San Mateo

Je těžké být slavný

Pokud člověk chce ve světě skialpinistického sportu, a o tom tu nyní bude řeč, uspět, pokud chce být ostatními respektován a uznán za autoritu, bude muset absolvovat jeden velice specifický „podnik“ alpinistického závodního kalendáře s názvem Pieramenta. To je totiž vysněný cíl a vrchol každého skialpinisty, který bere tento sport vážně. Jde o jakési neoficiální mistrovství světa v tomto sportovním odvětví. V reálu je to šílenost trvající tři dlouhé bolestivé dny a odehrávající se v průměrné nadmořské výšce čtyři tisíce metrů. V kraji ledovců, věčného sněhu a mrazu, v Tyrolských Alpách. Čeho je tam poskromnu je tepla, vzduchu a možnosti volby – buďto na to máte, nebo to není záležitost pro vás.
Honza na to měl. Od boha mu pro to byly dány všechny předpoklady. Jeho postava se podobala chrtu. Vysoký, neúnavný, tvrdohlavý a hlavně s touhou až palčivou dát do závodu úplně vše. Což je asi nezbytný předpoklad každého úspěšného sportovce a nejen sportovce. Stává se, že tyto vlastnosti tak trochu naruší možnost komunikace s druhými lidmi, že se jedinec jaksi sám vyloučí z běžného společenství, ale Honza to zatím zvládal. Byť velmi ambiciózní skialpinista, tedy člověk věnující se extrémnímu sportu, dalo se s ním normálně mluvit (pokud jste se drželi tématu hory a hory a hory…), jít na pivo i zalyžovat si. Zkrátka byl to úplně normální kluk, plný síly a chuti do života.
Pieramenta byl jeho sen i nejbližší cíl. Aby se na ni mohl pořádně připravit, rozhodl se odejít do Itálie, na jednu z horských chat, ležících na samém okraji ledovců, vysoko nad obyčejným lidským hemžením. S majitelem uzavřeli gentlemanskou dohodu. Hned na začátku mu Honza řekl, že sem nepřijel kvůli práci, ani kvůli možnosti zajímavého výdělku, nýbrž proto, aby mohl tvrdě trénovat, a to ve stejném prostředí jako jeho budoucí soupeři. Na oplátku za jeho upřímnost mu „cappo“ nabídl volnou ( řekněme hodně volnou) pracovní dobu, jídlo, střechu nad hlavou a jakési kapesné pro chvíle odpočinku. Byl to zkušený a protřelý chlap a obchodník, jehož intuice mu napovídala, že tenhle kluk má něco víc, než ostatní. A tak si dal jedinou podmínku – pokud bude Honza závodit v Itálii a přilehlém okolí, bude se prezentovat jeho jménem a firmou.
V Čechách se v té době konkurenční prostředí teprve rodilo a Honzovi bylo na jednu stranu úplně nepochopitelné, proč to ten člověk dělá, na druhou stranu měl dost rozumu na to, aby takovou nabídku neodmítl. A tak se pomalu, ale jistě dostal do prostředí profesionálního sportu. Když potom v rámci přípravy na „svůj“ závod vyhrál v regionu co se dalo a zjistil, že si ze závodů může přivézt i výhru v podobě peněz, měl jasno kudy povede jeho další životní pouť.
A pak přišla Pieramenta. Každý skialpinistický závod se jezdí ve dvou. Je to symbol i nutnost. Pokud se vám v horách něco stane, je dobré mít po ruce přítele. Na druhou stranu, sehranost týmu a jeho kvalitu terminuje vždy ten slabší – tomu dojdou síly jako prvnímu, toho musíte tahat za sebou a přemlouvat ho aby vydržel, tomu nesete batoh a posléze i jeho, když mu totálně „dojde magi“. Toho celou dobu proklínáte a slibujete, že už s ním v životě nikam nepůjdete. Abyste pak v cíli, ležíc a objímajíc se v závěji sněhu zjistili, že s nikým jiným byste tuhle hrůzu nepřežili…
Za Honzou přijel jeho „parťák“ z Čech, aby se spolu pokusili uspět v obrovské zkoušce vytrvalosti, námahy a odolnosti. Šli si plnit jeden ze svých životních snů. Neúspěch si Honza nepřipouštěl. Věděl, že musí uspět, aby obhájil vše co doposud dělal a žil. Jeho kamarád to věděl, stejně tak jako on a byl si vědom toho, že Honza je díky svému pobytu v Alpách minimálně o dvě třídy výš – nicméně byl připraven snášet pozici toho druhého.
Bylo odstartováno. Televize přenášela sestřihy i přímými vstupy nejzajímavější úseky cca stopadesáti kilometrové trasy, kterou museli závodníci přeběhnout na „pásech“ z tulení kůže, sjet na lyžích horskými žlaby, či vylézt na mačkách a s cepíny v rukou. Převýšení bylo každý den okolo dvou a půl kilometrů, přičemž se závodníci dostali málokdy pod hranici 3500m.n.m. Přesto je bylo možno vidět stále v běhu. Jako stroje si razili cestu čerstvě napadaným sněhem, stoupaly do horských sedel a na druhé straně sjížděli po bílých neposkvrněných pláních do dolin k dalším nekonečným výstupům. Mezi nimi i dvě žlutomodré kombinézy Honzy a jeho přítele.
Říká se, že všechno má svůj konec, jen jitrnice dva. I Pieramenta třetího dne skončila. Poslední dvojice z těch, co vydržely projela cílem a svalila se do sněhu. Bylo dobojováno. A míst na bedně zatraceně málo…
Celý skialpinistický svět s napětím očekával, kdo letos dokázal projít peklem nejrychleji, kdo či spíše kteří z těchto mužů jsou nejlepší. I samotní závodníci neměli úplně jasno, kdo z nich byl vlastně v průměrném hodnocení ten nejrychlejší a tak i oni netrpělivě přešlapovali u výsledkové tabule. A když se na třetím místě objevila jména Honzy a jeho partnera, bylo jasné, že se v jejich životě hodně věcí změní.
Obrovský úspěch nováčků závodu, jejich „exotický“ původ ze země bez hor a s právě se probouzející demokracií v plenkách, dával tušit, že se stanou středem pozornosti všech, kteří se okolo skialpinismu pohybovali. Kolotoč závodnického života mohl začít…
Pět let, a určitě by to bylo mnohem víc nebýt těch chyb, které Honza udělal, se plně věnoval vrcholovému sportu. Přes léto závodil na horských kolech, které plně vyrovnávaly deficit možnosti lyžování a horských výstupů. V zimě objížděl všechny podniky skialpinistického závodnického kalendáře. A byl čím dál lepší.
Je těžké být slavný, úspěšný, ve výborné fyzické kondici a navíc ještě pohledný mladý muž. Je těžké unést tíhu těchto výsad bez pochroumání vlastního charakteru. Každý vyhraný závod, každá ovace vašeho jména a dovedností, každý obdivný pohled vašich fanoušků, fanynek i opravdových přátel vás formuje. Respektive deformuje.
Z Honzy se začala stávat celebrita – se vším, co k tomuto označení patří. Dokázal vás vynést do oblak svým upřímným zájmem a pomocí, dokázal vás zašlapat do bahna nejhoršího zklamání svým opovržením či posměchem. Už jste nemohli říct – jasně tohle Honza zařídí.
Vždy jste museli počítat s tím, že třeba zrovna nebude mít „svůj den“.

