Zoufalý hráč

„Tomáši!“ volala za ním matka, ale on neposlouchal. Rychle za sebou zavřel dveře. Nevydržel by ten smutný, bezradný, vyčítavý pohled.

Udělá pár rychlých kroků, které se postupně zpomalují, až se zastaví. Hlavou se mu honí tolik nesouměrných myšlenek. Jeho lepší já se dohaduje s horším. Ví, jak se zachová. Otočí se zpět ke dveřím. V jedné ruce drží klíče, ve druhé tři tisíce. Dívá se nerozhodně z jedné věci na druhou. Dobře, tak ví, jak by se měl zachovat.

Jenomže zvítězí jeho horší já. Klíče i peníze sbalí do kapsy, zatřepe hlavou, jako kdyby se mu tím podařilo zahnat všechny pochybné myšlenky, a uhání směr Kasino.

Tentokrát určitě vyhraje a koupí mámě tu parádní přenosnou televizi, kterou tak obdivovala. Přeci se ta smůla musí jednou zlomit. Když s automaty začínal, vyhrával. A jak! Prohrál možná tak jednu hru z deseti. Dařilo se mu. To špatné období musí jednou skončit. Tak proč ne právě dnes?

Automat mu drze schramstne peníze, aniž by se obtěžoval vydat třeba jen dvojnásobek vložených peněz. Tomáš je nervózní, někde uvnitř cítí, že dnes bude jeho den. Jenomže on už u sebe nemá ani vindru, žádný kamarád, co by půjčil, se tu také nenachází.

Ve vteřině je rozhodnuto, jde si půjčit. Dneska je to tak jednoduché. Sice jsou vyšší úroky, ale to ta plánovaná velkolepá výhra hravě zaplácne. Dnešní den je výjimečný, štěstí se obrátí v jeho prospěch. První tah sice nevyšel, ale druhý je tutovka.

S balíkem peněz a sebejistým úsměvem se vrací do herny. Povzbuzen náhlou vírou (jako každý den) se hrne k jednomu za automatů. V pár minutách je Tom o několik desítek tisíc chudší.

Tak to vyjde zítra. Do třetice všeho dobrého. Aspoň tak se to říká, ne?

Celý roztržitý a roztěkaný přijde domů a zavře se do svého pokoje. „Byl si zase hrát?“ ptá se matka, která za uplynulý rok zestárla nejméně o pět let.

„Ne. Na pivě s kámoši. Hokis slavil narozky, musel jsem mu koupit dárek. Peníze po výplatě vrátím.“ Nakonec vždyť ani moc nelže. S kluky chvíli poseděl a Hokis měl narozeniny včera. Dárkem bylo, když se díval, jak Tom válí na automatech.

Jak řekl matce, šel si lehnout, ale spánek nepřicházel. Jak příští měsíc zaplatí všechny dluhy? Vždyť už takhle mu to nevycházelo a teď k tomu přibude další splátka. Za matkou jít nemůže, dala mu už všechny své úspory. Brácha doplatil to, na co předchozí tři měsíce neměl. V duchu všem, mamince, bráchovi, synovci, neteři i švagrové slíbil, že hrát automaty nepůjde. A jak to dopadlo?

Nasekal další dluhy. Vždyť matka si kvůli němu utrhuje od pusy, nikam nechodí, žije od důchodu k důchodu, živí ho. Nemělo by to být naopak?

Vždyť on zklamal ve všem, dokonce nechal zastavit byt, který na něj s důvěrou přepsala.

Blíží se termín splátek a on je na dně. Všechny zklamal. Chce s tím přestat, ale je to silnější, ví, že to nedokáže. Napíše omluvný dopis a dá ho matce na stolek.

Vyšplhá se na nejbližší skálu, jako malý se chtěl stát horolezcem. Místo toho je z něj teď gambler. Takhle přeci nechtěl skončit. Nenáviděl, opovrhoval všemi závisláky. On byl někdo. Nezávislý, optimistický bohém. Jeho sny, představy i ideály se rozpadly během jediné sekundy, kdy se poprvé dotkl toho odporného automatu.

Snad bude pro ty malé trpaslíky strýc odstrašující příklad. Nechtěl jim ublížit. Nikomu.

Třeba ten příští život bude lepší, pokud nějaký existuje. Zavře oči, udělá krok do prázdna…