Čekání na Marušku

Pokud si to dobře pamatuju, tak Kurt Vonnegut ve svý knížce Jatka č.5 píše, že lidi neumíraj. Jenom my na ně zapomínáme. Maruška, tak jí budu říkat, bude jedna z těch, kteří nikdy nezemřou.
Pamatuju si jí ze školky. Byla o rok mladší. Měla světlou pleť a tmavý, trošku nazrzlý, vlasy. Měla ty vlasy strašně hustý. Tak si jí pamatuju. Pak mi na nějakej čas zmizela z vočí. Já začal chodit do 1. na Mírovku a ona chodila do školy, co byla na sídláku.
Na ten sídlák jsem se později přestěhovali. Naši tam sehnali 3+1. A já se skamarádil se Zdenkem. Budu mu říkat třeba tak. Jednou jsem seděl za barákem na lavičkách a čekal na Zdenka. Když vyšel ze vchodu, otočil se a zamával někomu, kdo byl na balkóně. Pořádně jsem se podíval a uviděl jsem hustý nazrzlý vlasy. A kolečkový křeslo.
,,Maruška je tvoje ségra?“
,,Je. Proč?“
,,Já s ní chodil do školky! A proč je teď na kolečkovým křesle?“
,,Ségra je nemocná,“ řekl mi Zdenda. Víc nic. Nechtělo se mi vyptávat.
Teďka skočím v čase. O nějakejch 7 roků dopředu. Já byl se Zdenkem pořád kamarád a spolu s ostatníma kamarádama jsem razili na něčí chatu a tam jsem prochlastali celej víkend.
Nějak se to stalo, že jsme byli se Zdendou 1. v hospodě. Objednali jsem si pivko a já se začal připravovat na kecání ,,o ničem.“
,,Ségra umřela na rakovinu,“ začal Zdenda. Věděl jsem, že umřela. Ne od něj. Nikdy o tom se mnou nemluvil. Stalo se to tak před 6 rokama. Pamatuju si, že celej sídlák na malinkatou chvilku ztichnul.
,,Hm.“
,,Ke konci našim doktoři navrhovali, aby ji odvezli do nemocnice, ale máma řekla, že si jí nechá doma. Až do konce... Začli se jí pod kůží dělat velký boule. Praskly a jí z toho začla týct krev. Máma tu krev utírala do plín. Každou chvilku u nás byl nějakej doktor. Někdy nebyly naši doma a ségra začla křičet bolestí. Měli jsme doma injekce, ale musela je brát pravidelně, jinak by přestaly pomáhat. Ségra křičela, abych jí tu injekci píchnul Prosila mě: Zdeněčku, prosím, strašně mě to bolí. Zděnečku, dej mi tu injekci. Jenže já věděl, že nemůžu. Držel jsem jí za ruku a brečel. Brečel jsem, protože jsem jí nemohl pomoct. Čekal jsem na mámu. A ona mě pořád prosila a pak na mě křičela. Víš, bylo to hrozný. Byl jsem na testech a doktoři říkali, že je strašně malá šance, že by to mohli mít i moje děti.... já mít děti nechci.“
Byli jsme oba zticho. Dlouho. Nebo ne?
,,Jseš v pohodě?“ zeptal se mě.
,,Jo. Myslím, že jo.“
,,Víš, já to musím jednou za čas někomu říct. Jinak bych se z toho zbláznil. Nedokážu to v sobě držet jako naši.“
,,Jo, jsem v pohodě...“
,,Když umřela, bylo všude najednou strašný ticho. Táta s mámou přestali mluvit. Málem se rozvedli. To ticho bylo šílený. Strašný... promiň. Já to ze sebe musím jednou za čas dostat a teď jsi to byl ty.... Hele, už jsou tady.“
Kouknul jsem se za sebe. Mířila k nám vysmátá partička kámošů a kámošek. Smáli se a mně se trošku ulevilo. A za nima se ve dveřích mihly hustý nazrzlý vlasy....