Zn. Hledám lásku!

Dá se přičarovat láska? Zamilovat během dvou dnů? A na povel? Plánovaně?, honí se mi hlavou. Z myšlenek mě vytrhnou hlasy nesoucí se z horního patra směrem dolů. Zívnu, cesta do Prachovských skal trvala šest hodin a nestihla jsem se vyspat. Jsem napjatá. Dnešní program je krátký a tak usilovně přemýšlím, jak nejlépe zjistit, jak probíhal víkendový pobyt, na který se sem přijelo seznámit třicet lidí. „Zatím nikdo nový,“ s úsměvem mi hlásí majitelka seznamovací agentury. „Vypadá to, že žádný pár. A navíc všichni spěchají domů a zpět do práce, dneska jich tu zůstává jen patnáct.“ Kývne a já ji následuji do haly ke snídani. „Naši hosté sedí u těchto stolů vpravo. Neřekla jsem jim, že přijedete, takže jim to vysvětlete po svém. Ale chovejte se tak nějak nerušeně a taky se jich moc na nic nevyptávejte.“ Usedám ke stolu, poděkuji, namočím čajový pytlík do vařící vody a zatímco se voda barví dočervena, přemýšlím, jak budu při mém výzvědném podniku postupovat. „Dobré ráááno!“ Ozve se mi za zády. Hlasy patří dvěma vysokým hubeným klukům. Energetickou chůzí kráčí ke švédskému stolu. Koutkem oka pozoruji, jak si notnou chvíli nabírají na talíř snídani. Rozhlídnou se po místnosti a usednou ke stolu u okna. Sáček s čajem se vyluhoval. Kluci začínají jíst. Z rádia u baru se line hudba. Youu aaare the daaancing queen, young and sweeet… only seventeen… „Včera jsem nemohl usnout, ta taneční hudba se nesla až k nám do patra,“ vchází do jídelny další klienti.Rozesazují se ke stolu po dvou a po třech. Muži a ženy zvlášť. Zvědavě si je prohlížím. Vypadají jako známí mých rodičů, kluci jsou skejťáci, dvě mladé holky mi připomínají spolužačky ze základní školy. Všichni jsou čistě oblečeni a chovají se sebevědomě a přátelsky. Žádní nežádoucí chudáci. Nevědět, u kterých stolů sedí, nerozeznám je od ostatních hotelových hostů. Mají málo času?

Cestou necestou

Jdeme spolu po skupinkách lesní pěšinkou posypanou šiškami a jehličím. Po snídani zde zůstalo přesně patnáct klientů, jak předvídala paní Zítková. Všichni se spolu nenuceně baví, smějí se, popichují. Vypadají, jako by se znali o mnoho déle než dva dny. Sdílená zkušenost je sblížila. Šišky pod nohami kloužou a jehličí se hrne do bot. Slunce už pálí do zad. A před námi se tyčí pořádný kopec. „Funguje to?,“ vyzvídám na paní Zvítkové, „dá se vůbec během tak krátké doby zamilovat?“„Ano, ono se to sice málokdy podaří hned napoprvé, ale naši klienti se ani do ničeho nehrnou a také naše pobyty nejsou jen čistě o seznamování. Vždy vymýšlíme zajímavý program v přírodě a propojujeme to se společenskými hrami a večírky. Vždy se tady utvoří dobrá parta a tak se spolu pak někteří schází třeba i na dalších pobytech nebo si zajdou někam na kafe. Už jsme několik klientů i oženili a provdali, řada jich spolu žije, takže jo,“ usměje se. „Já jsem takhle potkala manžela,“ stvrzuje svá slova paní Zvítková. „A zažila mnoho hezkého,“ dodává tajemně. Pálící slunce šimrá v zádech. Ostrým tempem společně statečně funíme do kopce.

Prokletí?

