch na obzoru obléhaný vodní hladinou barvy rtuti – obraz jezer, vzpomínka na setkání s pařáty utonulých stromů, které nyní slouží kormoránům jako vyhlídkové věže při lovu i jako místo k odpočinkou. Jílovitá pěšinka (zanechá stopy na podrážkách), další ostrý kontrast s ocelovým nebem a jasně zelenou vojtěškou po obou starnách cestičky.

Hlášení o zpoždění – jak krásně typické, když člověk spěchá! Nebýt chladného větru a časné hodiny, bylo by prodlení přípoje téměř vítáno. Ostrý svištivý šepot v rákosí a chvějící se rudé šípky, prolétající hejno holubů, zvuk vzduchovky ze vzdálené vinice, přibližující se traktor, jenž postupně mění srnišťovou armádu v oraniště. Malinký kousíček bleděazurového nebe ve škvíře mezi mraky. Další zapraskání v amplionu, další proud slov bez emocí. Blíží se konec čekání. Další prvidelný dusot kolejnic, další skřípění brzd – až uši zaléhají. Nový proud anonymních tváří – vážných i usměvavých, ale nemračí se nikdo. Poslední hltavý pohled kolemdokola, „Dobrý den!“ panu průvodčímu, místo u okna, odsunutí bedýnky místních hroznů sladších než mošt a nabídka teplého čaje od protisedící paní, jež je s velikými díky a pohnutím odmítnuta. Lehké drcnutí, zvuk otáčejících se kol a následné klap, klap pražců... Příjemný den pro cestu vpřed!