Maminka, "sádrová nožička"

MAMINKA, „SÁDROVÁ NOŽIČKA"


„Tak fajn, jedeme na dovolenou ke kamarádovi Petrovi, co vede penzion v Jizerských horách ! Už tam takhle jezdíme pár let, někdy v létě, a někdy zase v zimě.
„Jen jestli se na ty lyže ještě postavím...“
„Naposledy to bylo tehdy, když jsem byla ještě svobodná ! Pracovala jsem tenkrát ve fabrice, která měla svojí podnikovou chatu. Kamarádi z práce, holky i kluci, všichni jme na ni jednou v zimě vyrazili...“
„No jo, to ale bylo před patnácti lety...páni, to bude průšvih, až mě moje dvě ratolesti uvidí ! Řeknou si, že máma je pěkný motovidlo ! No tak ať, jedeme se přece bavit a ne oslňovat bůhví jakými výkony...že !“
„A kamarád Petr ! Stejně by mě zajímalo, když je rodilej Pražák, proč skončil tady, v Krušných horách ? Ale pokaždé, když sem přijedeme je na něm vidět, že je tady spokojenej !
Je tu ale hezky a toho sněhu, to se holky vyřádí, kočičky moje zlatý...po tom mumraji v Praze ! Úplnej balzám na duši !“

Tohle všechno se honilo hlavou čtyřiatřicetilété Mirce z Prahy, matce dvou dcer, čtyřleté Karolíny
a šestiapůlleté Pavlíny.
Cesta v autobusu, který zajistil jeden z kamarádů, ubíhala rychle a děti ani nebyli moc otrávené její délkou. Všichni se znali už z jiných společných akcí, byli dobrá parta, spolužáci jejího muže se svými rodinami. Vždycky obsadili skoro celý Petrův penzion a jen málokdy některý z pokojů zbyl pro cizí lidi...
Tentokrát ale přece jen dva pokoje musel Petr obsadit cizákama, vydělávat se musí !
Ale nikomu to moc nevadilo.

Mirka vybalila sobě i dětem a manželovi a rozkoukávala se po okolí...
„Teda, tolik sněhu !“ Obrátila se k manželovi a povídá: „Ty, sice jsem si vzala ty historický lyžáky, lyže taky mám, ale jestli se na ně postavím, to nevím. To bude pěkně blbý, až zejtra začnu balancovat jako malý dítě a všichni na mě budou koukat, jako na neadrtálce !“
„Hele, Alenka mi říkala, že mají předplacenou permanentku na sjezdovku tady kousek od penzionu. Jedou tam dneska po večeři. Ta sjezdovka je prej pěkně osvětlená, víš.
Postaráš se o holky?
Chtěla bych to zkusit, jestli se vůbec na těch lyžích udržím. Budu si tam někde stranou jen tak polehoučku trénovat, jak se obrátit a tak...pohlídáš je ?“
„No jo, tak jdi, ale nepřeraž se prosím tě, teprve jsme přijeli...“
„Tak a teď všichni na večeři ! Jo, Petr říkal, že nás není tolik, abychom obsadili celý penzion, a tak prý je tu pár cizích a dvě ženský budou sedět s námi u stolu. Jen abys o tom věděl.“
Stačila špitnout Mirka a už popoháněla děti na chodbu a dolů do jídelny, tedy společenské místnosti, kde měla být večeře.
Chtěla co nejdřív vyzkoušet, jestli se ještě zvládne postavit na ty lyže.
Mirka už se před tímhle rozhovorem s manželem, domluvila s Alenou, manželkou jednoho z jejich kamarádů na tom, že jí půjčí pořádný lyžařský boty. Přezkáče, které Mirka ještě nikdy na nohou neměla...