***

Z jeho sponzora se stal kamarád, který pro Honzu doslova dýchal. Udělal mu co mu na očích viděl. Každý Honzův požadavek byl dříve či později splnitelný. Jednoho dne za ním přišel Honza a zeptal se:
„Prosím tě, bylo by možné, aby za mnou přijeli kamarádi z Čech?“
„Proč by ne, v tom není žádný problém,“ odpověděl cappo.
„Ale ono jich je dvacet,“ upřesnil informaci Honza.
Cappo se trochu zarazil.
„Dvacet?“
„Přijela by moje sestra a celý náš horolezecký oddíl. Chtěl bych jim ukázat zdejší kopce. Budou mít výstroj, budeme chodit na pásy. Vždyť víš.
„A kde chcete bydlet?“
„Kdybys měl místo na chatě, přespali by pár nocí tam,“ prohlásil neohroženě Honza.
V té době byla sezóna v plném proudu a chaty nabité k prasknutí. Znamenalo by to, že by cappo odmítl další objednávky a uvolnil část chaty jen pro Honzu. V tržním hospodářství něco naprosto nepředstavitelného. I cappo sám byl tímto požadavkem očividně zaskočen. Pak se zeptal:
„Na jak dlouho bys to potřeboval?“
„Na týden,“ prohlásil zcela samozřejmě Honza.
Cappo polkl nasucho a prohrábl si již tak řídké vlasy.
„O.K. Kdy přijedou?“

