Život je hledání

Stála před zrcadlem a s jistou dávkou zoufalosti se snažila dopilovat výraz v obličeji. Trocha lítosti, špetka zoufalosti, pár kapek slz, ale jen aby se neřeklo. Nebylo to těžké, dost se to podobalo vaření. Akorát místo koření se dochucovalo emocemi. Přesto jí připadalo, že to stále není ono. Byla až příliš dokonalá v tom, co dělala. Uvědomovala si to. I třpytící se briliant za pár miliónků měl pí krát trilión na třetí víc kazů než ona. Vlastně by se mohla tvářit jako obvykle. Chladně a nepřístupně. Jenže jí připadalo kruté oznamovat takovou věc jakoby jí to bylo jedno. I když pravda, že jí to jedno bylo. Ale kvůli němu...
Povolila. Z toho šklebu, do kterého nějak samovolně přešla, jí bolel obličej. Vzápětí ji však zvonek přinutil, aby znovu nasadila masku dokonale deprimované ženy. Mrkla do zrcadla, zhodnotila se a zběžně prohrábla vlasy.
Zvonek se ozval podruhé. Nespěchala a návštěvníkovi otvírala až souběžně se třetí hysterickou symfonií zvonku.
„Sousedka“ zhodnotila si pro sebe situaci a nadechla se. Uvnitř cítila, že ještě není připravená. Věnovala jí rozpačitý úsměv a oči se jí zatoulaly do neznáma. Když si ona postarší dáma odbyla svou písničku na téma „ten-pes-odvedle-zase-rozhrabal-záhonky-před-domem“, se vší zdvořilostí se rozloučila a mírně překvapené paní se na chvíli naskytl detailní pohled na dveře.
„Eh...“ ulevila svým nervům a jakoby na ni dolehla její role, svezla se dolů po zdi, o kterou se dřív opírala. Nepřítomně naslouchala vzdalujícím se krokům a mumlání. Myšlenkami se vrátila k původnímu tématu. Chtěla by, aby jí byl ukradený. On ji miloval, ale pro ni to byl jen kamarád. Jako mnoho dalších. Mrzelo ji, že ho po tomhle asi ztratí, ale co se dá dělat. Velmi na ni přilnul. Nepatřil k těm obyčejným namachrovaným frajírkům, měl něco, co by se snad dalo nazvat duší. Nádherně maloval a dokázal se vcítit do jiných lidí. Přesně tohle ji na něm štvalo nejvíce. Nerada se otvírala. Stále očekávala příjezd prince na bílém koni. Toužila po někom, kdo by ji bezmezně naplňoval. A pořád se nikdo neobjevoval. Ano... Byl velmi hodný, ale nemilovala ho! Rozhodla se vzít věci do svých rukou a zbavit se vztahu, který byl pro obě strany zhoubný. Trochu se toho střetu obávala. Nevěděla, jak to říct, aby ho nezranila. Ale neměla moc času. Už včera bylo pozdě!
Po tváři jí přeběhl chmurný úsměv a souběžně s kroky, které se vzápětí rozlehly po chodbě, si uvědomila jednu věc, na níž ji upozorňoval její velmi blízký přítel. Když uslyšíš kroky, je pozdě. Zazmatkovala, ale než stačila jakkoliv zareagovat, podrážky dokončily svou složitou skladbu složenou z váhavých poklepů o dlaždice. Jak předpokládala, kroky se zastavily před jejími dveřmi. Udělalo se jí špatně od žaludku a společně se zazvoněním neohrabaně vyskočila na nohy. Ty ji bohužel zradily a jak se snažila nespadnout, zachytila se kliky. Dveře se otevřely a ona se choulila u nohou cizímu muži.
„V pořádku?“ otázal se jí, mírně šokovaný. Před očima se jí zrovna odehrávala taneční soutěž hvězdiček, takže nic neviděla. Po hlase však poznala, že tohle není ten, kterého očekává.
„Kdo jste?“ vypálila otázku a zpětně si za to v duchu dala pár facek. Přišlo jí to trochu jako v zamilovaných filmech. Ne že by s nimi měla nějaké zkušenosti, nenáviděla je. Mladíka to evidentně zaskočilo, protože se mírně zakoktal.
„Já... Hle..hledám... Totiž...“ snažil se odpovědět, ale prostě to nešlo.
