De Temps En Temps

Seděla jsem ve své kanceláři a bezmyšlenkovitě otáčela snubním prstýnkem z bílého zlata. Z toho nejtěžšího jsem se dostala, ale pořád to tam bylo. Uvnitř mne. A nechtělo se mě to pustit. Možná jsem o to ani nestála. Nedokázala jsem se zbavit neustálého přemýšlení o tom, jaké by to bylo kdyby… Ale to kdyby bylo tak významně velké, že nešlo přehlédnout. Prostě nešlo.
„Paní Lerouxová, máte tady návštěvu,“ ozvala se z telefonu ležícího na černém moderním stole má sekretářka Odette. Vzhlédla jsem od svého levého prsteníčku a zhluboka se nadechla. Netušila jsem, kdo by mě v tu chvíli mohl jakkoli potřebovat. K Pierreovi a Laucence jsem měla jet až večer a nikdo jiný mě nenapadal. Možná nějaký sponzor…
„Dobře,“ souhlasila jsem stroze, přestala jsem se opírat bosýma nohama o pootevřený šuplík a nazula si lodičky. V tu chvíli někdo zaklepal a během pár vteřin se ve dveřích objevila hlava člověka, který pro mě moc znamenal.
„Pepe…“ oddychla jsem si nahlas a on vešel dovnitř.
„Chel, zlato, nevypadáš moc dobře. Je všechno v pořádku?“ naklonil se ke mně přes stůl a já zavřela oči. Nesnášela jsem, když mi někdo položil tuhle otázku. Zvedla jsem se ze židle možná až moc prudce. A mého známého to překvapilo. Lekl se.
Postavila jsem se k oknu, zkřížila si ruce na prsou a zadívala se ven z okna. Po ulici pode mnou procházely davy lidí. Někteří spěchali, jiní se jen tak kochali nádherným dnem nebo patřili k turistům a vše si fotili. Záviděla jsem jim jejich bezstarostnost. Já si jen tak ven vyjít nemohla. Zaprvé kvůli závazkům, které jsem měla a zadruhé bych se v myšlenkách zaručeně opět vracela do doby před třemi lety…
„Promiň, omlouvám se. Neměl jsem tušení, že na to pořád myslíš,“ snažil se o zklidnění onoho dusna, jež panovalo v místnosti. Byl to skvělý, špičkový návrhář, ale kdyby mělo jeho působení u Hermese záviset na schopnosti utěšování, zřejmě by si musel brzo hledat jinou práci.
„Neomlouvej se. Nemohl jsi to vědět, naposledy jsme se viděli na té akci v Marseille. A to už jsou dva roky zpátky,“ zavřela jsem oči a přešlápla na místě.
„Chel, mrzí mě to. Nemám ale moc času, jsem tu jen na skok. Přišel jsem ti předat dárek k tvým narozeninám. Nemohl jsem si pomoct. Jakmile se mi tohle,“ zvedl krabičku ve zlatém balícím papíře, „dostalo do ruky, hned jsem si vzpomněl na tebe.“
„Vždyť víš, že narozeniny neslavím,“ poznamenala jsem a pohled mi sklouznul na zarámovanou fotku. Jednu ze dvou fotek, které jsem v celé kanceláři měla. Zachycovala mladého smějícího se muže a jeho přítelkyni. Z jejich úsměvem rozzářených tváří se dalo vyčíst ledasco. Vzájemná nikdy nekončící láska, štěstí, že mají jeden druhého …
„No, právě. Jestli sis nevšimla, tři roky se snažím o to, abys je opět slavit začala. Stejně jako Vánoce a tak podobně. Jenže to je jako bych mluvil do dubu. Nemá to smysl. Ale třeba ti konečně dojde, že už je na čase dát se konečně do pořádku a začít znovu žít. A na pátek odpoledne si nic neplánuj, nadiktoval jsem tvé sekretářce, aby ti zapsala do diáře v kolik budeš u mě v ateliéru.“
To už jsem se otočila a chtěla jsem mu naštvaně něco odseknout, ale on mne předběhl.
„A žádné odmlouvání. Podívej se, co máš na sobě. Měla by ses stydět!“ odmlčel se a já zběžně shlédla svoje oblečení. Ano, byla pravda, že seprané rifle a starý, ale pohodlný bleděmodrý svetr, nebylo nic, co bych si na sebe dřív vzala.
„Takže se uvidíme v pátek. A kdyby ses přece jenom nějakým způsobem dostala přes tu nechuť ke svým vlastním narozeninám, otevři tohle. Bude se ti to líbit, tím jsem si jistý. A prosím tě, nenamáhej se mi volat a snažit se ten dárek vrátit, ano? Protože ti to bude k ničemu. Znáš mě,“ usmál se a zvedl se ze židle.