***

Výlety s Honzou byly pro všechny zážitkem. Znal okolí jako své boty, nachodil po zdejších kopcích stovky kilometrů v rámci tréninku a nebylo místečka kam by alespoň jednou nevyšel. Byl skvělý průvodce, jen trochu netrpělivý. Pobíhal kolem skupiny stoupající na některý z kopců jako ohař kolem stáda ovcí, aby si ukrátil dlouhou chvíli. Většina těchto lidí nebyla trénovaná a nadmořská výška jim dělala značné problémy. Museli často odpočívat a tak se výstupy protahovaly na dlouhé hodiny. Mnohokrát to Honza nezvládl a šel napřed vyšlapávajíc jim chodník v čerstvém sněhu. Z vrcholků kopců se pak vracel ke skupině, aby je povzbudil a vyšel s nimi znovu nahoru. Z chaty kde bydleli bylo dalekohledem možné sledovat jejich každodenní výlety a cappo ukazoval obyčejným turistům „svého“ koně, jak se prohání po bílých platech ledovce. Byl na něj pyšný, jako na vlastního syna. V podstatě se mu jím za těch pět let Honza i stal. I proto se postaral o celý zájezd Čechů bez mihnutí oka.
Poslední den pobytu skupiny v Itálii byl naplánovaný výstup na nejznámější kopec oblasti – San Mateo. Již od rána bylo všelijaké počasí a místní, na čele s cappem, rozmlouvali Honzovi výstup.
„Bude mlha, nechoď s nimi. Jsou pomalí, když budete muset utéct, nestihnete to,“ nabádal cappo Honzu.
„Prosím tě, na San Mateo bych mohl jít i potmě. Neměj strach, na oběd jsme zpátky,“ odbyl ho Honza a dál se připravoval na cestu.
„Ty Giovanny možná i dvakrát, ale oni budou rádi, když do oběda vylezou nahoru!“ domlouval cappo Honzovi.
„Poslechni mě, radím ti dobře.“
„Ale já už tvé rady nepotřebuji. Vím o těchhle kopcích víc, než vy všichni dohromady!“ odsekl Honza a cappo se stáhl.
I jeho mrzela Honzova proměna. Stále častěji se stávalo, že ten milý mladý muž, jaký před několika lety přišel do kraje, mizel za tvrdou maskou nesmlouvavého, ale hlavně namyšleného chlápka, kterému je za těžko s některými starými známými prohodit i pozdrav. Místo nadhledu a porozumění u něj začala převládat povýšenost a netolerance. Každá chyba toho druhého byla předmětem jeho tvrdé kritiky, přičemž ty vlastní přecházel mlčením. Nebo, a to bylo ještě horší, si je vůbec nepřipouštěl.
Cappo pochopil, že Honza má zase jeden ze svých „neslyšících“ dní, a tak ho alespoň poplácal po zádech a popřál šťastný návrat.
„Uvař nám dobrou „pastu“ a neměj o nás obavy. Vyběhnu s nimi nahoru a na oběd jsme doma!“ zavolal ještě Honza před chatou a vydal se i s přáteli na cestu.

