Mojím směrem, jejím směrem

První džob, kterej jsem v týhle zemi sehnal, byl úklid kanceláří. Přiznávám, měl jsem trošku štěstí. A abych ho dostal, musel využít svýho šarmu. Bůh mi odpusť. A ať prominou všichni, kdo o tu práci stáli.
Všechno to začlo pracákem. Maj tam počítače s nabídkama práce. Nejsem náročnej a tak jsem si chtěl do začátku vybrat něco, na co budu stačit od 1. vteřiny.
Vytočil jsem číslo pod nábídkou práce. Bylo to mytí voken. Cha. Piece of cake.
,,Haló?“
,,Ano. Chtěl jsem se jako zeptat, jestli bych mohl nastoupit na to mytí voken.“
,,A užs to někdy dělal?“
Vzpomněl jsem si na mámu, která mě nutila lýzt po parapetu s novinama v jedný a ironem v druhý ruce. Bydleli jsem v přízemí, ale stejně jsem měl zcvrklou prdelku. Vlastně jsem se po každým mytí voken nemoh tejden vysrat.
,,Myl jsem vokna u nás doma. Teď nemyslím jako v Čechách. Ale jako u nás doma.“
,,Je mi líto, ale já potřebuju někoho s víc zkušenostma. Profíka, rozumíš?“
,,Ale já se učím strašně rychle!“
....
,,Haló?!“ Zmrd.
Pak jsem našel ten úklid. Zavolal jsem a ozvala se nějaká ženská. Domluvila si se mnou schůzku. Mělo to bejt v kancelářích na místním soudě. Provedla mě tam a řekla mi, co bych měl jako dělat. Klasika. Vysávání, utírání prachu, zalejvání kytek. Díky, mami. Všechno, co jsem potřeboval k přežití v tomhle světě, jsem už uměl.
,,Mám tady seznam zájemců a ty jsi právě teď...“ zastavila se a potichu počítala. ,,14-ej.“
Sakra, co teď? Mysli, mysli, rozkazoval jsem si. Podíval jsem se na ní a přimhouřil pravý voko a povystrčil svoje masitý rty dopředu. Jejím směrem.
Zrudla. Její 50 a něco letý tělo se mírně zachvělo. Chloupky na tváři se narovnaly a začly se natahovat. Mým směrem. Tyhle indície mi jasně říkaly, že ten džob by mohl bejt můj.
,,Tak, když to těch vostatních 13 odřekne, tak já se ozvu.“
Druhej den mi zavolala: ,,Nastupuješ v pondělí.“ A ještě dlouze vzdychla. Mojím směrem.
,,Díky. Budu tam.“ Taky jsem vzdychnul. Jejím směrem.
Pak nastal den P. V partě nás bylo 8. Sraz byl v menší místnůstce s gaučem, malým stolkem a přenosnou televizí. Seděli jsme tam a kecali. Všichni kolem mě tam byli zkušený uklízeči. Profíci. Pak dorazila šéfová pronesla několik slov a všichni se rozešli po svejch rajónech. Zůstal jsem tam jen já, vysavač, prachovka, konvička a vona.
Svůdně se na mě podívala a pak zamkla dveře. ,,Teď ti ukážu, kde je zásuvka.“ Pomalu si začla rozepínat knoflíky na svým rudým svetříku. A já dostal strašnej strach. A strašně moc jsem si začal přát, abych byl zase 14ej.