Šéf penzionu, kamarád Petr se nabídl, že je všechny po večeři ke sjezdovce odveze autem.
Za hodinu zase autem přijede, aby je vyzvedl. Jen tak mezi řečí připoměl, že pod sjezdovkou má maringotku s občerstvením jeho kamarád, tak kdyby někomu byla moc velká zima, groček je v dosahu !
Stačí se jen zmínit, že patříme k Petrovi a že jsme jeho kámoši...Všechno bylo domluvený a sjezdovka vypadala opravdu báječně. Osvětlení jako ve dne, prostě paráda !
Všichni se jako banda rozjívených dětí vyvalili z Petrovy dodávky těsně u vrcholu sjezdovky.
Její začátek byl totiž hned u silnice, a Péťa jen stačil připomenout: „Za hoďku jsem tady !“ Ale nikdo ho už moc nevnímal, a hurá na svah !
Mirka po očku koukla dolů pod svah, jestli tam ta maringotka, o který Petr mluvil, opravdu je, jakoby v předtuše, že ji dnes velmi důvěrně pozná...

Tak trochu nesměle popošla kousek vedle sjezdovky, kde stála už jen jen Alena. Všichni ostatní na nic nečekali, nandali lyže a fičeli po sjezdovce dolů. Alča viděla, jak |Mirka zápasí s upoutáním bot – přezkáčů – na lyže, a tak jí raději pomohla. Konečně Mirka vypadala, jako řádně ustrojený a vybavený lyžař. Hrdě se postavila a chystala se dokázat sama sobě, že není úplně ztracený případ !
„Alčo, já si tady vedle sjezdovky pomaloučku bokem ke svahu sejdu dolů, a tam si budu jen tak polehoučku zkoušet, jestli ty lyže budou cvičit se mnou, nebo já s nima, jo ? Uvidíme, kdo vyhraje !“
„Jasně, ale dej pozor, ty přezkáče jsou fakt jiný, než ty normální boty, víš .“
„Jo, dobrý já vím !“
„JAUVAJS !! Kruciš, něco mi křuplo v koleni, sakra..! Chtěla jsem se jen otočit proti svahu a noha s lyží zůstala zabořená ve sněhu, Alčo ! Vtip je ale v tom, holka, že koleno se točilo furt a pak to tak divně křuplo! Páni, to je ale bolest !“
„No, tak o tomhle jsem právě mluvila, Mirko !“ Dodala Alena...
„Aleno, co mám teď dělat, já dolu pod tu sjezdovku asi nedolezu a Petr přijede až za hodinu !
Počkej, co to říkal ? Že v tý maringotce mají groček , že jo ? Hele , Alčo, jdi jezdit a za hodinu mě vyzvedněte v tý maringotce, já se tam nějak dohrabu a budu v teple. Noha si odpočine a bude to dobrý.“
„Přeci kvůli mně neprošvihneš hodinu ježdění, máš to zaplacený. Sundám lyže a po jedný tam doskáču. Tedy, jako skákání to vypadat zrovna asi nebude, ale když budu tý bolavý noze ulevovat, tak to dolu slezu. Jen na mě potom nezapoměňte...!“