***

Skupina odpočívala asi půl hodiny od vrcholu kopce. Výstup byl velice náročný, silný vítr jim fučel celou dobu do tváří a slunko se začalo schovávat za bílé mraky, zastírající jeho hřejivý svit. Světlo změklo, začalo být palčivým – difuzním. Tady na vrcholové plošině, obrovské a rozlehlé jako Alpy samy, to znamenalo jediné – zvýšit opatrnost a obrátky na maximum. Honza to věděl a pobízel společníky k rychlému pokračování ve výstupu.
„Prosím tě, neblázni. Však nám ten kopec nikdo neukradne,“ odmlouvali unavení kamarádi.
„Musíme si pospíšit, za chvíli neuvidíme ani na krok,“ vyzýval je, leč marně.
Seděli, popíjeli čaj, štěbetali jako prvňáci na výletě do ZOO a Honza jen bezradně pozoroval, stahující se mračna.
Po čtvrt hodině se skupina zvedla.
„No vidíš, už ani nefouká,“ volali vesele. „A ty bys nás furt hnal jak ovce.“
Pomalu, pro Honzu neskutečně pomalu se vydali k vrcholu. Ten se mezi tím schoval do prvních závojů mlhy.
Když došli na vrchol, k ohromnému železnému kříži, který byl vidět na desítky kilometrů daleko, bylo již celé údolí v cárech mlhy. Tady nahoře ještě svítilo slunko, ale již několik desítek metrů pod nimi mizely jejich vlastní stopy od lyží v bílé tmě. Proběhlo nezbytné focení, obdivné pohledy na bílé vrcholky ostatních alpských štítů, čnících ze všech světových stran a blahopřání k výstupu. Pak si odlepili pásy, zapnuli bundy připravili se na lyžovačku snů.
Ze San Matea je to na chatu dobrých deset kilometrů nepřetržité a nádherné lyžby. Přes hlavní plato, které je tvrdé jak uratrakovaná sjezdovka, pak několik skoků ve strmém výšvihu přes centrální trhlinu, a potom stovky a stovky metrů prašanu po svazích ledovce Forni. Kdysi býval tak mohutný, že dosahoval až k branám malého městečka ležícího hluboko v dolině. Dnes díky klimatickým změnám, ho více jak třetina ubyla. Přesto zůstal stále majestátnou a nepřehlédnutelnou dominantou této části Alp. A právě teď čekal na partu lyžařů a jejich touhu po „zasloužené“ odměně za tvrdý výstup nahoru.
„Držte se za mnou!“ zavolal na ně Honza a odrazil se k prvním obloukům. S každým dalším ho začal naplňovat známý pocit lehkosti a nespoutanosti. Odstředivá síla ho vynášela v každém oblouku do toho dalšího a lyže držely jako přibité. Kamarádi se pomalu spouštěli za ním. Výskání a radostné výkřiky dávaly jasně najevo, že očekávání se naplnilo.
Pak vjeli do mlhy. Ze začátku se ještě dalo vidět alespoň na pár metrů, ale když už nebylo vidět ani pod nohy, Honza zastavil.
„Dávejte pozor, vlevo je převěj a šluchta dolů do severní stěny. Musíme se držet u sebe a opatrně sjíždět. Napravo jsou trhliny, tak bacha,“ vysvětloval jim a pobaveně sledoval tváře, ze kterých se začala vytrácet počáteční euforie a místo ní se tam začal vkrádat strach a respekt. Hlavně to druhé mu pohladilo jeho ego smrtícím dotekem.
Vy poserové, pomyslel si. Když svítilo slunko, to jsem vám byl ukradenej, co? A teď byste se tady beze mě po… No však ještě uvidíme, kdo je tady pánem. Nahlas řekl:
„Připraveni? Tak si držte klobouky, jedeme z kopce!“
Odrazil se a udělal první oblouk doleva…

***

Honza jim zmizel z dohledu, jako by se do země propadl.
„Kde je?“ zeptal se první ve skupině, „teď tady stál?! Jedu za ním!“
„Počkej!“ zařval druhý. „To není možné, aby se tak najednou ztratil! Stůjte! Počkejte až se trošku rozjasní!“
Zůstali na místě asi půl hodiny, volali Honzu a marně čekali na odpověď. Začali tušit, že se stalo něco vážné, jen nechápali co. Po půl hodině se na chvíli zvedl vítr a rozfoukl mlhu tak, že bylo vidět alespoň na pár metrů. To co spatřili, byl pohled jen pro otrlé. Všichni jak byli, stáli právě na samém okraji hřebenové převěje. Po jejich levé ruce se otvírala nedozírná propast severní stěny San Matea. Honzovi stopy končily za okrajem převěje…

***

Právě v okamžiku, kdy Honza udělal svůj poslední oblouk na lyžích, si cappo zařízl nůž, kterým krájel cibuli až k samé kosti vlastního prstu.
„Va fan culo!“ uklouzlo mu bezděky z úst.
„Opatrně šéfe, je jich jen deset,“ chlácholil ho kuchař a zajistil mu první pomoc v podobě pořádného panáka Grappy do úst a stejného množství této znamenité tekutiny na prst, jakožto desinfekce.
„To je znamení. Něco se stalo,“ řekl cappo a myšlenkami zavadil o Honzu a jeho přátele.
„Jen aby se ti Češi v pořádku vrátili. Už toho mají za celý týden dost a ještě ke všemu se tam zkazilo počasí. Já to tomu Honzovi říkal, jenže milostpán má vlastní hlavu.“
Poodešel k oknu kuchyně, kterým bylo vidět přímo na první plato ledovce. Všude se ale povalovaly chumáče mlhy a jen občas mezi nimi prosvitlo slunko a ozářilo celé údolí.
„Nebojte se šéfe, na večeři jsou zpátky a zase budou vyvádět. To je neuvěřitelný, co tihle Jugoslávci všechno vypijou, že?“ snažil se pozvednout cappovu náladu kuchař.
„Kolikrát ti mám říkat, ty ignorante, že jsou to Čechoslováci a ne Jugoslávci!“
„A kdo si to má pamatovat? To Rusko je tak velký…“ bránil se kuchtík.
Cappo zvedl údivem obočí, ale pak pochopil, že by měl konverzaci vrátit na úroveň špaget a předkrmů.
„O.K. Zpátky do práce. Večeře se sama nepřipraví,“ zavelel a oba muži se vrátili k vaření.