„Nejprve si na koně vylezou ti největší, ať nemusím pořád upravovat sedla.“ „Tak chlapi, do toho,“ povzbuzují se navzájem čtyři čtyřicátníci a častují se vtipnými průpovídkami. „Mám plácnout? Máš s sebou kompas, ať pak trefíš zpátky?“ „Kde mám blinkr?“ „Pomoc, já na toho koně nevylezu,“ strachuje se dvacetiletá Andrea a chvíli zápasí se třmeny. „Už plácám,“ nenechá si utéct vtip Karel. „Hele, stojíme jako na běžecké dráze.“ „Uf,“ dosedá Andrea s úlevou do sedla. „Takže půjdeme pozvolna tady tím směrem, sjedeme tohle pole řepky a počkáme se dole u lesa na mýtince, tam se vystřídáme,“ dává nám instrukce majitelka stáje. „Nashledanou v hotelu,“ loučí se s námi paní Zvítková. Je v devátém měsíci těhotenství a výlet na koní farmu ji unavil. Místo ní se na službě u naší patnáctky střídá její manžel.„Kdyby vás koně nechtěli poslouchat, uplaťte je cukrem.“ „Vpřed,“ zavelí si Karel a pobídne koně k chůzi. Zařazuji se do štrúdlu a spolu s ostatními se vydávám polem řepky k lesu. „Překážka!“ , ozve se zepředu varování před šlápnutím do koního trusu. „Včera jsem nemohl usnout,“ začíná za mnou rozhovor mužský hlas. Zpomalím, abych lépe slyšela. „Já taky ne. Bylo horko,“ ozve se ženská odpověď. „A dneska to vypadá taky na pořádné dusno.“ „No, tak pak můžeme odpoledne zajet na bazén.“ „Jedli ti koně vůbec?“, pokračuje v humorném duchu Karel. „Kdo se vám o všechna ta zvířata stará?“, zajímá se skejťák Pavel. „My s mužem, je to náš koníček. Nikoho jiného bychom k tomu nepustili.“ „Jé, jééé,“ řítí se vpřed Andrea. „Máme ještě doma chovnou stanici buldočků, zamilovali jsme se s mužem do splasknutých čumáků.“ „Překážka!“ „Je to lepší, než kdyby pršelo, to bychom taky nadávali.“ Slunce šimrá v zádech čím dál víc. Trsy řepky šlehají do holých nohou a příjemně chladí. „Narodila se nám právě před čtrnácti dny štěňátka, tak je teď pipleme. Jsou choulostiví na prach, nemůže se jim dostat do těch jejich vypouklých oček, proto je máme doma.“ „To je paráda,“ pochvaluje si Andrea. „Překážka!,“ ozve se poněkolikáté zepředu. Za halasného povykování docházíme ke smrkovému lesu.

Ten pravý a já

„Jak to tady probíhalo včera?“ , otáčím se na zamlklou, atraktivní třicetiletou ženu. „Byli jsme na procházce ve skalách, v podvečer hráli hry a večer měli taneční večírek.“ „Líbí se vám tu někdo?“ „Zatím ne, ale i tak je to tu příjemné. Přijela jsem tu hlavně kvůli programu.A krásné krajině.“ „Jaký by měl být muž, který by se vám líbil?“, pokračuji po chvíli v rozhovoru. „Nesměl by na mě být hrubý a být alkoholik, to bych nesnesla.“ „A jinak?“ „Musel by na mě být hodný,“ odpoví mi a poodchází stranou.
„Jaký to byl pocit?“, navazuji řeč s Andreou, která právě seskočila z koně a pomáhá na mýtince do sedla své kamarádce Kláře. „Suprový, takový silný. Jen jsem se bála, že ji poklouznou nohy a spadneme. A taky mě moc neposlouchala. Ti koně se s námi snad šli jen nažrat. Šikovná, vidíš a prý že tam nevylezeš. Jen tě budou bolet stehna“ „Škoda, že jsem to nestihla dřív. Jaký byl večírek?,“ nahazuji další udičku. „Nuda, víš, tady je ta starší věková skupina, tak jsem se bála odvázat, že jim budu připadat trapná.“ „Proč myslíš, třeba byste se dobře bavili?“ „No, já nevím. Ale DJ měl dobrou hudbu.“ „Líbí se ti tu někdo?,“ vyzvídám dál. „Ne. Líbí se mi silnější chlapi s výrazným nosem a tady nikdo takový není,“ vysvětluje. „A ty, máš nějaký vyhraněný typ?“ „Ne, nemám,“ odpovím jí. „Jak by ses chtěla cítit vedle toho pravého?“ „Tak to jsme řešili s Pavlem celý včerejší večer. Chtěná a musí mě motivovat a … chtěla bych cítit zájem, lásku. Nemohla bych někoho, kdo by mě shazoval.“ „Co to tu řešíte?,“ připojuje se k nám Pavel a obejme Andreu kolem pasu. „Ále, ideálního partnera,“ odpoví mu Andrea. „Jo tak to jó,“ uzavře naši debatu Pavel.