V dálce pod svahem se v umělém světle nejasně rýsoval obrys azylu, maringotky, ke které se Mirka pomaloučku a s občasným bolestivým zasyknutím blížila. Sice vůbec nevěděla, co bude tomu pánovi, co tu maringotku vlastní vyprávět, ale je fakt, že se moc těšila, až si sedne.
A to jí pohánělo v jejím snažení, dobelhat se na místo určení.
Konečně ! Dveře maringotky byly otevřené dokořán a vycházelo z ní světlo.
Blízkost vytopené místnosti a čehokoliv, na čem se dá sedět, dodalo Mirce odvahu a nakoukla dovnitř.
Málem se nestačila uhnout něčemu, co strašně rychle vyběhlo kolem ní ven ze dveří...!
„Páni, to jsem se lekla ! Čípak jsi ? Takovej hezkej pejsek...!“
Z maringotky vyskočil jako neřízená střela jezevčík, a začal pobíhat kolem Mirky a očuchávat jí.
A protože Mirka měla odjakživa respekt před každým psem, dodávala si ovahy tím, že na něho mluvila. Co kdyby se rozhodl, že nemá co nakukovat do doupěte jeho páníčka a zakousnul by se jí do nohy ? Třeba !
Zůstala nehnutě na místě, dokud jí neprobral z jekési momentální ztuhlosti milý, i když trochu křaplavý a syrový hlas.
„Madam, neměla by se vaše maličkost prohánět po sjezdovce ?“
Mirka sebou trochu trhla a otočila se za hlasem.
„No, to máte pravdu. Víte, já bych ráda, ale postavila jsem se skoro po patnácti letech před chvílí na tyhle lyže, poprvé v přezkáčích. No a při prvním pokusu, udělat něco jako jako otočku ke svahu, se ozvalo v koleni takový nepříjemný křupnutí a bylo to !“
„Jediný, co jsem zvládla je to, že jsem vyloženě dolezla sem k vám. On Petr z penzionu tady kousek od sjezdovky říkal, že se znáte. A prej když budeme něco potřebovat, než pro nás přijede, tak se na vás můžeme obrátit...tak nějak to říkal.“
„Kamarádi mají zaplcený permanentky na sjezdovce a tak za hodinu nás tu má Petr všechny vyzvednout a dovézt zpátky do penzionu.“

„Jo, Petra znám, hodnej kluk. Sice Pražák, ale docela dobře sem zapadnul. Lidi ho tu mají rádi.“
„Tak vy patříte, paninko, k těm jeho kamarádům, co k němu z Prahy pravidelně jezděj i s dětma, že jo ?“
„No, to jsme my v celý svý parádě. To je váš pejsek ?“, zeptala se Mirka.
Asi tak padesátiletý rodák z hor, zachumlaný do něčeho, co vypadalo jako pořádně tlustý vaťák, začal pomalu vystupovat po třech schůdcích maringotky, trochu se pootočil a s úsměvem na zarostlé tváři odpověděl:
„Jo, ten je můj.“
„A jak je starej? Já když jsem dorazila až k maringotce, tak on z ní vystřelil tak rychle, že jsem se ho fakt lekla..“
Snažila se dál udržovat rozhovor Mirka, a najednou měla pocit, že se ani nemusela moc snažit...Hovor byl srdečný a plynul si tak nějak, jako voda v řece, mile, upřímě a ona se začínala cítit moc dobře.
Strach a obavy z toho, jak cizímu člověku říct: “Je mi zima, milej pane, Petr říkal, že si tu můžu dát groček a zabydlet jednu prázdnou židličku a chvíli votravovat...!“, tak ten strach úplně zmizel.
Přesto si v duchu říkala: „Tenhle pán má taky své starosti a já mu lezu do kšeftu!“
„Maringotka je tady, podle slov Petra, vlastně něco jako kantýna pro lidi, co potřebují občerstvit pod sjezdovkou. Tomuhle milýmu pánovi patří nejen maringotka, ale i ten vlek, co je vedle ní..
Je to jeho práce, jeho obživa.“
„A teď ho tady otravuje nějaká turistka z Prahy ! Ještě že ho na nás Petr upozornil a udělal nám,
jak se říká, dobré jméno !“
Mirka byla od přírody ukecanej tvor a vyrostla na malém městě v Jižních čechách.
Její upřímná povaha a maloměstská vstřícnost, ta jí vždycky pomáhala v navazování kontaktů s úplně cizími lidmi. Je fajn poznávat nové osůbky, povídat si s nimi a třeba je už nikdy nepotkat,
jen tak...
Měla pocit, že je to tak správně...
Manžel jí kvůli tomu říkal, že je přízemní a že se to nehodí a že každej hned pozná, že jí čouhá sláma z bot ! Ale Mirka si v duchu říkávala, že kdyby jí někdo chtěl tuhle vlastnost odnaučit,
ukrojil by s tím i část jí samotné a už by nikdy nebyla celá, už by to nebyla ona sma...!
Uslyšela, jak jí majitel jejího dočasného azylu odpovídá na otázku co mu položila – jak je starý jeho pejsek -, a zatoulané myšlenky se znovu pomaloučku vrátily zpět do maringotky akorát včas, aby reagovala na pozvolna plynoucí rozhovor...
„No, tak mladej už zase není ! Spíš je to tak trochu pán v letech. Když to budete počítat na jejich, psí léta, je mu tak nějak asi sedm let. V přepočtu na lidský léta, to je, krát sedm..takovejch devětačtyřicet. Říkám, statnej padesátník, ale divokej von je, to máte pravdu. Někdy blbne a dovádí, jako pominutej...“
Jezevčík pobíhal střídavě z maringotky ven a zase nazpátek, a sem tam se kamarádsky otřel o Mirčiny nohy, na znamení důvěry.
„Aspoň že nebudu psím zákuskem !“ Prolétlo Mirce hlavou při posledním projevu přátelství psíka, ale zároveň pokukovala po nějaké židli. Noha začínala vypovídat službu a bolest byla čím dál tím větší.
„Mohla bych vás poprosit o azyl, než pro nás Petr přijede ? Nevím, co se mi s tou nohou vlastně stalo, ale začíná mě pěkně bolet. Můžu vám zabrat tuhle židli ?“
Mirka sklouzla pohledem k levé straně místnosti, kde byla opřená židle. Notně opotřebovaná, ale přece jen židle!
V jejím pohledu majitel postřehl nevyřčenou touhu, za každou cenu si sednout...
„Ale vždyť vidím, že sotva stojíte ! Sedněte. Dáte si grog ?“
Z Mirky jakoby spadnul velikej balvan a rozpovídala se naplno.
„Jasně, Petr říkal, že děláte dobrej groček a tím já nepohrdnu. Přeci tady nehodlám umrznout a vůbec, jsem tu na dovolený a to se může, ne ?“