„Měj se hezky. A hlavu vzhůru. Kdybys cokoli potřebovala, víš, kde mě najít,“ rozloučil se a během pěti vteřin byl pryč. Zůstala jsem tam stát ještě pěkných pár minut, než jsem se vzpamatovala z nenadálé návštěvy. Usadila jsem se opět do svého pohodlného křesla a vyhodila si nohy nahoru na stůl. Bylo mi jedno, že má každou chvílí začít schůze. Všechno šlo mimo mě. Dobrou hodinu jsem jen tak seděla a zírala na bílou stěnu naproti. Až jsem náhle stiskla tlačítko pro přepojení k Odette a jen tak zběžně jí položila jednu otázku.
„Odette?“
„Ano, paní Lerouxová?“
„Přibyly nějaké schůzky na tento pátek?“ Na druhé straně se rozhostilo ticho.
„Paní Lerouxová, já se moc omlouvám, ale pan Gaultier dokáže být velice přesvědčivý a mám stejný názor jako on, potřebujete to…“
„Potřebuju co, Odette?“ zarazila jsem ji.
„Jeho, paní. On vám dokáže pomoct, vrátí vám jiskru a …“
„Ne, dost! To stačí!“ přerušila jsem konverzaci a začala pochodovat po místnosti. Kam jsem se to dopracovala, že už si i moje sekretářka myslí, že bych se měla dát do pořádku?! To vypadám tak hrozně?! Vždyť ten svetr není přece tak hrozný!
„V kolik tam mám být?“ otevřela jsem nakonec dveře a zeptala se sekretářky osobně. Podívala se do kalendáře a aniž by se ptala, co přesně mám na mysli, odpověděla mi.
„Pět hodin, ateliér pana Gaultiera.“
„Děkuju,“ zavřela jsem za sebou a došla jsem zpátky ke stolu. Ta malá zlatá krabička tam stále ležela. Nechtěla jsem ji otevírat, znamenalo by to mojí prohru, ztrátu ovládání. Vždyť přece narozeniny neslavím! A ví to všichni okolo mne. Jen Pepe se mě pořád snaží zlomit. A musím přiznat, že tentokrát se mu to vedlo lépe než kdy jindy. Nevím, co mě donutilo vzít krabičku do ruky, sednout si na parapet vedle té nádherné památeční fotky a opatrně začít rozbalovat papír.
Otevřela jsem dřevěnou ručně vyřezávanou truhličku a její obsah si vysypala na dlaň. Zírala jsem na onu věc zřejmě hodně dlouho. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ne, to nemůže být to, co si myslím! Protože kdyby to bylo doopravdy ono, nechápu, kde by na to Pepe vzal. No, dobře. Věděla bych, kde. Chudák to tedy fakt není. Ale cožpak se takovéhle dárky dávají k sedmadvacetinám?!
Ještě jednou jsem se podívala na krabičku a zavadila pohledem o malý kousek zdobeného papíru.
„Všechno nejlepší! Doufám, že se Ti bude líbit. Je to klenot, tak ho opatruj jako oko v hlavě. P.S.: Zkus dojít na parkoviště.“
Okamžitě jsem se zvedla a s tím kouskem kovu ozdobeného hnědo-béžovou kůží jsem vyšla před kancelář.
„Odette, já si jen někam zaběhnu, ano? Za chvíli jsem zpátky,“ oznámila jsem jí a aniž bych čekala na odpověď, došla jsem až před výtah a počkala až přijede. Cesta z dvacátého patra ultramoderní budovy byla nekonečná. Ještěže se mnou nikdo nejel - musel by si myslet, že se mi chce na záchod, jak jsem nervózně přešlapovala na jednom místě.
Konečně jsem se dostala na hlavní parkoviště a začala jsem pohledem přejíždět od auta k autu. Všude samý Volkswagen, Toyota, Peugeot, Mercedes, Citroën, ale nikde to, co jsem hledala. Po nekonečném pátrání jsem začala být tak nervózní, že jsem vylezla na cihlovou zídku, abych získala lepší rozhled. Nic moc se nezlepšilo, ale když jsem odblokovala elektronické zamykání a vzduchem se ozval informační zvuk, podívala jsem se oním směrem a myslela jsem, že omdlím. Doopravdy tam stálo! Nezdálo se mi to! Otočila jsem se do oken kanceláří, ale v tu chvíli mi bylo jedno i to, že polovina naší společnosti stojí s přimáčknutými nosy na skle a snaží se vypozorovat mou reakci.
Rozběhla jsem se k mému dárku a cestou jsem div nezakopla o svoje vlastní nohy. Cítila jsem, jak mi srdce bije mnohem víckrát za minutu, než by mělo, ale nebylo nic, co bych s tím mohla udělat. Přejela jsem konečky prstů po černé části kapoty a měla jsem sto chutí zakřičet si. Ne vztekem. Radostí!
Otevřela jsem dveře na straně řidiče a pomalu si sedla dovnitř.
Bugatti Veyron… Můj životní sen…
Ten člověk zřejmě moc dobře věděl, čím mne přivést na jiné myšlenky……………