Nejlepší ženská je chlap

„Tak, vystřídáme se a půjdeme tou lesní pěšinkou pořád rovně, až tamhle k tomu pařezu na konci,“ organizuje nás paní Stanková dále. Nechávám projít koně a čekám na loudající se skupinku mužů a jeden pár. Že by přece někdo? Skupinka jde mlčky, ticho chvílemi přerušuje Karel vykládáním o svých dětech a praskání větviček. Muž a žena si také nic neříkají, jdou vedle sebe, nedrží se za ruce. Zastavím se a nabírám dech, dusno je i tady v lese. Hlavou mi víří zmatené myšlenky. Takhle jsem si seznamovací pobyt nepředstavovala. Čekala jsem více povídání, více sdílení se, větší otevřenost namísto povrchní konverzace, roušce humoru a tichu. Hledají tady vůbec ti lidé někoho, napadá mě. Přijeli se sem vůbec seznamovat? Paní Stanková nás vyvádí ven z lesa za dlouhého povídání o svém zvířetnici. Andrea jde přede mnou s Pavlem, paže omotané kolem pasu. „Jdu polku,“ směje se Andrea. „Já lambadu,“ směje se Pavel. Atraktivní třicátnice si povídá s jedním z věčně vtipkujících mužů. Cestu polem nám krátí pohled na pasoucí se koně a vyprávění paní Stankové. Pavel s Andreou se pořád drží za pás a vesele se smějí. Zadumaně si všechny účastníky koního dopoledne prohlížím.
„Tak co? Jaké to bylo?“, vyzvídají u statku Hanka s Radkou, dvě padesátileté sportovně vyhlížející ženy. „Fajn. A co vy? Jak se vám tu líbilo? Někdo zajímavý na obzoru?“, zastavuji se u nich. „Ne, my jsme se sem ani seznamovat nepřijely. Nikoho nepotřebujeme. Ti chlapi tady jsou hrozní. Teda ti našeho věku. My jsme si sem přijela pokecat s ženskýma a zasportovat si.“ „Vážně?“ „Jo, mají to tu dobře zorganizované, tak příště pojedeme s nimi zase někam ven.A taky si spolu popovídat, protože kvůli práci se nemáme čas vídat,“ vysvětluje Hanka. „A buďte tak hodná a pozdravujte od nás ostatní, od Hanky a Radky, jo, že už jsme jely,“ neztrácí čas ani se mnou, nasedají do auta, zamávají a jedou domů.
„Jaká by měla být tvá ideální partnerka?,“ ptám se cestou ze statku na hotel Pavla a Honzy. Honza se zasměje odpovídá: „Pavel.“ „Jo, jasně, a někdo, kdo ti bude vařit,“ dodávám. „Rodiče,“ směje se Honza. „Ne, tak vážně.“ Honza: „Vážně. A ty se nějak moc ptáš. A kde ses tu tak najednou vzala? Nejsi od novin?“ „Jsem.“ „Jó? A pro který píšeš?“ „Jsem na volné noze,“ vymýšlím si. „Chci napsat článek o seznamování a pokud se bude líbit, nabídnu ho nějakému deníku.“ „Aby si to všichni přečetli, co! Hele, nechceš nás vyfotit?“ „Ne,“ směju se. „A s vámi je rozhovor.“ „Tak jo, tak třeba holka od tisku,“ upřesňuje svou představu Honza, sehne se a utrhne mi sedmikrásku.