Pán jí podložil bolavou nohu ještě stoličkou bez opěradla a Mirka si lebedila. Žvatlala a prostě si
to popíjení gročku užívala. Hodinka utekla jako voda. Mezi hovorem pán zavolal Petrovi, že až pojede pro osazenstvo z penzionu, ať se staví pod svahem, že tu pro něj má ještě překvapeníčko v pobobě jednoho maroda . Všechno bylo zařízeno a Mirka si mohla užívat družného hovoru.

„Tak kde mám toho maroda ?“ Ozvalo se najednou u schůdků maringotky, kde stál Petr.
„A jéje, to jsi ty Mirko ? Tak to sis moc nezajezdila ! A bolí to hodně ?“
Mirka se snažila na bolavou nohu postavit, a v tu chvíli se ozvalo tlumené, avšak bolestivé zasyknutí...
„Mám pocit, že po svejch asi nedojdu ani k autu, Petře.“
Hlesla Mirka.
„No tak holka polez na záda a já tě k autu holt odnesu...“
Petr se narychlo rozloučil s kamarádem z maringotky a otočil se zády ke vstupním schůdkům.
Mirka se neohrabaně doploužila k přistavenému „odnosu“, tedy k zádům Petra.
Pevně objala rukama jeho krk, poděkovala letmo pánovi za groček a poskytnutou pomoc a už se nesla.
„Teda holka, nejsi žádný peříčko, snad tě k tomu autu donesu !“
Petr funěl a Mirce se zdálo, že se s ní čím dál tím víc snáší k zemi, a že jí už už pustí ze zad do sněhu.
Najednou se večerní mlhou, která se na kraj snesla, když byla Mirka v teplíčku maringotky, rozezněl hurónský smích.
„Tak ty jsi Mirko dneska začala a zároveň skončila, co ? To bude mít Pavel radost !“
V tu chvíli bleskly hlavou Mirky poslední slova jejího manžela, aby se nepřerazila.
Někdo se zeptal: „A bolí to hodně?“
„Podle mého bude mít Mirka natažený vazy v koleni, slyšela jsem, jak jí v něm křuplo!“
Vložila se do debaty ostatních kamarádka Mirky Alča a zeptala se:
„Můžeš na tý noze stát, Mirko?“
Petr už se dobelhal těsně k autu, a Mirka, která se sesula z jeho zad, opatrně našlápla na bolavou nohu. Jak došlápla, byla její reakce na bolest, která jí projela kolenem, daleko výzarnější, než před tím v maringotce.
„Do pihele tmavýho, a je to v pytli, bolí to mrcha víc a víc !“
Manžel Alči napůl s úsměvem a napůl s obavou jen hlesnul:
„Ajajaj, to bude na sádru !“
V chumlu kamarádů začala debata na téma, to už jsem jednou zažil u kamaráda a bla bla bla...
Mirka vyděšeně poslouchala. V tom si jí všimla Alča a začala ostatní krotit.
„Ještě nebyla u doktora a ještě nevíme, jestli jí to do rána oteče, nebo ne, a vy už jste každej hned odborník, na slovo vzatej ! Nechte toho, nebo se Mirka strachy ani rána nedožije, vy pitomci !“

