Živý les a o zbrklé ženské která by zasloužila po čuni

Včera byl fajn večer. Vydali jsme se s Martínkem na srnky do obory. Vyrazili jsme beze zbraně či fotoaparátu, prostě jen koukat. Bylo dusno jako před bouřkou. Myslela jsem si, že kopytníci budou schovaní. Naštěstí jsme to vymňoukli, jelikož jsme se do obory vydali až po práci. Vykračovali jsme si po lese v pozdním odpoledni, když slunce pomalu šlo do hajan, a kdy divoká zvěř ožívá.(A s ní i divotvorné pařezy.)
Za posledních pár dnů stromy oblékly listí a moc jim to s té barvě slušelo. Se svěžím soumrakem se rozlinula vůně zurčivé vody v potoce. Za chvíli jsme zaregistrovali i aroma čerstvých bobků. Měli jsme radost.
Po chvíli jsme dorazili k oplocenému výběhu kde byly hojně rozvěšeny cedulky s nápisy Pozor nebezpečné zvíře. Podle smradu nám to bylo jasný. Divoký prasata! Procházeli jsme podél plotu když vtom se před námi octlo asi pět pruhovaných prasátek. Hned zaznělo burácivé zachrochtání, jak máma hlídkovala za plotem. Před pár dny jsem dočetla knihu o kanadské divočině a medvědech, proto jsem vyštěkla:“Pozor, nesmíme se dostat mezi matku a mladé!
Ale bylo to v pohodě. Prasátka si nás vůbec nevšímala a nerušeně šmejdila rypáčky v hlíně. Mamina se rochnila za ocelovým plotem, takže jsme byli klidní. Už se šeřilo a nás čekala ještě asi dva kilometry dlouhá cesta lesem. To co následovalo, bylo lepší než v zoologické. Nejdřív jsme potkali stádo bílých srnek. Hopsaly opravdu jako srnky, když před náma utíkaly. On totiž Martínek řekl svým hromovým hlasem:“Jé, srnky“, a tak se ty plachý zvířátka okamžitě zdekovaly. (utekly)
Šli jsme dál tmavnoucím lesem a handrkovali se o tom, kde to asi jsme a jak dlouho ještě půjdeme, když vtom Martínek zastavil a říká:“Dívej, tam je muflon.“ Snažila jsem se zaostřit, ale v tom šeru jsem viděla jen flek. „Ale prdlačky, dyť to je jen pařez“, řekla jsem. „Jestli to je pařez, tak potom pařez otáčí hlavou,“ odpověděl mi Martínek šalamounsky. Naštěstí mi pak půjčil svoje brýle, takže jsem mu dala za pravdu. Nemohla jsem se nabažit pohledu na toho vznešeného berana. Měl obrovské zatočené rohy, no prostě jako ten z obrázku u horoskopu. Kousek od něj byly i dvě mladý muflončata. Divila jsem se, že neutekli, když jsme se v tom tichém lese chovali hůř než to stádo prasat.

Když jsme jeli z výletu domů, odbíjelo půl desáté. Byla jsem už trochu nervózní, protože v telce běžel můj oblíbený pořad. Spěchali jsme tedy svižnou padesátkou, ale museli jsme se ještě stavit načepovat benzín. Zastavili jsme se také pro vodu (doma nemáme pitnou, ale jen užitkovou.)
Martínek vstal z vozu a pomalu si vykračoval k výdejníku. Jakmile začal šnečím tempem otevírat víčko barelu, otevřela jsem dveře a blafla na něj?“Ježišikriste, hejbni kostrou!“ Martínek se nedal a odpověděl mi:“Víš co? Když jsi tak chytrá, tak si to pojď natočit sama!“
„No sláva!“, blafla jsem podruhé, odložila kabelku na zadní sedadlo a rázně vystoupila z auta. Vtom něco udělalo pumf a udělalo to vír a rozletělo se to se šuměním na všechny strany.
Myslela jsem, že zlostí vyskočím na strom! Zapomněla jsem totiž, že mám na klíně flašu piva.
Ta se teď změnila v šumící kaluž. Martínek si neodpustil komentář:“Tak co, už je ti líp? No, tak se zklidni.“
Bylo mi z toho do breku.