„Adam“ vypadlo z něj podle po pětivteřinové odmlce. V té chvíli se jí už vracelo vidění a ona si uvědomila, že leží u nohou celkem pohlednému mladíkovi. Chvilku na sebe mlčky zírali, než ten, který se představil jako Adam, sebral dostatek kuráže a posunul tak konverzaci do vyšších sfér.
„A vy?“ vrátil úder.
„Eva“ dostalo se mu rázné přesto nijak nepřátelské odpovědi. Ve vzduchu viselo tolik otazníků, ale ani jeden nedokázal žádný proměnit. Pak se Eva rozhodla prolomit to ticho, které mezi nimi vládlo. Než však stačila otevřít pusu, aby se svého společníka zeptala, co tu proboha dělá, všimla si, že na úpatí schodů stojí další osoba. Hnědovlasý mladík, kterého až moc dobře znala.
Všem přihlížejícím se mohl naskytnout pohled, jak po Evině tváři přeletělo něco ve stylu „panebože-co.já-teď-budu-dělat“ než jí došlo, že tohle je způsob, jak rychle provést to, co už tak dlouho promýšlela a na co pilovala před zrcadlem zkroušený výraz.
„Miláčku!“ zvolala až přehnaně přeslazeným hlasem. Obě mužské části se na okamžik zarazily, oba samozřejmě z jiného důvodu. Eva ze dveří vyběhla lehce, mírně odstrčila Adama, který jen nechápavě zíral nad zvratem událostí, a s hraným přátelstvím se vrhala na nově příchozího.
„Musím ti někoho představit, lásko.“ Pokračovala ve štěbetání a neopomněla na slovo „lásko“ přidat patřičný důraz. Pak „lásku“ popadla za ruku a dovlekla jej před Adama.
„Ondro, tohle je Adam, můj nový přítel.“ pronesla jen tak mimochodem a vrhla zářivý úsměv na oba zúčastněné. Adam vytřeštil oči. Tohle už vážně přesahovalo jeho rámec chápání. Ondra také vytřeštil oči, ale trochu jinak než Adam.
„C-cože?“ dostal ze sebe nevěřícně. Eva se culila. A nutno uznat, že jí to šlo vážně skvěle.
„COŽE?!“ zopakoval, tentokrát do toho dal větší důraz. Eva se na něj zase jen usmála. Nevydržel to vlepil jí facku. Zdálo se, že i na něj je tohle malé předdveřní randez-vous trochu silná káva. Eva se chytla za postiženou část tváře a nevěřícně na něj zírala.
„Ale...“ zmohl se na odpor Adam, který vůbec nechápal, o co tu jde. Dva páry očí se na něj obrátily. Ondřej s pohledem rozzuřeného býka, Eva velmi podobně akorát v ženské verzi. Zmlkl, co jiného mohl dělat.
Pak se rozpoutalo něco, co by se dalo nazvat peklem. Eva se rozkřičela. Slova si nevybírala, nezúčastněný pozorovatel by se skoro divil, kolik sprostých slov může znát křehká mladá dáma. Ondřejův slovník nebyl o nic lepší a vulgárnostmi nešetřil. Hádku ukončila až sousedka. Oba zmlkli a jen se nenávistně měřili pohledem. Když Ondra zachytil pátravý pohled sousedky, vzdal to. Otočil se a doslova utíkal pryč. Eva se také jala zmizet do svého bytu. Ani nezavřela dveře. Z celé povedené trojky zbyl jen Adam. Chvíli si se sousedkou vyměňoval nechápavé a mírně vyplašené výrazy. Pak zabouchl dveře od Evina bytu a také odešel.
Později si Eva napsala do deníčku: „Tak se to dnes stalo. Schytala jsem pár facek, ale upřímně se mu nedivím. Však ono ho to přebolí a najde si jinou a lepší. Život je holt takový, kde to nečekáš, z toho směru přijde rána a srazí tě na kolena. Je jen na tobě, jak se s tím popereš. Jednou jsi dole a jednou jsi nahoře. Důležité je umět se s tím vypořádat. Život je dlouhé putování, hledání štěstí, lásky, klidu i dobrodružství. Jsem ráda, že jsem se na své cestě posunula dál a že už to mám za sebou. Nikdo nedokáže pochopit, jak se mi nyní ulevilo. Cítím se volná a svobodná. Vím, že na mě čekají další cíle, kterých je třeba dosáhnout. Cíle, které budou jen čistě mou záležitostí. Nechci už přežívat. Chci žít a chci si to užít! Možná i na mě někde čeká můj princ na bílém koni, protože jak praví jedno přísloví, kdo hledá ten najde.“