Partou lidí se prohnalo něco jako souhlasné zahučení a potom se všichni namačkali do přistavené Petrovy dodávky.
Za okamžik se auto pohnulo směrem k penzionu, teplu, druhé večeři a také k nic netušícímu manželovi Mirky.
Petr mu totiž zatím neřekl, než pro ostatní odjel, kdo že si to způsobil úraz.
Cestou si Mirka dávala v hlavě dohromady to, co řekne manželovi. Už ho slyšela, jak říká:
„No, to sis tedy vybrala tu nejlepší chvíli na to, aby sis pochroumala nohu ! Co já tady sám s dvěma dětma ? Všechno potáhnu sám ! Výlety, sáňkování a večer koupat a tak všechno...kruci !
To je teda dovolená !“
Ale přistihla se, jakou z toho má škodolibou radost ! Prostě tejden pohodička, flákáníčko....jo, mňam !
„Asi nejsem dobrá máma, když si tohle přeju, ale fakt jsem tohle potřebovala !“


V běžném životě totiž Mirčin manžel moc doma nepomáhal. Někdy si připadala, že je na všechno sama. Jeho rodiče byli fajn, ale oba ještě pracovali. Děda ve vyšší funkci, babi v kanceláři.
Moc se jim nechtělo, stylizovat se na plný úvazek do role babičky a dědečka.
Mirčiny rodiče bydleli daleko od Prahy v jižních Čechách. Tam děti trávili celé prázdniny, na zahradě u lesa, ale to, co vídávala Mirka u svých kamarádek v Praze, to to nebylo.
Například nezažila nikdy, aby si babi s dědou vzali děti k sobě každý víkend, stačilo by aspoň ob jeden víkend !
To vídávala u svých kamarádek ! A bylo by to fajn, protože od doby, co jsou s mužem spolu, nebyli tancovat, nebo sami bez dětí, vyjma prázdnin, které děti tráví u jejích rodičů a tak.
Jen asi jednou byli v kině. Babi hlídala a po kině zase hned odjela do svého bytu. Taky hlídala holky pár hodin, když se s manželem sešli u jednoho z kamarádů na pečení prasátka, a to bylo asi třikrát.
Měla pocit, že pro samé starosti a z nedostatku času, kterého by měli mít víc sami pro sebe, se jejich manželství dostává někam jinam, než oba na začátku chtěli.
Nepříjemné zaškubnutí, které Mirku torpédovalo trochu dopředu a potom zase dozadu jí připomnělo, že dorazili k penzionu.
Když se všichni vysoukali ven z dodávky, pomohl jí Petr vylézt ven. Ostatní už se vtlačili dovnitř, do tepla penzionu.
Noha zřejmě začala otékat, a pohyb byl pro Mirku ještě složitější než u maringotky.
„Ty nemůžeš skoro chodit, viď ?“
Petr právě zamykal dodávku. Viděl, jak všichni zalezli do budovy, ale Mirka se opravdu pomaloučku sunula ke vchodu. Popadnul jí, jak se říká pod křídlo, tedy pod paží, a pomaloučku jí vedl dovnitř.