Bylo už dávno po večeři, všichni hosté seděli u cappuccina nebo džbánku vína a živě diskutovali o skupině Čechů, která se nevrátila z výletu na San Mateo. Cappo zavolal horskou službu. Nebylo pochyb o tom, že Češi mají problémy. Počasí se nezlepšilo, spíš naopak. Zvedl se vítr a začalo hustě sněžit. Přivolaná helikoptéra se musela vrátit, nebylo možné se přiblížit ke štítům.
A tak se cappo rozhodl, že půjde Honzovi a jeho přátelům naproti. Už spoustu let nebyl na pásech, ale za celý svůj život v horách se po nich nachodil tolik, že si tělo ihned vzpomnělo a staré zapomenuté svaly se s každým krokem probouzely a pomáhaly mu v cestě po ledovci. Vzal si sebou svého psa, kterému říkal poeticky – Cane, tedy Pes.
Probíjel se větrem a mlhou až na první plato ledovce. Tam zastavil a pobídl psa:
„Najdi lidi, najdi je!!“
Pes se rozběhl do mlhy a cappo za ním. Po půl hodině narazili na první skupinku polozmrzlých Čechů. Nebyli všichni, část jich zůstala pod vrcholem San Matea, kde si udělali záhrab a snažili se přečkat noc. Tam se jít teď v noci nedalo. Cappo pobídl skupinku k rychlému sestupu, dal jim napít horkého červeného vína, které je ihned rozehřálo, a pak se zeptal:
„Kde je Giovanni?“ Zůstal s nimi nahoře?“
Lámanou němčinou mu zmrzlí Češi sdělili informaci o Honzově pádu ze San Matea. Pochmurné tušení se naplnilo.
„Rychle dolů!“ zavelel. „Cane! Ukaž nám cestu!“
Vítr štípající do tváře, mráz a poletující sníh mu nedovolily prolít ani slzičku. I tak se dá člověku pomoci ve chvílích slabosti. V duchu za to poděkoval.

***

Cappo zůstal vzhůru celou noc a čekal, kdy se sněhová bouře, ve kterou se husté sněžení změnilo, přežene. Okolo páté ranní ustal vítr, v šest přestalo sněžit a když nabralo opravdovské ráno dostatek sil, vykouklo za štíty i sluníčko. Na ledovci bylo bílo, čisto a beze stop. Jako by se nic nestalo. Cappo znovu zavolal horskou službu a řekl jim, že je možné letět k vrcholu San Matea. Sám pak pozorně sledoval dalekohledem ledovec, jestli se někde neobjeví živáček. Procházel očima severní stěnu pozorně, píď po pídi, ale Honzu nikde neviděl.
Teprve když se slunce definitivně rozhodlo převzít vládu nad dnešním dnem a zasvítilo i do stinných partií ledovce pod stěnou, zahlédl cappo jakousi černou skvrnu na pláni pod San Mateem. V dalekohledu rozpoznal kontury lidské postavy. Honza byl nalezen.
Ve stejnou chvíli se na horizontu hřebenu hory objevila skupina horolezců, sestupující opatrně do údolí. To se Češi, po té nejstudenější a nejdelší noci v jejich životě, pomalu vraceli zpět. Přinesli si s sebou pár ošklivých omrzlin, a spoustu podnětů k zamyšlení. A možnost své chyby napravit.
Honza bohužel nikoli. Jeho tělo, které vynesl z útrob ledovce vrtulník, už bylo jen hromádkou masa a kostí. Bez energie, bez emocí, bez života.
Příliš mnoho hrdosti, příliš mnoho sebejistoty, bez citlivosti a pokory. Tolik, že ani tak mladý a silný člověk, jako byl on ji neunesl.
Pýcha předchází pád – rčení, které v tomto případě dostalo až hrozivý nádech autenticity.
Je těžké být na vrcholu svých sil a neplýtvat nimi. Je těžké být mladým a zůstat uvážlivým, citlivým a vstřícným člověkem. Brát všechny dary života s nadhledem, odstupem a s uvědoměním si, že dnes to tak je a zítra, budu-li dělat chybu na chybu, to tak být nemusí.
Že zítřek je jen a jen odezvou činů vykonaných právě dnes. Myšlenek formovaných v okamžiku přítomnosti. Že osud je kauzalitou každého z nás. S tímto uvědoměním je možné prožít zajímavý život.
Bez něj je člověk vždy jen hříčkou v rukách vlastní nevědomosti. Figurkou potácející se mezi okamžikem zrození a nepochopitelného a nepochopeného okamžiku zániku.

KONEC