Má kamarádka

V hotelu se snažím srovnat si vše v hlavě. Sedám si k přidělenému stolu v jídelně a brčkem upíjím vychlazenou minerálku. Dusno zvenku je k nevydržení. Hudba lézt na nervy už i mně. Co vlastně tady ti seznamující se hledají, přemítám. Nikdo se s nikým vážně nesnaží seznámit, napadá mě jako první. Všichni působí nenuceně, ale přitom vlastně nikdo nebyl otevřený. Málokdo byl upřímný, pokračuji v bilancování dne. Chlapi odvážně vtipkují, Radka s Hankou si přijely zasportovat. Andrea, Honza a Pavel se sem přijeli ostřílet v navazování vztahů. A nesmělý pár si možná přijel ověřit, zda jim je lépe spolu než být sami. A zda už opravdu nikoho nehledají?, odvíjí se mé myšlenky dál. A co jim takový pobyt dává, když sem jezdí opakovaně, napadá mě v zápětí. A co jsem to vlastně viděla? Na druhý pohled upracované, nezkušené a láskou zklamané lidi?
„Hodíte mě na vlak?,“ ptám se u pokladny oné atraktivní posmutnělé třicátnice. Odpovídá mi, že netrefí. „Pojedete sem ještě příště? Nebo někam jinam?“, vyzvídám a přitom přemýšlím, do které kategorie ženu zařadit. Upracovaná? „Nevím.“ „Prý je fajn jet v létě na seznamovací pobyt do zahraničí,“ pokouším se ji vyvést z vnitřního světa. „Kamarádka s tím měla špatnou zkušenost,“ podívá se na mě svým smutným pohledem a trochu couvá zpět. „Byla zvyklá cestovat s manželem, který se na cestách o všechno staral. Teď je vdova a jezdí sama. A jednou se jí stalo, že se zapomněla v kostele při prohlídce a ujel jí autobus do hotelu. Přišla jen o půl hodiny později a autobus tam nebyl. Tak za všechny své peníze se nechala odvést do toho hotelu, teda, aspoň si to myslela, protože tam byla dvě místa stejného jména. Ale taxikář ji samozřejmě vzal do toho vzdálenějšího města, sto padesát kilometrů od toho správného. Stálo ji to všechny peníze a pak už jí nezbylo nic jiného, než se dostat na konzulát a jet domů.Deset tisíc utratila za jediný den.“ „To je strašné,“soucítím s ní. „Ano, byla jsem tak naštvaná, že jsem jim tam nadávala na konzulátu a brečela tři hodiny vkuse! Nechtěla bych, aby se mi stalo něco takového, jako jí.“ Uzavírá příhodu. Jsem zaražená, zvědavost mi nedá, a proto navrhuji, že se na cestu zeptám. Neodmítá, i když se chystala jet s ostatními rovnou k vodě. Beru si tašku a vycházíme z hotelu. Na dálku mávám paní Zvítkové, která nasedá do jednoho z aut a jede se zbývajícími klienty k nedaleké nádrži. Žena mlčky otevře svůj vůz, chvíli stojí venku a váhá. Prohlížím si interiér. Elegantní střízlivé a staromódní oblečení leží nepoužité na zadním sedadle, na koberci pod nohami je spousta písku. Pomalu nasedá. Přisedám k ní, ohlédnu se naposledy na hotel. Jedeme. Mlčíme. Po chvíli se žena usměje a začne vykládat o své práci. A o místech, která navštívila. Krajina východních Čech nám kmitá před očima. Klimatizace nestíhá chladit teplý vzduch. Chvíli bloudíme. Žena doplňuje příhodu z Itálie, kde se loni ztratila. Po deseti minutách cesty jsme na nádraží. Poděkuji a podávám jí stovku. Chabě protestuje. Peníze jí nechávám a děkuji ještě jednou za svezení. Smutně se usměje, rozloučí a odjíždí. Zpátky za ostatními. Hledat samu sebe. Aby mohla najít také lásku...