První kroky všech vedly do společenské místnosti, kde se večer sedávalo, pilo, hrálo na kytaru a zpívalo pokaždé, když se jelo k Petrovi na dovolenou.
„Heleďte bando, nezapoměli jste na maroda ?“ Petr, známý svou bezprostředností zahulákal na celou společenskou místnost.
„To je to fakt tak zlý ?“ Alenka se hned hnala pomoct.
„No, asi to oteklo a nějak to koleno už vůbec nemůžu ohnout, Alčo“
„Tak hoši, uděláme Mirce pěkný posezeníčko, jednu židli opřít o zeď a druhou podložíme bolavou nožku !“
Zavelela Alča.
Ostatní přistavili pohodlnou židli opěrátkem ke zdi a bokem k ledničce, která vévodila stěně vlevo od vstupních dveří, a dělila prostor mezi vstupem do místnosti a dlouhým stolem.
Večer u tohoto stolu bylo příjemné posezení. Když děti všech zůčastněných usnuli, sešli se tu dospěláci a bavili se.
Na to se vlastně všichni nejvíc těšili.
Trochu si odpočinout od denních starostí a od dětí, které spali o patro výš.
Hrálo se na kytaru, povídalo o tom, co se komu přihodilo od doby, co se naposledy spolu viděli, bylo to prostě fajn !
Mirka doskákala k přistaveným židlím, usadila se jako na trůnu, bolavou nohu uvelebila na podnožce, tedy druhé židli a cítila se jako královna. Všichni kolem ní začali poletovat, Alča sehnala od Petra z kuchyně led v pytlíku a ručníky na obalení. Petr jí donesl salám a chleba, něco jako druhou večeři. No prostě boží !
„Alčo, nemohla bys dojít pro Pavla, abych věděla, jestli uložil holky?“
„Než jsme odjížděli, tak večeřely, to jo, ale chci jen vědět, jestli je všechno v pohodě ?“
„Jasně, dojdu tam.“ Reagovala Alča.
„A taky musím udělat kontrolu těm svým rošťákům !“
Najednou se Mirce zastesklo po dětech a taky už chtěla mít za sebou tu sprchu od manžela.



