ZKOUŠKY KAMARÁDA CLIFTONA

Všechno to vlastně začalo tím, že si Clifton zkoušel v prázdném bytě, který jsem mu půjčil, protože bydlel na ubytovně a chtěl udělat dojem, jak by sbalil dívku, kterou si na večer pozval. Jelikož, to byla v jeho pětatřiceti letech první známost, která s ním vlastně vůbec kdy promluvila, chtěl si udělat takovou zkoušku. Bál se, že neuspěje a chtěl mít všechny situace pevně pod kontrolou. S imaginární osobou tak vedl monologicky imaginární dialog. Zkoušel, jak by se zachoval, kdyby se dostali k líbání… Ano byl naivní. Anebo kdyby se dostali… ano byl naivní. Takže se jí zkoušel opít. Ale aby zjistil, co vlastně takové pětadvacetileté děvče snese, opíjel tak vlastně sebe. Nalil sice dvě skleničky, ale jelikož to musela být zkouška, jak se patří, opravdová generálka, obě dvě sklenice vždycky sám vypil. Pak však imaginární dívce podotknul, že moc pije. Ještě před příchodem dívky, se opil do bezvědomí a tak své první rande s dívkou prožil v prvním stádiu vývoje člověka. Myslel jsem si, že je k dalšímu experimentování poučen, a že to bude pro něj poslední zkouška a nestane se, že by něco podobného opakoval. Jenže začali takzvané „oprašovačky“. Když jsem ho vzal na reportáž o závodu plachetnic, přistihl jsem ho na záchodě v restauraci, kde jsme obědvali, zkoušet si pohovor s budoucím zaměstnavatelem. Chtěl nastoupit do prodejny parfémů, aby prý ušetřil za jejich kupování a aby tak celoročně voněl. Pan Raesbeep, který ho chtěl zaměstnat na částečný úvazek, kouřil, což Clifton neměl rád. K dokonalé iluzi zkušebního simulovaného dialogu vedeného jednou osobou si Clifton zapaloval cigarety a vyfukoval sám na sebe jejich kouř, tím že vše foukal proti zdi. Podařilo se mu, však propálit na ubytovně spolubydlícího deku. Pak si však okamžitě začal zkoušet, jak se bude spolubydlícímu omlouvat. Ale jelikož byl jeho spolubydlící opravdový rváč a nenechal si nic vysvětlit, rozmlátil si Clifton hlavu o umyvadlo, které tím spadlo na podlahu a rozbilo se. Pak si cvičil omluvný dialog s ředitelkou ubytovny. U toho jsem sám byl. Clifton celou dobu mlčel, že prý ho ředitelka nikdy nepustí ke slovu a že omluvy prostě nepřijímá. Na tento princip přípravy si Clifton tak zvyknul, že si připravoval i jak povede rozmluvu s matkou, kterou dva roky neviděl. A protože je jeho matka velmi pohostinná, přežral se sám doma kaviárových chlebíčků, ty ona dělá nejraději. Ještě mi dluží dvě stě dolarů, které jsem mu půjčil na kaviár. Bál se prostě, že ho nějaká situace zaskočí a nebude si umět v dané chvíli poradit. Celá jeho éra neúspěšných zkoušek byla dovršena markýrovaným dialogem v tramvaji. Clifton si zkoušel za plného provozu mezi cestujícími rozpravu s revizorem, který ho přistihne, jak nemá označenou jízdenku. Clifton smyšlené postavě chvíli nahlas oponoval, že nemají ve strojku na lístek dost inkoustu k označení. Potom nadiktoval číslo občanky a pak si vlastně sám sobě zaplatil pokutu. Věnováním se zkoušky chování k revizorovi si však opravdu zapomněl označit svojí jízdenku v tramvaji, a když přišel opravdový revizor, nebyl Clifton vůbec překvapen a celé pokutové řízení odbavil během tří minut. Rovnou mu řekl: Pište si. Nadiktoval číslo občanky a vrazil mu padesát dolarů. Slušně mu potom poděkoval, že prý je to skutečný revizor podle lidských představ. Ještě před tím, než revizor přišel, zavolal řidič tramvajové soupravy na psychiatrii, že už mu tam dvacet minut jede přes celé město nějaký utečenec z blázince, ať si pro něj přijedou. Jelikož to byla jedna z mála situací, kterou neměl Clifton předem vyzkoušenou, selhal. Na Náměstí svornosti nastoupili dva muži v bílých pláštích a Cliftona zabavili. Ještě dostal vrácenou pokutu, protože psychiatrie opravdu uznala, že je duševně narušený a pokuta mu byla zaplacena ze zdravotního pojištění. Alespoň mi tak mohl zaplatit část splátky za kaviár. Nechali si ho tam měsíc. Dokonce dostal výpověď i s ubytovny, když se tam čtyři týdny neukázal. Půjdu ho navštívit. Za pár dní ho pustí. Potřebuji s ním probrat jeho budoucnost. Už mi je opravdu neobtíž a přestává mě bavit mu pořád pomáhat. I ty věci z ubytovny mu musím přinést já. Nikoho nemá a jeho matka žije až v Severní Karolíně. Vypadá to, že už se ho nezbavím…