Kdo neukládal děti v prvním patře ke spánku, ten seděl dole s Mirkou a zábava se začala rozjíždět.
Přidal se i Petr, taky se těšil na pokec se starými známými, přes den to byl fofr, ubytování a potom ten výlet na sjezdovku, moc si zatím popovídat nestačil.
Ve dveřích se objevil Pavel, Mirky manžel. Kyselý obličej prozrazoval jeho náladu. Kluci a holky z party si ho hned začali dobírat:
„Tak taťko, je to na tobě ! Tvoje drahá polovička ti teď moc nepomůže ! Starost o dětičky máš na triku jen ty sám a samotinkej ! Střídání stráží hochu, těšíš se ?“
A se smíchem prstem ukazovali za ledničku, kde vévodila Mirka.
Pavel došel až k Mirce a zasyčel: „To ti pěkně děkuju !“
„Ale ber to z tý lepší stránky, apoň si holek víc užiješ. Doma je vidíš jen večer, když je ukládáme.“
„A jak je mně, na to se nezeptáš ?“
„Říkal jsem ti, abys na tu sjezdovku večer nechodila, když to neumíš. Jak jinak to mohlo
dopadnout !“
„Teď abych namísto povídání s kamarádama, který jsem tak dlouho neviděl, dělal mámu i tátu !
Z celý dovolený budu mít houby ! No a co se ti vlastně stalo ? Proč máš tu nohu obalenou ručníkama ?“
Mirka mu všechno vylíčila, jak se jí úraz stal.
„Víš, ono to začíná nějak nepříjemně otékat, ta paní, víš, jedna z těch dvou cizích osob, co s námi budou sedávat při jídle u stolu, tak ta má auto a říkala, že by mě ráno vzala do Tanvaldu do nemocnice, aby se na to podíva doktor.“
„Jaká paní?“ Nechápavě se zeptal Pavel.
„Ta, co byla se svojí kamarádkou u našeho stolu při večeři.“ Vysvětlovala Mirka.
„No, jak Petr říkal, aby obsadil celý penzion, že je tu pár lidí, mimo naší partu a tohle jsou dvě kamarádky z Prahy, které budou vždycky sedět s námi při jídle, víš.“
„Uvidíme ráno, jak ta noha bude vypadat. Když tak tý paní přidáme na benzín, já ohlídám děti a jí poprosíme, aby tě tam odvezla.“ Hodnotil situaci Pavel.
„ No, Pavle, ono jde o to, jestli to vůbec půjde. Petr říkal, že cesta do Tanvaldu není moc průjezdná. On o tom něco ví, protože jezdí do města pro zásoby.“
„Taky říkal, že ta paní se jmenuje Jana a je taky z Prahy, jako my.“
„Ty si nepamatuješ, že mi u večeře taky říkala, abych na tu sjezdovku večer nechodila ? Přeci mi radila, ať počkám do rána, až bude světlo. Jako kdyby věděla, co se stane...“
„Víš, ona ta Jana, ona je něco jako senzibil ! Předpověděla prý zemetřesení v devadesátém čtvrtém roce, co bylo v Los Angeles ! To mi říkal Petr. Zná prý obě ty paní už dlouho.“
„A podle toho, jak o nich mluvil, budou to fajn ženský. Jo a na lyžích prý jezdí jako čertice ! A to je jim okolo padesátky, oběma !“

Hned, jak to Mirka dořekla, věděla co přijde ! To byla totiž voda na Pavlovo mlýn !
Už když na hory vyjížděli, bylo mu proti mysli, že Mirka vždycky, když jedou v zimě k Petrovi do penzionu, jezdí s dětma jen na saních. Říkal jí, že je to ponižující a má to špatný dopad i na děti, když vidí, že ostatní rodiče jezdí na lyžích a jejich máma to neumí. Marně mu Mirka vysvětlovala, že u nich v rodině bylo pět dětí a on že byl jedináček. Jemu rodiče mohli koupit lyže a potřebnou výstroj. Ale rodiče Mirky bohužel tuhle možnost neměli. Pavlovo ego bylo i tak poníženo tím, že jeho žena je kopyto !
No a teď, když navíc neposlechla jeho radu, aby večer nechodila na sjezdovku !!
Mirka moc dobře věděla, co bude mít na talíři ještě hodně, hodně dlouho !!
Zábava v místnosti se zatím rozproudila. Ale když se Mirka podívala na Pavlův znechucený obličej, neměla odvahu ani hlesnout. Pavel si šel sednout ke stolu, kde kluci hráli na kytaru, aby se zapojil a Mirka se cítila na svém trůnu jaksi opuštěná.
Občas směrem k její židli ostatní prohodili nějakou tu vtipnou poznámku, kterou se snažila stejně vtipně odpinknout, ale nebylo to ono ! Pohledy Pavla od stolu k ní byly stejně vyčítavé, jako před chvílí, během jejich rozhovoru.

Asi tak po hodině poprosila Mirka Pavla, aby se šel podívat na děti, jestli klidně spí. A světe div se !
Pavel se rozhodl jít do hajan. Na otázku, jestli Mirka už půjde taky, dostal negativní odpověď.
Odkráčel s načuřeným výrazem, kterým, jako kdyby Mirce říkal: „Tos přehnala!“
Sotva ale odešel, přišla k ní Alča.
„Ty, Mirko, Pavel vypadal pěkně naštvaně, když si ho kluci dobírali, co ?“
„Já vím, mě to dával taky pěkně najevo. A že jsem teď nešla s ním nahoru spát, tak to mi asi taky jen tak neprojde ! Stejně bych jenom skuhrala v posteli, že mě to bolí a tady s váma na to nemám čas myslet. Okolo holek teď jaksi pobíhat nemůžu, že, tak si holt bude muset konečně jednou poradit sám.“
„Já osobně jsem přijela za kamarádama a chci se bavit a užívat dovolené.“
„Kluci, pojďte mi tady s tím opuštěným marodem helfnout !“
Jindy dost tichá Alča opět zavelela směrem k bavícímu se osazenstvu u stolu. A za chvíli už byla Mirka i s jejím dočasným trůnem blíž centru dění. Zpívala, povídala s přáteli o tom, co se dělo mezi tím, co se neviděli, prostě pohoda.
Celý týden její manžel pomáhal dětem ráno se vstáváním, vymýšlel pro ně denní program a nedobrovolně přebral za Mirku každodenní péči o jejich dvě dcery.
Hned následující ráno po Mirčině úrazu ji paní Jana odvezla svým autem do nemocnice v Tanvaldu, kde Mirce zjistili, že má v levém koleni natažené vazy.
Mirka dostala slušivou sádrovou „TRUBIČKU,“ tedy sádru od horní části stehna, počínaje hýžďovým svalem, až ke kotníku levé nohy.
Každovečerní rituál pro všechny zůčastněné děti byla doba večerníčku v televizi.
V těchto chvílích byla Mirka středem pozornosti, neboť její dcery vždycky, když s nimi šla shlédnout jejich oblíbenou pohádku, dělaly Mirce prostor, aby mohla projít společenskou místností bez úhony a ohlašovaly její příchod slovy:
„Pozóóór, jde naše maminka, sádrová nožička !!!!“
A všichni dospělí kuckali smíchy do rukávů. Jeden kamarád, nadšenec pro zvěčňování zajímavých chvilek z dovolené tyto scénky natočil na kameru. Po nějakém čase Mirce věnoval videokazetu, kterou si během let častokrát a ráda přehrávala. Zasněně, s jemným úsměvem, vzpomínala na jedinou dovolenou, při které si opravdu odpočinula...

Na její sádrovou „TRUBIČKU“ se tehdy všichni svorně podepsali, i nějaká ta malůvka by se našla.
Na zpáteční cestu z dovolené, zajistil jeden ze zůčastněných kamarádů autobus. Řídil ho jeho známý a tak mohla Mirka sedět vepředu u řidiče, na pravém sedadle. Byl to takový ten zájezdový autobus. Zasádrovanou nohu měla na palubovce podloženou polštářem, a tato dekorace předního skla autobusu měla u aut projíždějících kolem, takový ohlas, že celou cestu do Prahy na ně každé druhé auto troubilo a řidiči zvednutým palcem oceňovaly jedinečnost této podívané.
Samozřejmě, že Mirka se taky vydováděla a dělala různé opičky, aby reakci ještě podpořila.
Takže byla středem pozornosti a pro ostatní zdrojem dobré zábavy po celou dobu zpáteční cesty.
Jediný, kdo se tehdy na Mirčině nejbáječnější dovolené nebavil, byl její manžel.
Nicméně, po pár letech šli ti dva od sebe, Pavel Mirku vyměnil za mladší model...
Ale videokazeta se vzpomínkou zůstala...
A protože si jí Mirka často pouštěla, i po jejich rozvodu, se zadostiučiněním si vychutnávala ten fakt, že už tehdy mu to vlasně docela pěkně nandala...
Které z nás se to podaří ještě před rozvodem, dámy !


Autor: SLADKALU